Je 10. října a my se probouzíme v městečku Machhakhola. Budí nás místní kohout, jako se ostatně bude dít skoro každé následující ráno. Otevřeme oči a dojde nám, že právě dnes je den D – vyrážíme na náš prozatím nejdelší trek – okolo hory Manaslu. První vjem, který to ráno mé oči spatří, je velice nečekaný. Ohryzané jablko na nočním stolku. Večer bylo celé. Copak jsem ho ze spaní okusovala? Strůjce této záhady se však ukáže vzápětí – ve zbytku zázvorového čaje kousek opodál plave bezvládně tělo asi 4 cm velkého švába. Teda.. no, aspoň si na závěr svého života pochutnal na organickém jablíčku. Bude se tohle dít každé ráno? Ptám se v duchu a odnáším švábí čaj do kuchyně.
Na první snídani potkáváme s Kubou naše spolu-poutníky. Pojďme si teď udělat takové krátké představovací okénko, ať jste v obraze.
Vedoucím naší skupinky je průvodce jménem Himesh. Nepálský chlapík ve středním věku, opálený horským sluncem, má sice zaoblený pupík, ale jelikož se zdolávání horských velikánů věnuje posledních 8 let, jeho fyzička je skutečně záviděníhodná. Sám pochází z oblasti Himalájí, kde stále žije jeho rodina. Manaslu Circuit šel prý asi 30 krát, už to ani nepočítá, ale zná prý každý skrytý kout a tajnou zkratku. Má dva syny, jednu dceru a miluje svou práci. Dříve byl učitelem, ale vadilo mu, jak byl každý den stejný, to ho nudilo. Teď jako průvodce potkává lidi z celého světa a může být neustále venku na horském vzduchu. Jeho angličtina je sice výborná, ale výslovností nám dává hodně zabrat. Prvních pár dní nemáme páru, co říká, vnímáme jen jeho šílenou gestikulaci a za každou větou otázku “yes sir?”. Ale postupem času se naučíme jeho způsobům a začneme ho mít rádi. Je to takový fajn taťulda do nepohody, všechno zařídí, každého zdiriguje a moc rád se směje svým vlastním vtipům.
Dalším důležitým členem týmu je Navin, který je nosičem. V naší skupině nese zavazadla Beth a Tora, my s Kubou si táhneme své domečky na zádech. Navinovi je 36 let, váží 49 kilo, každý den si na svoji hlavu nasadí nálož vážící zhruba 30 kilo, ale navzdory námaze svého zaměstnání je to ten nejveselejší chlapík pod sluncem. Kdykoliv s ním navážeme oční kontakt, dostane se nám vřelého úsměvu, palců nahoru a ve většině případů také tanečku. Navin neumí anglicky, takže komunikuje hlavně pomocí tanečků. Naučil nás také několik nepálských výrazů, které během cesty používáme. Bistare, bistare znamená “pomalu, pomalu”, což nepálští horalové často a rádi opakují svým ne tolik zdatným svěřencům ze Západu. A když se po krátké pauzičce na odpočinek znovu vyráží, všichni si sborově řekneme “Zam, zam!” – tak jdeme! Z nějakého nepochopitelného důvodu si pro mě Navin zvolil přezdívku “little sister”, ačkoliv jsem tak o hlavu vyšší a o 20 kilo těžší. Ale potěší to. Po každé večeři nám tanečním krokem přinese nakrájené ovoce a zdvořile šeptá “plís, plís, plís”.
Nejmladší členkou našeho týmu je Beth, holčina z Austrálie. Je jí teprve 22 a už několik měsíců sama cestuje po světě. Teď se vrhá na svůj první trek v Nepálu, ale jako další v pořadí se chystá zdolat základní tábor Everestu. Beth bude jednou učitelkou, ale prozatím si sama není 100% jistá, kde a kdy se usadí. Zkoumá různé možnosti a hledá to nejlepší místo. Čeká ji ještě návštěva Srí Lanky, Filipín, možná Japonska. Zná ty nejlepší karetní hry a nesnáší zimu, jako správná Australanka. Sama o sobě říká, že je jako ještěrka – vždycky se přesune tam, kde svítí sluníčko. Je strašlivě rychlá a při našem trekování chodí zásadně první (a pak to skromně svádí na to, že “nemůže zastavit, jinak by se už nerozešla”).
