Káťa noc probděla, zase. Jak jinak než kvůli medvědům. Nicméně jinak byla samozřejmě noc klidná. Ráno jsme se sbalili a začali den brutálním stoupáním. Vylezli jsme z mlhy a sluníčko nám odhalilo výhled na další údolí s chatou Podragu. Snad se sem včerejší skupina dostala ve zdraví. Kafe na chatě jsme tentokrát vynechali a zamířili jsme rovnou k rozcestí, kde se cesta scházela se zmíněnou hřebenovkou, a pokračovala na nejvyšší vrchol Rumunska, Moldoveanu, náš kýžený cíl. Už jsme ale tušili, že to asi nebude úplně ono. Celou cestu sem jsme lezli z vrcholu na vrchol, takže cesta byla docela náročná, a navíc nám pomalu ale jistě začala docházet voda. Na rozcestí jsme dali sušenku a zvažovali možnosti, s výhledem na ohromné stádo ovcí. Dohnali jsme tu i chlapíka z Bukurešti se synem, kteří ráno vyrazili z chaty Podragu, kde spali. Chlapík byl až komicky frustrovaný z toho, jak náročnou cestou se rozhodli plahočit, a z nás si dělal legraci, že jsme se sem na závěr naší dovolené přišli fyzicky zničit. Říkal „Too much pain for nothing”, příliš bolesti pro nic. S tím jsme ale nemohli souhlasit, protože hory byly nádherné. Bohužel nám ale taky řekl, že ačkoli cesta odsud na Moldoveanu je už mírnější, pořád je to asi 5 km, a po cestě není žádná voda. Rozhodli jsme se to tedy otočit.
Zpátky jsme vyrazili po zmíněné hřebenovce, stejně jako chlapík se synem, které jsme po cestě zpět opakovaně míjeli. Na jedné společné zastávce nám ještě poradil, odkud na Moldoveanu chodí všichni rozumní lidé (nikdo rozumný přece dobrovolně nezvolí tuto cestu utrpení 😆), asi jen 4 hodiny dlouhou. A potom ještě radil navštívit jezero Bucura, ledovcové jezero, kolem kterého vede trek dle jeho slov „vhodný pro ženy“. 😆
Když jsme šplhali na poslední hřeben, za kterým už bylo parkoviště, dostalo nás to. Byl to nejspíš náš poslední trek této dovolené, poslední hory. A tak Káťa do všeho toho potu, co z nás lil, začala ještě brečet. Jako kdybychom už tak nemuseli řešit nedostatek vody. Takové plýtvání! Nahoře jsme se s horami rozloučili a musíme uznat, že ty rumunské byly jedny z nejkrásnějších.
Vyřízení jsme se dobelhali dolů do davu turistů s langošem v ruce. Tyhle návraty do “civilizace“ jsou vždycky krušné. Seběhli jsme k Dory a shodli se, že kafe a jídlo si dáme po cestě, dál od davu. Popojeli jsme tedy kousek níž po silnici Transfăgărășan, kde jsme si dali kávičku s posledními výhledy na hory.
Zítra bychom se chtěli podívat do komplexu zrušeného solného dolu Salina Turda, takže jsme vyrazili tím směrem a snažili se ukrojit co nejvíc. V tom nám zase trochu bránily rumunské dopravní zácpy, které občas i vypadaly, že vznikají jen tak samovolně (asi půl hodiny jsme si postáli, a pak jsme najednou vyjeli a už to jelo jako kdyby nic – žádný semafor, žádná bouračka). Chvíli po setmění jsme dorazili k místu, kde jsme dnes chtěli přespat, k placu pod krásnými červenými skalami. Už tu čekala dvě rakouská auta, obytňáky s naloženými koly. Patrně dvougenerační cykloskupina prý objíždí Karpaty na kolech. Dnes na Transfăgărășan potkali po cestě šest medvědů (my ani jednoho, sakra!). Lidé prý medvědy krmí z auta, proto se paradoxně drží u silnice. Snad je potkáme příště. Pozdravili jsme se ještě s místními dvěma pejsky, kterým jsme bohužel zase neměli co nabídnout, pak jsme dali polní sprchu, večeři, a šli spát. Dneska děkujeme i za včerejší skupinku nočních ztracených chodců. Vzhledem k tomu, že jsme je ráno nikde nepotkali, předpokládáme, že se dostali někam do tepla a bezpečí. Potom děkujeme, že nám Moldoveanu, na který jsme nedošli, dal jednoznačný důvod, proč sem prostě musíme znovu. A hlavně děkujeme za poslední hory našeho roadtripu. Ty rumunské opravdu stály za to.
