Práce prý člověka šlechtí a nejsou bez ní koláče. A protože vyšlechtění našich zoufale nevyšlechtěných osobností (a patrně i ty koláče) jsou něčím, co si rozhodně nechceme nechat ujít, vydali jsme se po vylodění v Pictonu za prací.
Před nástupem do zaměstnání jsme prozkoumali SS Waverley. Parníček, jehož tragickým osudem mělo být řízené utopení v Cookově průlivu, který se ale tomuto osudu vzepřel a dnes je vyplavený na pobřeží jižního ostrova. Dodnes jsme neporozuměli záměru ho utopit – jedna z věcí, která se mi do paměti vryla během víkendů u babiček a dědečků je, že ve sběru by za takový parník bylo pěkných pár kaček.
Do Motueky jsme pak museli objížďkou, hlavní silnici nám upřely letošní vydatné deště. A protože na pracovní pohovor je třeba být voňavý, ještě jsme se zastavili na plavání v řece, a v podvečer jsme se hlásili u Carolyn a Grega, kteří nám ukázali náš nový domov a pracoviště, rodinný sad Fraser’s Orchard.
Pear thinning znamená, že tu protrháváme drobné fialové hruštičky (Pickaboo), jako ze Tří veteránů. Svým způsobem je to hrušková genocida. Příležitost žít a růst dostanou jen nejsilnější a nejkrásnější jedinci, zbytek jsme nuceni odsoudit. Zralé Pickaboo pak putují do Asie, patrně tu jsou nejvděčnější hruškoví strávníci. Namísto lýtek se nám při práci zapalují záda a denně si na nich vytváříme jiný ornament, podle toho, jaká si ráno oblečeme trika. Den začínáme v sedm, máme dvě přestávky (“Smoko” a “Lunchtime”), a ve 3:15 padla. Ve 3:16 už sad připomíná demilitarizovanou zónu, nikde ani noha (možná s výjimkou mých dvou. Prvních pár dní si moje hlava zvykala na to, že odejít od nedokončené práce je v pořádku).
Na sadě jsme slyšeli podcastů, že už možná za chvíli žádné další na světě nezbudou. A když večer zavřeme oči, vidíme hruštičky. Občas už nám ani hrušky nepřipomínají; místy vidíme třešně, angrešt, cherry rajčata, cibulky, nebo třeba malé makovičky. Spíme v autě, ale máme u sadu sprchu i myčku, a po práci se se zbytkem hruškového týmu scházíme v kuchyňce. Dělíme se o zážitky, plány a tipy na místa, občas o jídlo a hlavně o malý nůž se žlutou rukojetí, jediný ostrý. A naši spoluotrhávači jsou nádherné bytosti, zvenku i zevnitř.
Chiara je Italka, která rehabilituje s dětmi s kognitivní poruchou. Jídlo si polévá olivovým olejem a na nejlepší pizzu nás jednoznačně posílá do Neapole. Když jí poprvé samoobslužná kasa v obchodě pozdravila “Kia Ora”, lekla se, jak může kasa znát její jméno. Svými pověstnými nočními svačinkami si vysloužila přezdívku “Rubbish Bin”, a než odjela, Káťa jí naučila upéct banana bread, což je její vůbec nejoblíbenější pochoutka.
Max je z Německa, ale německy se už necítí. Na cestách je šest let, a jeho představa usazení se je kouzelná, protože zahrnuje tři země na dvou polokoulích. Spotify nemá, muziku si vyměňuje s lidmi, které po cestě potká. A je grafik, kterého nebaví sedět u počítače. Tak cestuje, bere práci, co je zrovna potřeba, a sem tam někomu namaluje něco na jeho kavárnu, garáž nebo pivovar, za peníze, za ubytování, za jídlo, nebo jen tak. Nechává po světě kousky sebe.
Leon je britský instalatér, kterému se nechce domů. Práce má v Queenstownu dost, ale dělá tu přes léto s námi a dýchá čerstvý vzduch. Denně jede ze sadu rovnou na Kaiteriteri, nedalekou pláž. Leon naopak nechává kousky světa na sobě; z různých koutů si nechal na kůži obtisknout různé obrázky. Přestal počítat, ale tetování bude mít okolo čtyřiceti. Je to tvrďák, protože i jako vegetarián šel dělat na mléčnou farmu, pro zážitek z první ruky. Věděl, že to tam bude nenávidět, ale nekecal a šel. Klobouk dolů.
