Dnes jsme vstali dříve než v posledních dnech, abychom se dostali na Blue Eye před davy turistů. Přes noc nás sršňové nechali na pokoji, ale jakmile jsme ráno otevřeli dveře, tak se jich tam slétlo spoustu. Rozhodli jsme se pro rychlé lupínky v autě a úprk směr Blue Eye. Dorazili jsme na místo asi v sedm, zaparkovali na prázdném parkovišti, sbalili si nějaké ovoce na cestu a plavky, no a šli.
Jaké to ale bylo překvapení, když jsme si na cedulce přečetli „Blue Eye – 50 m“. Aha. Trvalo nám tedy asi dvě minuty, než jsme k prameni došli. Svačina tentokrát zřejmě netřeba… Ačkoliv byla tato přírodní atrakce moc zajímavá, trošku nás mrzelo, že byla hned u parkoviště a obklopená stánky a restauracemi. Upřímně, asi bychom místo restaurací a podobných blbin ocenili nějakou rozumnou silnici. No, pokochali jsme se pohledem do 60 metrů hluboké průzračné hlubiny, z níž vyvěral pramen a tvořil na hladině neobvyklý a krásný “pohyb”, jak se voda tlačila vzhůru. Blue Eye je mimo jiné zajímavé tím, že se ještě žádnému potápěči nepodařilo kvůli velkému tlaku dostat na jeho dno. Na koupačku v desetistupňové vodě bylo ještě trochu chladno, tak jsme se pak ještě přesunuli do restaurace na kávu. Jako správní turisté.
Z Blue Eye jsme jeli na jih do NP Butrint. Cesta vedla přes velká turistická centra Sarande a Ksamil, ale tam jsme raději nestavěli… V Butrintu jsme zamířili do památkové archeologické oblasti, kde jsme viděli spoustu římských staveb, jako např. divadlo, lázně, nebo katedrálu. Celý areál byl navíc ve stínu, takže jsme si chrochtali blahem. Po prohlídce jsme zašli do restaurace, jenže v 11:30 ještě neservírovali obědy, tak jsme si vybrali ze snídaňového menu. Dále byla naše cesta přehrazená mořem, ale za převoz na podivném voru se platilo 10 €, tak jsme se rozhodli pro objížďku. Ještě jsme v Ksamilu šli nakoupit naposledy za albánské ceny, jak jídlo, tak naftu. Vybrali jsme si totiž hotovost, kterou bylo třeba utratit. Nutno říct, že peníze nám vydal až třetí bankomat. Ten podle místňačky prý sežere kartu a nevydá peníze, a ten druhý nefungoval vůbec. Albánie.
Z Ksamilu jsme tedy objížďkou pokračovali vyprahlou krajinou a diskutovali o tom, co dál. Měli jsme dvě možnosti: přejet rovnou hranice do Řecka, nebo jsi ještě vyšlápnout jeden kratší trek v Albánii. Nakonec jsme se domluvili, že se pokusíme o výšlap, a uvidíme, kam dojdeme. Výlet byl v aplikaci nazvaný Cape of Stillo a měl mít asi 10 km a vedl na pláž. Auto jsme nechali u opuštěné řeky a v hrozivém horku, a asi ve 3 jsme se vydali na cestu. První překážku, řeku, jsme přebrodili vcelku snadno, pak jsme prošli kolem skupinky koní a krav. Dávali jsme pozor, jestli nepotkáme ty obávané pastevecké psy, ale nikde nic. Odbočili jsme tedy na kamennou cestu stoupající do kopců. Stromů tam moc nebylo, takže jsme se rosili a pekli. V jednu chvíli jsem se otočila zpět k řece a viděla obrovského psa, jak se šel do řeky koupat. No nazdar, napadlo mě… Kubovi jsem to ale neřekla a šlapali jsme dál. Cesta se asi po dvou kilometrech bohužel zmenšila na úzkou pěšinku, kterou bychom, nebýt aplikace v mobilu, asi vůbec nenašli. Prodírali jsme se docela trnitými keři, létal kolem nás obří hmyz a bylo nám fakt horko. Když potom nastala situace, kdy se cesta ztratila uprostřed křoví a i aplikace začal být bezradná, usoudili jsme, že bude rozumné se vrátit. Sice nás lákala představa opuštěné pláže, ale měli jsme toho docela plné brýle.
