Noc byla nakonec docela prima. Jen kolem nás štrachala venku (snad) kočka, ale jinak byl klid a chládek. Vyrazili jsme docela brzy po snídani, řídila tentokrát Káťa a naše cílová destinace bylo město Kruje. První část cesty vedla po dálnici, to byla pohodička (na albánské poměry), ovšem pak dálnice skončila a začalo dobrodružství. Dostali jsme se do kolony, kde opět fungoval zákon rychlejšího (a silnějšího). Asi hodinu jsme se šnečím tempem posouvali kupředu a uhýbali neohroženým Albáncům, kteří se nebáli předjíždět zleva ani zprava. Třešničkou na dortu byl docela veliký kulaťák. Asi půl kilometru před ním se uměle vytvořil třetí pruh na dvouproudé silnici, čímž jsme se dostali do obležení balkánci ze všech stran. To nebylo moc příjemné. Tento třetí pruh úplně vpravo nakonec zůstal až do kruháku, zatímco levý jízdní pruh se spojoval s tím naším. Zipování bohužel úplně nefungovalo, občas někdo zatroubil, ale asi v tom chaosu byl systém, který chápali jen místní. My, “západní” Evropani očividně moc ne, jeden německý řidič to dokonce odnesl malou bouračkou… Nakonec jsme se ale díkybohu dostali nějak ven, to byla úleva. Kolona ještě chvíli pokračovala, posléze jsme se ale dostali do městečka Kruje.
Šli jsme si prohlédnout místní pevnost, která je součástí kulturního dědictví UNESCO, a následně jsme se zcela přirozeně přesunuli do restaurace pod pevností na výbornou pizzu za 60,- Kč. Po pokochání a nasycení jsme v Kruje ještě nakoupili potraviny a dotankovali naftu. Trochu nás zaskočilo, když nám na pumpě řekli, že berou pouze hotovost, 8 000 leků jsme dali do kupy jen taktak.
Potom jsme vyrazili na pláž, a vlastně to byl další bod, který nám včera doporučil Leonard. Gjiri i Lalëzit.. Dorazili jsme k obrovské písečné pláži poseté lehátky a bary. Kupodivu ale ani ne příliš turisty. Zaplatili jsme si jeden slunečník (2 lehátka), koupili pivo a čtyřicetistupňové vedro jsme přežívali s vynaložením co možná nejmenšího úsilí. Nepočítaje koupání v extrémně mělké vodě tedy téměř bez hnutí.
Když se už alespoň trošku ochladilo, vyrazili jsme dál. Dnes jsme se chtěli dostat k laguně e Nartës. Po cestě byla ještě známá laguna Karavasta, kam jsme původně mířili, nakonec jsme ji ale vypustili, protože na nás působila jako “neažtakzajímavápastnaturisty”.
Po cestě jsme se stavili pro vodu, která měla téct někde u hotelového parkoviště při cestě, nicméně to se nám nepodařilo najít, takže nás musel zachránit číšník z hotelu. Všiml si zmateně pobíhajících Čechů s prázdnými lahvemi, tak nás (spíš albánsky než anglicky) oslovil, vzal nás do lavazhe patřícího k hotelu a nechal nás vodu doplnit. Po necelých třech hodinách jsme přijeli k laguně. Zase tradičně za tmy, takže jsme opět projížděli úzké štěrkové cestičky se sevřenými půlkami a rychlostí šneka. Nicméně zase to stálo za to. Zaparkovali jsme na plácku pod majákem, pod námi šplouchala voda o útesy, a vzduch byl krásně svěží.
Později večer nás ještě překvapili potápěči, kteří tu v úplné tmě vyrazili s opravdu silnými svítilnami zkoumat podmořský život. Udělali jsme si jedny noční vajíčka, otevřeli si malou lahvinku ultra silného makedonského vína, a pak koukali dlouho na hvězdičky a vesmírné stanice. Děkujeme za další velmi autentický zážitek z albánských silnic a dálnic, za to, že máme díky místním cenám možnost vyzkoušet si, jaké je cítit se boháčem, a děkujeme pánovi, co nám naplnil lahvičky ve svém lavazhi.