Hannah i Steven jsou taky z Anglie, ale narazili na sebe v Austrálii. Na Stevenově noze bydlí Manchesterská včela. A Hannah je z Devonu, což je údajně nejmalebnější místo v Anglii. Podle fotek říkáme ano. Cestují na plný úvazek a zdraví jménem. Hello Jacob. Hello Kate. Taky začneme zdravit jménem. Steven po několika dnech práce začal ostatním signalizovat, že zélandské slunce je silné – zářivě rudou barvou. Časem ale trochu zhasnul. Když Greg s Carolyn spustili na zahradě pro děti skluzavku, my s Hannah a Stevenem jsme se neohroženě přihlásili k testovací jízdě. Aby děti věděly, do čeho jdou. Oslavili jsme tu i Hany narozeniny, s balónky, jednorožci, táborákem, domácími minipizzami i dortem (Káti cheesecake).
Mike je asi už taková rozšířená část Fraserovic rodiny. Zélanďan, co velký kus dětství nechal v Zambii, a dospělosti v Perthu v Austrálii. Před pár lety nechal kancl kanclem, sbalil si svých pár cepínů a maček a cestuje po světě. Většinu času ale dělí mezi Austrálii a Zéland, a u Fraserů je jako doma. Studuje, jak se na sadu smíchají každý rok jiné suroviny a z trouby vyleze pokaždé jiný koláč baťůžkářů. Mike nás taky zdraví jménem, jen mě ne tím mým. Hello Josh. Nevadí. Dělám, co můžu, Mike je ale vždycky v kuchyňce první (kolem půl šesté). Neustále vtipkuje a směje se, má zmáknuté časy a výsledky všech zápasů všech sportů a každý večer usrkává skleničku červeného. Sem tam přiveze z lovu pár ryb – snapperů (“chňapalů”). Jeden víkend se obzvlášť zadařilo, a tak jsme tu měli všichni v neděli rybu na různé způsoby. Mike je asi nejvěrnější zákazník místní zmrzlinárny. Dělají jí ze skutečného ovoce, tak jsme taky vyzkoušeli (dvacátéhopátého listopadu) a rozplývali se.
Ornella je porodní asistentka, žijící u hranic Francie a Švýcarska, německy ale nemluví. Až polezeme na Mt Blanc, zastavíme se u ní na kafe. Má nepromokavé tenisky, dělá vynikající lasagne a vypráví neuvěřitelné historky z dvanáctihodinovek na sále. Po Zélandu snad pojede do Nové Kaledonie, Austrálie, na Filipíny. Každoročně jezdí na víkendy se svými dvacetisedmi bratranci a sestřenicemi (ano, 27) na výlet. Letos se má jen to “jádro” potkat na Filipínách.
Lauren studuje životní prostředí a vyrábí pohledy ze sušených bylin, Connor sází stromky, zapisuje u soudu, a hraje na bicí. A společně bydlí v Christchurch, v domě, který nejde zamknout. Narozdíl od nás, oni ty surfy, co vozí na střeše, používají. V dodávce si dělají sushi a mixují si v malém nutribulletu na baterku (ten si taky pořídíme). Míří na dovču na severní ostrov, mají tam lístky na festival ohně.
Ela je taká milá slovenská gazdina. Dohlíží na nás při práci a zpravidla se u každého zastaví, prodiskutovat, co je nového. Veterina v Brně jí až tak nenadchla, tak jela sem, starat se o sady. A klade nám na srdce, ať si na zahradě vysadíme smrdliak (rozuměj afrikány).
A Martina se Slávou s námi makají, ale bydlení mají jinde. Sláva tu chce zůstat a jelikož skrze práci se nedaří, začal hledat nevěstu. A Martina je sice s námi na sadu, ale ráda by tu někde pracovala u koní.
Když po práci svítí, jezdíme. Šli jsme kousek Great Walku Abel Tasman, potkali jsme se se Simonem a Annou (měli zrovna pauzu v muškaření), plavali na Kaiteriteri i u Split Apple Rock, prozkoumali průzračný Riuwaka Resurgence a šli se podívat na Harwoodovu Díru v zemi (kde Káťu mezi oči pomočil pták a já jsem si tam lehce zvrtnul kotník).
Když po práci prší, naplno užíváme luxusu a výdobytků moderní doby. Sprcha, pračka, trouba, mikrovlnka. První víkend nám bylo z té hromady jídla pěkně blbě. A ať svítí nebo prší, v neděli se jede do města na farmářské trhy. A takovou zeleninovou hojnost, to si snad ani nezasloužíme.