Posledním členem naší skupiny je Američan Tore. V americkém Texasu žije už dlouho, oženil se tam a vychoval tam syna, ale on sám vyrůstal na několika různých místech. Narodil se v Norsku, ale tatínek pracoval v ropném průmyslu, a tak svoji rodinu stěhoval ze Skandinávie třeba do Kanady a také do Anglie. Tore je čerstvě v důchodu a rozhodl se ten nabitý volný čas využít k cestování. Prošel sám třeba portugalské Camino de Santiago, cestoval po Latinské Americe, a teď se na vlastní pěst vydává v 54 letech do Himalájí. Musíme před ním skutečně smeknout veliký klobouk, protože ačkoliv má problémy s koleny, absolutně to celé zvládne s úsměvem na rtech a se skromností, která se nám na něm líbí. Ale to bych předbíhala. Zpátky na začátek trasy.
Fotíme si skupinové foto “před”, kdy jsme ještě celí krásní a plní energie. První krok pravou nohou pro štěstí zvládáme a zahajujeme náš jedenáctidenní okruh. První dny cesty můžeme shrnout do jednoho celku velice snadno, protože probíhají velmi podobně. Jdeme džunglí a je nám horko.. pohybujeme se zatím v rozmezí od 900 do 2000 metrů nad mořem, chodíme nahoru, dolu, doprava, doleva (na přání vám doma rádi ukážeme gestikulaci našeho průvodce ohledně profilu trasy), přes oči plné potu toho sice moc nevidíme, ale neustále slyšíme burácení mocné řeky Budhi Gandákí, podél které první dny putujeme. Ona z hor stéká, posbírala cestou všechny malé potůčky a říčky, až se stala touto pro buddhisty posvátnou mega-řekou. My do hor teprve míříme. Každý den několikrát její proud přecházíme po dlouhých visutých mostech (občas krapítek děravých) a baví nás sledovat, jak se stává menší a menší.
Všude kolem nás jsou slyšet cvrčci, míjíme vysoké bambusy, uhýbáme liánám, potkáváme opice a veverky. Je to krása, taková divoká zelená džungle v člověku hned probudí dobrodružného ducha. Průvodce Himesh se občas zastaví, aby nám ukázal něco zajímavého, jako například rostlinky marihuany, které rostou jako plevel kolem většiny vesnic. To potěší. Většinu času se modlíme, aby naše stezka vedla ve stínu, jinak to horko vážně nezvládáme.. jediné, co nám v takovou chvíli může zvednout náladu je vychlazená, lokálně vypěstovaná mega-okurka, kterou místní baští se solí a s chilli. To jo, to pomáhá. Stejně tak čerstvá jablíčka, kterých tu roste až překvapivě hodně. Musíme si občas připomínat, že ačkoliv chodíme hluboko v údolí, nacházíme se i tak v nadmořské výšce kolem 2000 metrů, což je až neuvěřitelné.
