Článek, který se právě chystáte číst, je takovým souhrnem našich posledních 14 dní na severním ostrově. Začneme ho ve Whanganui, docela velkém městě na pobřeží Tasmánského moře, kam jsme přijeli z Ohakune. Po tom, co jsme si obstarali novou baterii do Gandalfa, jsme přespali na jednom z free campů uprostřed města, kde nás naprosto uchvátila ptačí voliéra s různými druhy papoušků. Pokaždé, když jsme šli na záchod, museli jsme kolem ní projít a byli jsme v šoku, když na nás papoušci začali pokřikovat věci typu “Hello!” “Hello, boy” a nakonec i “Bye, bye”. Co nás ale upřímně odzbrojilo, byla věta “Do you wanna cracker?” z papouščího zobáku. Nejen lidé, ale i zvířata by se na Zélandu rozdala vůči cizincům, to je krásné.
Předtím, než jsme opustili okolí Whanganui, ještě jsme navštívili pláž Castlecliff. Potkali jsme tu jednoho místňáka, jmenoval se Ian, a přijel na motorce, kterou si sám postavil a vylepšil ji obřími koly na ježdění v písku. Má jich prý dalších 18… Každopádně, Ian si s námi dlouho povídal a pak nás pozval na návštěvu jeho osobní miniaturní železnice, kterou si (jak jinak) sám postavil doma na zahradě. Bohužel, když jsme za ním druhý den ráno přijeli, nemohli jsme se mu dovolat, takže krásné mini koleje, vláčky a křižovatky jsme viděli jen zpoza plotu. Tak třeba příště. 🙂
Z Whanganui jsme se vydali do nejjižnější části ostrova, té poslední, kterou jsme zatím neprozkoumali. Cestou jsme si udělali zastávku na Manawatu Gorge, pěkné soutěsce, kde to nádherně vonělo, takže já celý trek očuchávala stromy, jak v parfumérii. Následovala komáří genocida v našem autě a pak už jsme mohli pokračovat dále, k vodopádům Waihi Falls. Ty nás překvapily svou mohutností a výškou, byly vážně nádherné. Dokonce tak moc, že jsem si do vody skočila. Chvilku na to se u vodopádů objevila zrzavá paní venčící svého labradora, která mi sdělila, že jsem se právě koupala s obrovskými úhoři. Ups. Jak už to tak na Zélandu bývá, dala se s námi do řeči a jelikož jsme si hodně sedli, povídali jsme si nakonec asi půl hodiny. Jmenovala se Vicky a přijela na své kobylce Georgie (viz foto). Na sever se přistěhovala před pár lety z jižního ostrova, kde byla moc drahá zemědělská půda a koupila si farmu tady, u Waihi Falls. Není jen farmářkou, ale taky fotografkou, má 4 dospělé dcery a miluje život. S lidmi jako je Vicky bychom si dokázali povídat hodiny, ale museli jsme pokračovat dál, k moři. Cestou jsme ještě měli v plánu navštívit jedno velice speciální místo – kopec s nejdelším názvem na světě. Je to taková zélandská pýcha, ale upřímně si nejsem jistá, jestli to někdy někdo celé přečetl. Posuďte sami, kopec se jmenuje Taumatawhakatangihangakoauauotamateapokaiwhenuakitanatahu, a v jeho názvu se skrývá příběh o statečném maorském náčelníkovi Tamateovi, který pomstil smrt svého bratra a na tomto kopci hrál na svou flétnu. V Čechách se nejdelším jednoslovným názvem pyšní vesnice Prostředkovice. Můžeme být asi rádi.
