Vychodní pobřeží je znamé jako nejslunečnější (snad je to skutečně slovo) místo Nového Zélandu, v našem případě do toho ale nějakou dobu měly co mluvit dvě jihoamerická nevychovaná děcka. Chlapeček a Holčička (El Niño a La Niña) s námi po slunečných dnech na západním pobřeží měli jiné plány.
Ze Zapomenuté dálnice (Forgotten Highway) jsme pokračovali na východ, kde jsme uprostřed ničeho našli kemp Glenn Falls. Pohádka, jen my, jedno další auto, řeka, pár ovcí. A páv. Na nějakou dobu jsme se tu loučili se sluníčkem. A zase jsme si tu skoro pochutnali na čerstvě vyloveném pstruhovi. Stačilo by ho jen chytit.
Den na to jsme v dešťových “pauzách” zvládli dvě věci – navštívili Napier, městečko zničené zemětřesením a znovu postavené, zmodernizované. A vyšlápli jsme na Bell Rock (fajnšmekři čtou Balrog), kde se nacházel tzv. Mainland Island. Podobně uzavřené ptačí rezervace (absolutně bez savců) tu jsou poseté po celé zemi. Rezervace nebyla přístupná, ale “jen” šlapat trek nám bohatě stačí. Dešti jsme utekli. Na Shine Falls nedaleko odtud ale už další den moc velký shine nebyl (Rainbow Falls v Northlandu dostály svému jménu lépe). La Niña už se hlásila o pozornost a nás čekal několikadenní déšť a chladný vítr.
A co jsme tak dělali v dešti?
Četli jsme si a dávali do kupy fotky. V autě, v přístřešku, v knihovně ve Wairoe, v knihovně v Murupara, v knihovně v Gisborne (výslovnost “Gizborn”, nikoli “Džizborn”. Druhá varianta evokuje záměnu se slovíčkem “jizz”, následují úšklebky a trapné pohledy). Ve Wairoe jsme potkali souputníka Roberta a notovali jsme si v názoru na nespolehlivost místňáků. A obecně, jak tu zarážejícím způsobem spousta věcí nemá řád ani systém… Robert je Němec, jen tak mimochodem…
Nakupovali jsme zásoby. I v takových chvílích se jeden o druhém učíme nové věci. Například, netušil jsem, jak zarputile se moje manželka umí poprat o cenu jablek, když nám místo zlevněných chtěla paní namarkovat plnou cenu. A stejně tak mě zaskočilo, jak široký úsměv jí dokáží na tváři vyčarovat zlevněné okurky. Naše první okurky na jižní polokouli. Čirá radost a malý zázrak.
Sháněli jsme práci (on-line). A strohé konverzace s potenciálními zaměstnavateli nás opravdu bavily. Příklad v galerii.
Nechávali jsme nádobí opršet místo mytí. O starost méně.
Nudili jsme se. Pokud dostatečně dlouho strávíte zavření v dodávce, začnete si všímat věcí, které za běžných okolností nezaregistrujete. Jako příklad přikládáme fotku, kde, jak jsme přesvědčení, je strom, který splynul s okolím a vypadá jak ovce.
Sprchovali jsme se. Jak říkávala Márdyho Babička, člověk si zvykne na všechno. A třeba takovou studenou sprchu jsme si dokonce i docela oblíbili, má to ale několik úskalí. Zaprvé, venkovní sprchy jsou zpravidla instalované u dětských hřišť. Je tedy zapotřebí zvýšené obezřetnosti, kouknout dvakrát všemi směry. Anebo se v horším případě sprchovat v plavkách. A zadruhé, stejně jako v Anglii, i tady mají lidé rádi smalltalky. Čili, když se člověk chystá sprchovat v dvanácti stupních na větrném pobřeží (jako my v Gisborne), je vhodné se ujistit, že se neblíží milý Zélanďan venčící psa (jako ten v Gisborne). Po deseti minutách “smalltalku” vám bude zima.
Nakonec ale i na východní pobřeží doputovaly pěkné dny. A nádherné dny. V Tolaga Bay jsme sledovali partičku pološílených surfařů, jak se z vysokého betonového mola vrhají do bouřících vln o velikosti Samíkovy garsonky. A na těch vlnách tančili, že by Eben s Kostkovou padli na zadek.
V Tokomaru jsme si povídali se slečnou Jemmou. Jemma je z Nelsonu (jižní ostrov), studuje životní prostředí, cestuje a pracuje. Jako my. V místním kempu bylo ještě týden zavřeno, i tak jsme tu ale složili hlavu a ráno jsme tak viděli vycházet slunce jako jedni z prvních na světě.