Občas se nám naskytne pohled na nějakou krásnou horu, tak se ptáme Himeshe, jestli nezná její jméno, ale dostane se nám odpovědi, že “co je nižší než 5000 metrů, není hora, ale kopec, a ty v Nepálu nepojmenovávají”. Aha, jasně. Tak si musíme ještě počkat na opravdové hory. Nicméně, první čtyři dny musíme urazit veliké vzdálenosti, většinou kolem 20 km denně, takže naše nožky dostávají poměrně drsný trénink na veliká stoupání. Většinou se na cestě řadíme v následujícím pořadí: první jde (skoro běží) nosič Navin, za ním rychlonohá Beth, pak dlouho nic, ještě jednou dlouho nic, my dva s Kubou, Tore, a zezadu nás jistí průvodce Himesh. Pokud zrovna míjíme skupinu oslíků (možná to jsou muly, nejsme si jistí), musíme se držet “na straně hory”, aby nás náhodou nevytlačili ze srázu. Oslíci chodí do hor naložení těžkým nákladem, zásobují horské chatky a hotely. Ptáme se Himeshe, co všechno tam v pytlech nosí, tak prý “samé základní potraviny – například rýži, čočku, sůl, Coca-Colu… ”. No, možná ji lidé potřebují na uklidnění žaludku po všem tom pálivém jídle.
Asi čtvrtý den překonáváme hranici 2500 m.n.m., což s sebou přináší spoustu příjemných změn. Za prvé – zima. Konečně potřebujeme spacák a večer kulich. Za druhé – výhledy. Je to tady, vidíme opravdové hory! Jako první na nás vykoukne vrcholek Chamar měřící 7100 m.n.m. Máme zvláštní pocit, jako bychom šli vstříc plakátu, protože ta sytě modrá obloha a ohromná hora s bílou čepicí působí až neskutečně. Za třetí – blížíme se tibetské hranici. Velké množství Tibeťanů se po obsazení Tibetu Čínou usídlilo právě v této části Nepálu a my opravdu vnímáme, že je všechno tak nějak jiné, ještě barevnější a zajímavější. Lidé mají jiné rysy, místo běžného pozdravu “namasté” tady říkají “tashi delé”, džungle se mění v borovicové lesy, no a my začínáme cítit tu horskou příchuť ve vzduchu. Takhle jsme si to představovali. Konečně. V každé vesnici potkáváme tzv. stupy, neboli buddhistické stavby, které musíme obcházet vždy zleva, pro štěstí. Stejně tak otočení velkými mlýnky, které se jmenují mani, má podle buddhistů přinést člověku větší laskavost a soucit s ostatními bytostmi. Tak točíme ostošest. Dozvídáme se také význam modlitebních praporků, které zdobí snad každou budovu. Buddhisté věří, že pokud nás ovane vítr, který se předtím dotknul jednoho z praporků, přinese nám to dlouhověkost a zdraví. Moc nás baví pronikat víc do tajů místních zvyků a náboženství, s mnoha věcmi tak nějak hezky souzníme. Himesh nám moc rád popisuje obecně fungování nepálské společnosti. Kromě toho, že mají vlastně dvě hlavní náboženství (hinduismus a buddhismus), zde stále platí kastovní systém, který rozděluje lidi na 4 různé kasty podle sociálního statutu. Ačkoliv se do dané kasty člověk už narodí, prý existují možnosti, jak může své postavení změnit. Pravidla se podle Himeshe víc a víc rozvolňují, co ale přetrvává, jsou povolené sňatky pouze uvnitř jednotlivých kast. Ale uvidíme, je možné, že časem dojde ke změně i v tomto ohledu a lidé si budou moci vybrat partnera úplně svobodně. 🙂
Další dny už putujeme v nadmořské výšce kolem 3500 metrů, což je vlastně vůbec nejvýš, co jsme kdy byli. Cítíme se zatím výborně. Sílu nám dodává sluníčko a čočkový pokrm dhal bat, který si dáváme každý den. V Nepálu platí motto dhal bat power, 24 hour, což můžeme potvrdit! Nejlepší na tom je, že si člověk může přidat kolikrát vůbec chce a my moc neumíme říkat ne, když jde o jídlo. Navíc každá místní polorozpadlá chaloupka, kam jdeme na jídlo, je asi nejlepší asijskou restaurací, co jsme kdy navštívili – všechno je absolutně boží a navíc si pěstují zeleninu a ovoce na svých zahrádkách. Ráno nám energii dobije tzv. kaše tsampa, což je vlastně uvařený ječmen s ovocem, a kromě dhal batu si pochutnáváme také na plněných knedlíčcích mo:mo nebo na moučné placce zvané chapati. V každé kuchyni kouzlí nějaká milá paní, co rozdává úsměvy a radost, ačkoliv musí žít a pracovat v pro nás nepředstavitelně náročných podmínkách. Někteří lidé se prý z hor přesouvají na zimu do nižších nadmořských výšek, ale pokud nemají rodiny moc peněz, musí zůstat nahoře a přežít drsnou zimu. Navzdory obtížnému životu z místních horalů vyzařuje úžasný klid a radost. Každý den potkáváme houfy malých dětí, co se na nás se smíchem vrhnou, celé umouněné nás obejmou, s Kubou si dají páku, lochtají ho na potetované noze, ukazují nám obrázky, co namalovaly, no a my jsme celí naměkko. Občas některé z nich pípne “namasté, čoklit?”, tak rozdáváme kostičky čokošky a užíváme si jejich chichotání.