Měli jsme pocit, že kopec s nejdelším názvem na světě je možná tím nejzajímavějším, co nás v této fázi výletu čekalo, takže to, že jsme strávili další noc u moře, sledovali bouřky, ráno se koupali nahatí za východu slunce a pak posnídali lívance, byl vlastně takový příjemný bonus. Bylo to super, a navíc tuze dobrodružné, protože se nám trošku vyprázdnila nádrž a Kuba musel ujet 100 km jen na výpary. Měla jsem ho tady pochválit, dal to! A stálo to za to, protože jsme se díky tomu přesunuli na Castlepoint, další místo, které naprosto předčilo všechna naše očekávání. Byl tu maják, širé moře, lachtani, skály, pláž, západ slunce, free kemp a tak, co víc si přát. Zaparkovali jsme vedle nějakého Nissanu Elgrand s rakví na střeše, načež z něj vylezli dva lidi a stěžovali si, že stojíme moc blízko. Tak jsme přeparkovali a pozvali je “k nám” na burger (náhodou jsme totiž měli víc jídla než jsme zvládli sami sníst, výjimečná situace). A ejhle, z tohohle remcacího páru se postupně vyklubali lidi naší krevní skupiny. Anna a Simon, Němci z města Koblanz, podobného věku, nastavení mysli, v podobné životní fázi, zaměstnáním učitelka a mechanický inženýr, ale ve volném čase skvělí muzikanti, fotografové, a milovníci přírody. No, zkrátím to, našli jsme si tady kamarády. Hurá!
Šli jsme pak společně sledovat západ slunce, další den ráno lachtany a prokecali jsme hodiny u snídaně a kafe. Pak byl čas se rozloučit, ale to jsme netušili, že ne nadlouho. Anna se Simonem jeli napřed a my s Kubou si ještě užívali pohodu na pláži a krásné výhledy. Taky jsme tu potkali Ondru, mladého Čecho-Francouze, který cestuje s kamarády a objíždějí různé párty. No, každý tu hledá něco. 🙂 Ale hodně prý rybaří a už se jim povedlo chytit i malého žraloka… samozřejmě ho pustili zpátky.
Když jsme se dostatečně nasytili Castepointu, čekal nás přesun do Mastertonu, který leží v podhůří hornatého parku Tararua. Cestu nám malinko prodloužil obrovský zástup oveček, které se přesouvaly po silnici, což tak na 10-15 minut zastavilo všechnu dopravu. Tohle tady milujeme, jak se nikdo nedurdí, ale v klidu počkají, pak si všichni mávnou na pozdrav s lidmi, kteří ovce doprovází, a jede se dál, žádný stres, žádná nervozita. Ve stádu jsme taky viděli asi nejmenší ovečku na světě, sotva chodila, ale stoupla si nám před auto, takže jí pán musel odnést. Bobinka, dám vám sem její fotku, ať se můžete rozplynout. V Mastertonu nás pak chytil déšť, takže klasicky následovala knihovna, a pak krátká procházka po městě. Taky jsme se znovu sešli se Simonem a Annou, čímž jsme zahájili sérii náhodných i méně náhodných shledání. 🙂
Z Mastertonu jsme si udělali výšlap na chatku Powell Hut, kde nás trošku zaskočily nekonečné schody a asi hodinové stoupání, ale byla to krása, celkem jsme výlet zvládli za 6,5 hodiny a mysleli jsme si, jak jsme dobrý, ale potkali jsme kluka, který celou vzdálenost uběhl asi za hodinu a půl.. tak zase nic, no.. Ještě jednou jsme pak přespali v Mastertonu, protože jsme byli dost unavení a už se nám nikam nechtělo. Večerní odpočinek nám trochu pokazil postarší pán, který se z ničeho nic zjevil u našeho auta, v ruce dvě pivka, a zklamaně směrem ke Kubovi řekl “Oh! You have a wife..”. Asi chtěl strávit večer v čistě pánské společnosti. Byli jsme lehce zaskočení, já sotva v noční košili, ale pán se nenechal rozhodit. Představil se jako John, byl v důchodu, koupil si nedávno karavan, a teď míří na soutěž v rokenrolu. Taky nás zval, prý je to krásná akce, kde taneční páry hodnotí porota, John si prý taky rád trsne. Nakonec nám vyprávěl asi hodinu a půl, a když odešel, hodila jsem na Kubu tázavý pohled, jestli ví, kdo to byl, načež Kuba pokrčil rameny a řekl jen “my jsme spolu čůrali..”. Na Zélandu se prostě mohou rozvinout malé i větší konverzace z jakýchkoliv situací.
