Po ranních rituálech jsme se šli projít k majáku. Voják na základně vedle majáku nás upozornil, abychom nefotili směrem, kde je základna, jinak byl ale výhled parádní. Pak jsme vyrazili na cestu. Abychom se trochu kulturně a historicky dovzdělali, míříme dnes k archeologickým vykopávkám Apolloni, následně do města Berat (UNESCO) a Gjirokaster (UNESCO), a proto jsme se museli nějaký kus cesty vrátit. Zrovna šlo o cestu po jedné ze dvou albánských dálnic, takže se jelo pěkně.
Apolloni se nacházelo kousek od dálnice, ale po albánsku jsme hned po sjezdu z dálnice jeli úzkou slepovanou a děravou asfaltkou mezi psy a husami. Když jsme přijeli, balkánské slunce už to rozjíždělo v plném proudu a nikoho nešetřilo. Prošli jsme starořímské město, a potkali jsme dokonce jednoho místňáka – želvu.
Potom jsme popojeli do Beratu, známému jako „Město tisíce oken“. Nejprve jsme tu samozřejmě doplnili energii (tradičně spousta jídla za málo peněz) a potom že si projdeme cestu s výhledem právě na Staré město, které bylo poseté typickými bílými domečky s drobnými okny. Odpolední slunce ale nebylo příliš shovívavé, a tak jsme došli podél vyhřáté silnice k mostu s vyhlídkou, udělali několik fotek a „běželi“ zpět k autu.
Ještě máme na programu Gjirokaster. Zadali jsme ho do navigace, ze tří možných tras jsme zvolili tu nejrychlejší, a vyrazili. Zhruba po půl hodině jsme se nestačili divit. Jak Berat, tak Gjirokaster, jsou jedny z nejoblíbenějších albánských turistických destinací. Člověk by tu tedy skoro až čekal nějakou pěknou silnici. My jsme ale po té půlhodince projíždění vesnic přijeli k štěrkové cestě. Už zase. Nechtělo se nám tam, ale vedla nás navigace a zvolit jinou cestu by znamenalo se vrátit. Tak jsme věřili, že přejedeme nějaký krátký úsek a napojíme se na rozumnější cestu. Asi po 40 minutách úmorné pomalé jízdy na pekelné cestě se silnice nezlepšovala. Naopak, Došli jsme až do fáze kdy jsme si byli celkem jistí, že bez 4×4 tohle nemůžeme projet. Možná nám měly být dostatečným znamením místní pasačky hus, které na nás koukaly způsobem, ze kterého jsme soudili, že turistu snad ještě neviděli. Chvíli jsme si v duchu zanadávali, a pak nezbylo než se vrátit. A to nejen do Beratu, ale v podstatě po dálnici až do místa, kde jsme ráno vstávali (a odtamtud dál po rozumnější silnici). Přišli jsme takhle (i s nezbytnou pauzou na vydýchání a kafe) o 3 hodiny. Na druhou stranu, potkali jsme během pěti minut na cestě želvu, stádo koz a hromadu krocanů. Albánie.
Po tomhle dobrodružství jsme byli celkem vyčerpaní, tak jsme se po cestě shodli, že další pevnost s turisty (Gjirokaster) vynecháme. Příště. Zamířili jsme tedy raději rovnou na osamělé místo před Gjirokaster, kde jsme chtěli přespat a zítra brzy ráno vyrazit na „Blue Eye”, průzračný pramen necelou hodinu za Gjirokasterem.
Slunce už začalo zapadat a my se k našemu překvapení objevili zase v horách. Navíc jsme jeli po pěkné asfaltce, a to všechno bylo doslova pohlazením srdíčka. Až tedy na situaci, kdy nás na této dálnici předjel Albánec zprava, po prázdném odpočívadle… Zaparkovali jsme tedy na noc nedaleko silnice, na celkem klidném místě. Nevýhodou bylo docela dost sršňů, z nichž jednomu dal Kuba takového facana, že už se z toho nevzpamatoval. Budiž odstrašujícím příkladem pro ostatní. Nasadili jsme moskytiéru a spát. Dneska jsme vděční za parádní probuzení nad útesy za šplouchání vln. Hlavně jsme potom vděční za to, že jsme nepíchli nebo nezapadli do nějaké díry na cestě pekel. Měli jsme místy celkem nahnáno. A děkujeme i za to, že občas narazíš na hory, ikdyž už je nečekáš.