Nejen kempy, i treky tu byly zavřené. V případě Anaura Bay Walk to už i chápeme, sesuvy půdy a spadlé stromy nás nutily k akrobatickým kouskům úrovně Catherine Zeta-Jones, která protančila soustavou laserů a uskutečnila loupež století. Po výkonu jsme se rozplácli do písku na pláži a čerpali déčko.
A na Makorori Beach jsme znovu zírali na surfaře. Všední den, plné parkoviště. Když jsme se na tento nesoulad zeptali, dozvěděli jsme se, že hodně Zélanďanů má prostě dohodu s šéfem. Když jsou dobré vlny, kancelář se vyprázdní a jde se surfovat.
Počasí se uklidnilo a pomalu se nám blížil náš první Great Walk (vicedenni trek, rezervuje se zpravidla dlouho dopředu), takže jsme se začali vracet, okolo horského jezera Waikaremoana. Jiný Great Walk se nachází i tady, z toho jsme ale vyšlápli jen výhledově nejplodnější část. Prošli jsme tu místo toho několik dalších treků. Jeskyně Onepoto Caves, vodopády Papakorito nebo jezero Waikareti. To poslední je takový Orlík, jenom je v horách a voda v něm nemá ten nazelenalý potenciál otrávit vše živé.
Po dvou nocích u jezera jsme pokračovali pralesem Te Urewera. Zhruba po sto kilometrech na štěrkové cestě jsme se rozhodli, že doma požádáme D1 o odpuštění, křivdili jsme jí. Kdyby tak někdo fotil ty výrazy, vždycky když jsme vjeli na výmol, to by byla koláž. Na dvě noci jsme to opět zapíchli v kempu u Taupa (dohromady už jsme v něm tedy strávili čtyři noci; rarita je slabé slovo). Přijeli jsme v tzv. Labour víkend, tedy začátek sezóny, prodloužený víkend. Takže kemp jsme skoro nepoznali, byli jsme v obležení místňáky. A ochočili jsme si tu kachnu. Nebo si možná ona ochočila nás.
Z Taupa jsme se přesunuli do NP Tongariro, a před naším velkým trekem vyrazili na dvoje vodopády. Taranaki Falls jsou prý slzy uroněné valibukem Taranaki, který kdysi prohrál s horou Ruapehu bitvu o krásnou Pihongu. A na druhých, Tawhai Falls, jsme hledali Gluma. Nenašli.
Slunečné dny se chýlily ke konci a na obzoru se zase jednou začala rýsovat nepěkná předpověď. Právě včas na náš Great Walk v Národním Parku Tongariro. Trocha kontextu: obvykle naše výlety probíhají tak, že Beruška měsíce dopředu provádí rozsáhlé rešerše a průzkum terénu, udělá nám komplexní a promyšlený itinerář, zatímco já si válím šunky. A pak, když po několika měsících přijde den D, hodím jí do toho vidle – navrhnu, že půjdeme jindy, jinudy, jinak, ujedeme větší vzdálenost, budeme spát jinde. A podobně. Bývaly doby, kdy podobné odchylky Berušce zbarvily tvář do nezdravě rudé, zvýšily jí tlak a občas i přestávala mluvit (se mnou). Čas ale obrousí všechny hrany! Postupem času si na to zvykla a teď si zachovává zdravou barvu, i když se sem tam změní status quo. Tongariro Northern Circuit jsme měli jít 4 dny (zarezervované 3 horské chaty), nicméně, protože předpověď vypadala na 2 z těch dní velmi nepříznivě, vystřelili jsme v návštěvnickém centru ve Whakapapa Village ke kouzelné paní, která byla schopná s rezervacemi trochu zamíchat a z treku udělat třídenní. První den si mákneme a vynecháme jednu chatu. Bude hezky a další den bude krátký. Když jsme tedy usínali načerno zaparkovaní na parkovišti pro návštěvníky centra, v bříšku nás hřála jednak míchaná vajíčka a jednak pocit řádně překopaného plánu, podle kterého se snad i vyhneme dešti.