Soutěž v rokenrolu jsme nakonec oželeli a vyrazili směrem na jih. Mířili jsme do parku Putangirua Pinnacles, kde se točilo mnoho scén z Pána prstenů, pro nás tedy absolutní povinnost. Hlavním lákadlem jsou tu úžasné skalnaté útvary, které vypadají jako věže, mezi kterými si člověk přijde jako mravenec. S Kubou jsme samozřejmě museli zinscenovat několik pánprstenovských scén, takže se nám procházka opět protáhla, ale řádně jsme si potrénovali své bránice. Dokonce jsem se asi smála tak moc, že mi popraskaly rty, a ne a ne se zahojit! Z Pinnacles jsme pokračovali ještě více na jih, vlastně na úplně nejjižnější bod severního ostrova, zvaný Cape Palliser (zajímavé je, že na Cape Palliser je člověk jižněji než na severu jižního ostrova.. přelouskejte si tuto větu víckrát, a pochopíte, jak je to zajímavé!). Je tu sice krásný maják, ale ten byl absolutně překonán jinou atrakcí – kolonií lachtanů. Čekali jsme jich tak 20, maximálně 30, ale pane bože, žilo jich tu možná sto, byli všude! Pospávali, polehávali, zívali, plavali v moři, pokřikovali po sobě dinousauří zvuky, jedna lachtanice tu kojila prcka, no bylo to nádherný, dojemný a nezapomenutelný, pozorovat je ve volné přírodě, jsou to takový štěňátka, ikdyž nechodící. 😀
Další dny byly ve znamení odpočinku a pohody u jezera, ale taky jsme se hodně přesouvali směrem k Wellingtonu. Zvládli jsme cestou zastávku v Roklince, kde z natáčení Trilogie sice nezbylo nic, ale postavili tam repliku kamenného oblouku, takže jsme si s Kubou znovu zahráli na Gandalfa a Froda. Myslím, že na konci pobytu dáme dohromady celovečerák. Bohužel pořádnou Gandalfovu hůl našel Kuba až další den, když jsme šli procházku po pobřeží. Hůl byla sice skvělá, ale moc nefungovala, neb nedokázala utišit šílený vichr, který je pro wellingtonské okolí tak typický. Ale aspoň jsme to zkusili.
Ještě se nám ale nechtělo zajíždět do víru hlavního města, do trajektu nám zbývalo pár dní, takže jsme za zvuků benja z rádia Cookových ostrovů dotančili do městečka Paremata. Tady jsme si dali sraz se Simonem a Annou, a společně vyrazili na krátký výlet na vrchol Colonial Knob. Cestou jsme ladili náš další společný výlet, který jsme měli naplánovaný za několik dní, a to ostrov Kapiti. Než se k němu dostaneme, musím vám popsat zážitek jednoho z večerů v kempu v Paremata. Seděli jsme u stolku, sledovali západ slunce, Simon s Annou nám hráli a zpívali, a sem tam jsme konstatovali, že nějaký pán vedle griluje a strašně dobře to voní. Upřímně, to, co následovalo, nikdo nečekal. Pán totiž v jednu chvíli sednul do auta a popojel naším směrem, gril nechal grilem. Dali jsme se do řeči, klasický small talk, který ale skončil velmi neklasicky. Nejen, že nám nabídnul, ať si dáme nějaké grilované maso, on nám řekl, že si máme vzít všechno, že to jinak vezme domů kočce. Cože?! Totálně šokovaní jsme během pár minut měli na stole tak 5 kilo kuřecích křidýlek a obří flákotu vepřového. Simon Brown (tak se jmenoval) s námi nakonec chvilku poseděl, povyprávěl nám miliardu historek o své práci, o svých dětech, o ženě, která mu pořád neúspěšně volala, vypil pár sklenic vína, pak sednul do auta a odjel domů, do Wellingtonu. Nejlepší na tom bylo, že nám přenechal i uhlí a gril, takže Kuba má druhé Vánoce a plánuje si ho odvézt domů jako příruční zavazadlo. Takoví lidé se nepotkávají každý den, byl to sice tuze zvláštní člověk, trošku přehánista, ale v duši nejspíš dobrák. Jojo, Simon Brown. 🙂
