Ze spánku pod červenými skalami se nám ohromně nechtělo probouzet, tak jsme vstali až kolem sedmé. Posnídali jsme tentokrát lupínky (kaše už jsme přejedení 😞), rozloučili se s rakouskými sousedy a vyrazili směrem k městečku Turda, kde se nachází velký areál uzavřeného solného dolu. Cestou jsme neustále sjížděli z dálnice, pak se zase vraceli, každý kruhák byl doprovázen kolonou, atp. No, doprava v Rumunsku je opravdu “výživná”.
Asi v půl desáté jsme dorazili na místo. Vystáli jsme si frontu na lístky (byla kratší než u hradu Bran), zaplatili asi 500,- Kč za oba, oblékli si mikiny (dole bylo asi 12° C) a sestoupali dolů do útrob dolu. Ten byl natolik velký, že se davy dost rychle rozutekly a my šli víceméně sami. Nejprve jsme prošli dlouhou chodbou (tzv. Galerie Franze Josefa) a pak jsme odbočili k vyhlídce na hlubokou šachtu Theresa. Celé její stěny byly pokryty solí a dole, hluboko pod námi, bylo jezírko, na kterém se lidé plavili na lodičkách.
Důl Salina Turda byl aktivní až do roku 1932 a během druhé světové války se v něm schovávali místní obyvatelé. Jako v obřím bunkru jsme si přišli i my, když jsme po dlouhých schodech sešli do rozsáhlého dolu Rudolf. Byla to vysoká a dlouhá hala obdélníkového půdorysu, kde nás překvapilo hned několik věcí. Celý komplex prošel rozsáhlou rekonstrukcí a šlo o dost velkou investici, takže v něm dnes najde člověk spoustu zvláštností, jako např. ruské kolo, minigolf, fotbalové hřiště, ping-pongové stoly nebo amfiteátr na divadla / koncerty. Bylo to fakt supr zajímavé, nikdy jsme nic podobného neviděli! Na lodičky jsme nešli, ta tmavá voda nás spíš děsila (úplně jako když Brumbál pije a z vody lezou obludy!)…
V dole jsme strávili asi dvě hodinky. Cestou k východu jsme se ještě stavili u šachty s velkou ozvěnou, zahalekali si, a pak už nás čekal vstup do třicetistupňového vzduchu na parkovišti. Fuj. Měli jsme hlad, a neodolali jsme voňavým langošům se sýrem a česnekem. Po nich jsme bohužel pořád měli stále stejný hlad.
Po odjezdu z Turdy jsme se na další hodinu až dvě zasekli v dlouhé koloně, která opět vznikla bezdůvodně. Stavili jsme se ještě nakoupit a na kávu (protože kolony nás dost uspávaly), no a pak jsme se nějak dokodrcali až na hranice. Pánové celníci si zkontrolovali naše doklady a propustili nás dál. A my byli v Maďarsku. Skoro doma, to byl zvláštní pocit. Nedaleko za hranicemi jsme si našli krásný kemp u řeky, což byl vlastně obří park s mnoha přístřešky. Pan majitel dokonce mluvil obstojně česky, dal nám na uvítanou domácí broskve a pronesl krásnou větu: “Moje doma, tvoje doma”. Tak jsme prý mohli zaparkovat kdekoliv. Dali jsme si véču, osprchovali se a vyprali si to nejnutnější, no a večer jsme si šli poležet do domečku nad řekou s pohodlnými lehátky. Vypili jsme si tam pivo, a šli na kutě. Děkujeme za nečekaně pěkný zážitek ze solného dolu, za broskve a za to, že “Moje doma” je “tvoje doma”. Máte (máme) to tu opravdu moc pěkné.