Den, který nám úplně vyrazí dech, je den číslo 5. Netušíme, co nás čeká, procházíme nádhernými vesnicemi, smějeme se na krásné vrásčité babičky, když najednou dostaneme trošičku šok – poprvé na nás vykoukne vrchol Manaslu. WOW.
Moje tělo se jako na povel pokryje husí kůží a jsme všichni dojatí, jásáme, fotíme. Nechápeme, jak něco může být tak monumentálního, tak dechberoucího. 8163 metrů krásy. Uf, snad ten obrázek v hlavě budeme mít co nejdéle. Od tohoto dne se vlastně každý další den můžeme kochat tímto horským velikánem, protože počasí je k nám nesmírně vlídné a hora je většinu času úplně bez mráčku. Z terasy našeho hotýlku v Shyala dokonce sledujeme ranní východ slunce, které zbarví Manaslu do nádherné oranžové, což je opravdu magická podívaná. Navštívíme také klášter Ribung, odkud je hora vidět a stáváme se tam atrakcí pro malinké buddhistické mnichy, co kolem nás běhají. V jedné třídě se mniši učí o světě sledováním sci-fi filmu, na hřišti opodál si pak hrají na Messiho. Další super zážitek. 🙂
Trošku horší zážitek nás čeká při aklimatizačním výšlapu ke klášteru Pungen, který leží v 4000 m.n.m. Poprvé v životě potkáváme výškovou nemoc. Snažíme se vychutnávat si tu krásu kolem sebe, ale naše plíce jakoby nechtěly spolupracovat, jsme celí zadýchaní a točí se nám hlava. Jakmile se pak vrátíme o pár set metrů níž, všechno je zase v pořádku a najednou zvládáme vnímat, že nám nad hlavou létají orli. Zvláštní pocit.. bohužel ještě ve větší míře nás potká i v den dalšího aklimatizačního výšlapu, tentokrát do základního tábora Manaslu – tedy do 4800 m.n.m. To už není úplná sranda. Po většinu trasy se cítíme výborně, kocháme se, povídáme si, ale jakmile překročíme hranici 4500 metrů, výškovka je tu zase. Celé tělo nám ztěžkne, nohám se nechce chodit, máme málo kyslíku a musíme jít až vtipně pomalu, jinak se ihned zadýcháme. Nahoře v cíli se sice fotíme a radujeme, protože jsme to všichni čtyři zvládli, ale upřímně se hodně moc těšíme zpátky “dolů” do 4500 metrů. Jsme opravdu vyčerpaní, a to vůbec není konec. Bude hůř. 🙂
Všude kolem nás leží majestátní Himálaje, rozsáhlé ledovce, slyšíme padat laviny a v tu chvíli naprosto chápeme význam Thoreauovy věty “přírodu nemůžeme vlastnit – příroda jsme my”.
❤️