A sem tam grilujeme. Při první příležitosti se k nám připojil i Bruce (táta Carolyn, velkej šéf) a schoval se s pivem u nás, kde na něj neviděla žena dohlížející na jeho dietu. Zájemcům za odměnu nabídl svůj televizní pokoj na sledování fotbalu (slušně jsme odmítli a na maraton prodloužených verzí Pána prstenů jsme se raději neptali).
V pátek druhého prosince jsme úspěšně zakončili práci na hruškách, všichni v jedné řadě. Večer jsme společně zamířili na festival do města, pojedli jsme nějaké dobroty ze stánků, a sledovali Vánoční průvod. Ten místy vypadal trochu nemístně (lodě zdobené Vánočními řetězy a podobné bizarnosti). Místní Samoánci v průvodu předvedli jejich obdobu haky, pořádně to ale rozjeli až s Freddym Mercurym pár set metrů za oficiálním průvodem. Později v kuchyňce došlo i na “chlastací” hry. Černého Petra si vytáhla Ela a musela vypít alkoholový elixír namíchaný jejími oddanými pracovníky, na skluzavce a za zvuků velice bizarní skladby (“the 7th Element” od Vitas).
V neděli se společenstvo rozpustilo, každý se vydal jiným směrem. Zůstáváme my, Mike, Hannah a Steven; potřebujeme ještě makat a Carolyn nám zařídila práci na jiném sadu, Heywood Orchard. Je podstatně větší a málokdo ví, co všechno se tam pěstuje. Ovocný korporát – nikdo se s nikým moc nebaví a nikdo moc neví, co dělat (my určitě ne). Protrháváme zlatá kiwi. Bereme jen ošklivé kusy a tvoříme si takové obludárium. Většina nových kolegů je z Vanuatu, drží při sobě, házejí po sobě kiwi, zpívají a smějí se. Luis mi řekl, že jsou tam všichni na sedm měsíců, vydělat si, a pak všichni zpátky domů. Následně si začal zpívat “Jacob, Jacob, Jacob” a zvesela pokračoval v otrhávání obludek. A nakonec jsme pokecali i s několika supervizory. Kong je kluk z Malajsie, co to tady má pod palcem a každý den nám dává trochu jiné instrukce. Na Vánoce letí za rodinou po třech letech. A zdaleka největší pohodář na nás dohlížel v náš poslední den. Rod je maorský milovník zumby a masových koláčů, nosí za pasem reprák, prý aby kontrolované pracovníky varoval, že se blíží (aby nehráli na mobilu apod). A co především, je to nejtěžší dítě narozené v Motuece (přes šest kilo).
Během posledních týdnů na sadu se k nám na ubytku ještě přidala Anna (původně z Německa), její přítel Ken (původně z Holandska) a Dave, Kenův brácha, na návštěvě. Byli nucení změnit plán a být tu déle, než měli v úmyslu, Dave totiž převrátil v zatáčce auto na bok a nevyvázl bez několika zranění. Takže tu mají základnu na vyřešení souvisejících trablů. Pomalu se ale dávají do kupy.
A podařilo se nám konečně i prodat surfy. Týpek, co si pro ně přijel, psal Kátě do zpráv “Čau chlape” a zareagoval na inzerát spíš kvůli obalu než kvůli surfům. Když nám řekl, že má doma větší prkno, opatrně jsme poukázali na to, že se mu asi do toho obalu nevejde, ale jeho nekonečný optimismus mu napověděl, že to určitě dopadne dobře. Tak snad.
Náš poslední den na kiwi má být pátek šestnáctého, ale kvůli dešti nepracujeme a nahrazujeme to v sobotu. Místo toho jsme vyrazili do Nelsonu na zařizovačky. Mimojiné jsme zkusili výlet za Romanem, mechanikem doporučeným Elou, aby se mrknul na nestahující okénko. Okénko opravil, ale pak se začal zavrtávat hloub a hloub – nakonec nám vyměnil čepy, brzdové válečky a seřídil geometrii. Na poslední čep jsme se vrátili v sobotu po práci a pak jsme s Romanem, Elou, Katkou (která tu už pár let pracuje v půjčovně cestovních motorek), Danielou (která miluje potápění) a Cher (Němko-Britka, která je blázen do Xeny) ještě šli v Nelsonu na Indii. V neděli jsme se sestěhovali zpátky do Gandalfa a v pondělí jedeme opět vyhodit všechny ty těžce vydřené prachy za cestování.
Děkujeme za příjemnou zkušenost práce na rodinném sadu. Děkujeme za začátek zeleninové sezóny a farmářské trhy. A hlavně děkujeme za všechny nové přátele.