A v osm ráno bylo nádherně, tak jsme šli. A prošli jsme postupně celou barevnou paletou – zelený prales, žluté travnaté pláně, pak červené keře, až jsme se dostali na černočerný sopečný kámen s modrými a zelenými průzračnými jezírky. A všude síra. Tu jsme ale vesměs vítali; shodli jsme se, že všudypřítomný smrad síry je pořád asi lepší než smrad v naší dodávce (dlouho jsme neprali). A byli jsme tu skoro sami, což bylo ve srovnání s 2019 skoro neuvěřitelné (v sezóně 2019 jsme šli menší trek, který se s tímhle překrýval, a šli jsme prakticky v zástupu lidí). A co víc, byli jsme uprostřed Mordoru, přímo na úpatí Hory osudu (Ngauruhoe, čti “Narahui”), takže jsme přirozeně často stavěli, jelikož bylo nutné natočit vlastní verzi Pána prstenů.
Dlouhý den. Po páté jsme došli k chatě, na pokraji sil, ale s hřejivým pocitem zadostiučinění. Prsten byl zničen. Ten, který jsme nesli až z Northlandu. Hotovo. Pomalu jsme se začali vzpamatovávat, a asi po hodině vylezl ze své komůrky dredatý správce chaty. Oznámil nám, že už tak bledá předpověď ještě o půl odstínu zbledla. A že všem doporučuje se trochu zakousnout a vrátit se už zítra. Taky jsme trochu zbledli. Pár chvil jsme se s tím smiřovali tiše, každý sám. Pár dalších chvil jsme se smiřovali nahlas mezi sebou. A nakonec jsme se s tím smířili, půjdeme zítra.
Na chatě byl neobvyklý mix. Čtyři Belgičani, tři Holanďani, dva Izraelci, Američan a Francouz. Navzájem se většinou neznali, takže většinové zastoupení Beneluxu byla spíš náhoda. A francouzský Vim Hof si s sebou nepřinesl spacák, takže vyrazil z chaty při prvních ranních paprscích, se slovy, že musí běžet, aby se zahřál. Že prý tak studenou noc nezažil.
My jsme neutíkali, ale svižně jsme šli. Na odpoledne už jsme měli totiž od dredáče objednaný déšť. Ngarahoe jsme obešli a při míjení útulné chaty Waihohonu jsme zamáčkli slzu a šli dál. Ikdyž nám ve škole tvrdili, že délka se měří přesně a zcela objektivně, tvrdá metrika, každý ví, že poslední kilometry jsou několikrát delší, než ty první. A my jsme si při těch posledních krátili čas sestavováním několikachodového menu, které si objednáme, až potkáme restauraci (žádná tu není). Halušky (s bryndzou či zelíčkem), vychlazená desítka, a jako dezert čokoládový fondant a horká čokoláda. Láskyplný pozdrav, pusu a objetí posíláme všem babičkám a maminkám, které by nám v takové situaci bříška nacpaly k prasknutí.
Když jsme se dopotáceli večer do Whakapapa Village, zůstat znovu na parkovišti v přísném utajení nám připadalo jako příliš lákavý nápad. A to opravdu zřídka zůstáváme v “kempu” dvě noci.
Den na to nás náš další úkol zavedl do Ohakune, kde má kamarádka Miky svojí “zélandskou maminku”, a po nás jí posílá puzzle. Přes naše několikadenní intenzivní aroma nás Gaye bez zaváhání přivítala objetím. A my se mohli vydrhnout a vyprat. A byli jsme tak královsky nakrmeni, že se včerejší halušková fata morgána studem rozplynula. Plná břicha nás nenechala spát. Gene a Gaye nám ukázali svojí farmu a poslouchali a vyprávěli; o farmě, o práci, o nemocích i radostech, o synovi Samovi a vnukovi Aidanovi. Když mluvili o tom, jak o Vánocích pravidelně pořádali filmové maratony, probudili na chvíli mé tlusťoučké a filmy nasáklé mladší já, které pečlivě nahrávalo každý Megafilm na Nově a nedělní premiéru na HBO na VHSky a tvořilo abecední archiv popkultury konce tisíciletí. Skoro jsem se jim vetřel na příští Štědrovečerní promítání.
Při loučení jsme na cestu nafasovali vajíčka, špenát, řepové chutney a dva knižní průvodce po Novém Zélandu. A o pár hodin později nám Sam ještě vyměnil baterku v Gandalfovi. Asi se časem trochu vyčerpal.
A proto děkujeme dvěma milým Zélanďanům, že nakrmili dva neznámé bezdomovce. Nádherní lidi, nádherné duše. Děkujeme za sluníčko. Pár dní se neukázalo a o to víc jsme ho pak vítali. A jsme vděční i za první Great Walk. Bylo to úplně jinak, než bylo v plánu, ale přesně tak, jak mělo být.