Další den jsme se jeli válet k moři a hlavně dojídat ohromné množství masa od Simona, takže jsme málem praskli a sotva se z pláže odvalili zpátky do aut. Každopádně následující den jsme měli jet na ostrov Kapiti. Tento ostrov je velmi unikátní přírodní rezervací, kde zélandští ptáci nemají žádné predátory a ptačí život je tady hodně rozmanitý. Měl to být krásný zážitek.. Bohužel v 7 hodin ráno, když jsme si chystali snídani, jsme dostali smsku, že kvůli silnému větru nemůže loď vyplout a exkurze se ruší. No, byli jsme smutní, ale nehroutili jsme se, naopak jsme vymysleli poměrně rychle plán B – návštěvu ohromné rezervace ve Wellingtonu s krásným názvem Zealandia. A nezklamala nás! Hlavně jsme si nemohli vybrat lepší společnost – Anna dostala přezdívku “bird nerd”, protože o každém ptáčkovi věděla miliardu informací, a Simon nám zapůjčil svůj dlouhý objektiv, a mohli jsme si vyfotit třeba papoušky kaka, nebo malé červenky. Bylo to moc fajn, 6 hodin nám uteklo jak nic!
Ze Zealandie to bylo jen kousek do Wellingtonu, už jsme přesun do velkoměsta nemohli dále odkládat. Na přeplněný freedom camp jsme naštěstí dorazili včas a našli si dvě místa vedle sebe. Simon s Annou pak vyrazili do centra s kytarou, tzv. buskovat, a my s Kubou jsme se vydali na hon lokalit z Pána prstenů do parku Victoria. Počasí nám bohužel moc nepřálo a Wellington nám potvrdil svoji větrnost a deštivost, takže jsme rychle utíkali zpátky do auta. Každopádně o Pána prstenů nebyla nouze, neb jsme druhý den ráno s Kubou vyrazili na exkurzi do filmových studiíí Weta workshop, kde všechny filmy o Středozemi vznikly. Běželi jsme. A to nejen kvůli naší natěšenosti, ale také bouřce, která nás pěkně pokropila. Na popis toho, co jsme během prohlídky viděli se můžete zeptat Kuby po návratu, já už tady tolik prostoru nemám. Byla to pecka. Dokonce jsme zvládli ve stejný den vidět i muzeum Te Papa, tedy aspoň jeho část, a hodně nás překvapilo. Muzeum je sedmipatrové, neskutečně interaktivní a zajímavé, no a je zdarma. Tady by se evropské instituce mohly inspirovat, asi jsme nikdy neviděli tak poutavě zpracované informace. Taky pecka!
Poslední večer na severním ostrově nám ještě zpestřili fanoušci rugby ze Samoi, kteří ještě před samotným zápasem projížděli Wellingtonem v autech, na kterých kromě vlajek měli také obrovské repráky vyhrávající samojskou hudbu. Auta všelijak blikala, svítila a všichni si to strašně užívali – škoda, že Samoa nakonec svůj zápas prohrála, líbilo se mi, jak uměli pařit. 🙂
V neděli ráno před odjezdem na trajekt jsme ještě zajeli nakoupit, a na poslední chvíli jsme ještě sprintovali do parku Victoria, protože bylo životně důležité vidět shluk stromů, které se na dvě vteřiny objevily ve filmu Pán Prstenů – Společenstvo prstenu, a Frodo stál tehdy při natáčení pár kroků od nich. Dobrý, stihli, viděli, odpluli. 🙂 4 hodiny na trajektu nám uběhly jako voda, bylo nádherně, nikdo nezvracel, a my už teď píšeme z krásného Jižního ostrova. Další článek bude o tom, jak jsme konečně pracovali. Rukama!
Děkujeme tedy za nové přátele, taky za úžasný západ slunce na Castlepoint, a za možnost pozorovat lachtany v divočině. Je to jízda. Mějte se krásně, pa!