Vydali jsme se tedy znovu vstříc trnům a bodláčí, a nakonec jsme se úspěšně dostali zpět dolů k řece. Prošli jsme kolem koz pasoucích se v prudkém svahu a už jsme skoro měli Dory na dohled, když jsme si najednou všimli čtyř velkých psů, kteří spali ve stínu na cestě, po které jsme chtěli pokračovat. Začali jsme tedy našlapovat na špičky a co nejtišeji procházet kolem nich (srdce jsme měli až v krku). Jenže pak mě Kuba gestem upozornil na pátého psa spícího na druhé straně cesty (tedy blíže k nám). No jo, to byl on. Byl to ten gigantický vlkodav, kterého jsem předtím shora zahlédla. To už jsme trošku přidali do kroku. Naštěstí se nám podařilo proklouznout a psi se rozštěkali, až když jsme byli asi 100 metrů od nich, kdy už jim zřejmě nestálo za námahu za námi běžet. Bože, to byl stres! Uklidnili jsme se pak osvěžující koupelí v řece a vrhli jsme se na žlutý meloun, který v nás zmizel asi za 5 minut. Trochu nám zbylo, tak jsme se rozdělili s pány, kteří náklaďákem vozili šutry přes řeku. Zvali nás na pivo, ale my museli do Řecka.
Když jsme se zaprášení dostali ze štěrkových cest na asfaltku, na hranice už to nebylo daleko. Zvesela jsme zamířili k přepážce, kde seděl anglicky nemluvící albánský policista. Dali jsme mu pasy, techničák, COVID certifikáty o vakcinaci, načež ještě chtěl vidět „PLF”, tedy formulář s informacemi týkajícími se COVIDu, který jsme se snažili dopoledne vyplnit (neúspěšně, web nám dokola tvrdil, že denní kvóta byla naplněna, dva dny po sobě). Chvíli jsme se mu snažili vysvětlit, že nám formulář nešel na webu vyplnit, a ptali jsme se, jestli není třeba možné vyplnit papírový formulář na místě. Marně. Po chvíli nás gestem kroužícího prstu otočil a poslal zpět na pekelné albánské silnice. Před celnicí jsme zaparkovali a přemýšleli, co dál. Po chvíli nám na okénko zaklepal místní albánský chips (tak jsme si zvykli říkat opáleným a vrásčitým balkáncům – rozuměj všem balkáncům). Byl to zřejmě nějaký místní prodavač melounů, a lámanou angličtino-albánštinou nám řekl, ať ve formuláři na webu zaškrtneme, že je Kuba profesionální řidič. Tedy že není na dovolené, ale pracuje. Rozpačitě jsme poděkovali, zkusili to, a ejhle! Formulář se odeslal. Vrátili jsme se k našemu milému policistovi a spoléhali, že přivře oči tak moc, že neuvidí snad vůbec nic. A neviděl. Děkujeme, albánský melounový anděli, běželi bychom ti líbat ruce, kdybychom celí rozklepaní neujížděli z Albánie.
Pak nás samozřejmě čekala ještě řecká celnice. Tam jsme museli projít třemi kontrolami. Nejdřív jsme odevzdali všechny dokumenty nějaké bandě žen v civilu, které seděly u plastového stolku a spíš to vypadalo, že hrají Scrabble nebo vykládají budoucnost z karet. Ale po chvíli nám dokumenty vrátily, prý OK (později jsme zjistili, že mělo jít o COVID kontrolu). Potom jsme šli na přepážku za policistou. Stejný proces, taky OK. Ten pak Kubu poslal za celníkem. Ten se jen zeptal, jestli to policista i babči schválili (asi jim věří). “Ano” byla zřejmě správná a dostatečná odpověď, a tak další otázka zněla, jestli se nám víc líbí v Albánii, nebo v Řecku. Jelikož jsme to ještě nedokázali kvalifikovaně posoudit, odpověděli jsme neurčitě a závora nám byla otevřena.. Bylo to o fous, ale jsme v Řecku. Ještě jednou posíláme své díky našemu albánskému spasiteli. Tvůj dobrý skutek pošleme dál.
Stmívalo se, a tak jsme si našli bydlení na pláži nedaleko za hranicemi a šli jsme spát. Dneska dobrodružství až až, Albánie se s námi rozloučila jaksepatří. Jsme v první řadě vděční, že jsme to přežili. 😆 Vděční jsme i za ten žlutý meloun, protože to bylo patrně nejlepší jídlo v našich životech. A nakonec ještě jedno velké díky patří albánskému anděli.