Když jsme se ráno vzbudili, uvítal nás moc hezký výhled na horu Koráb a přilehlé pohoří. Zároveň jsme také zjistili, že jsme sice v noci zaparkovali na moc hezké cestě, ale asi 20 metrů od nás byl plácek s ohništěm pro aspoň tři auta. No, nevadí. Posnídali jsme a asi v sedm jsme vyjeli do vesničky Radomire, odkud vedla turistická stezka na Koráb. Cestu nám občas zkomplikovala půda a šutry sesunuté na silnici, ale v pořádku jsme nakonec zaparkovali u hotelu Korabi.
Vydali jsme se na cestu asi v půl osmé a hned na začátku se nám povedlo uhnout ze stezky značené v našem telefonu. Protože jsme ale následovali značky na kamenech a stromech, rozhodli jsme se pokračovat dál. Párkrát jsme přeskočili potok a táhlým stoupáním jsme došli až k opuštěnému kravínu. Tam nám do cesty vstoupilo několik krav, které hlídala stará paní pasačka. Hezky se na nás usmála, zamávala, na krávy udělala takové „chž” a dál pokračovala ve svém životě pasačky. My pokračovali do prudšího stoupání.
Když jsme už docela funěli, všimli jsme si dvojice kluků (mužů), kteří šli za námi. Jeden z nich nás dohnal během chvilky… Pozdravil, zeptal se, jak se máme, jestli jdeme taky na Koráb a jestli chceme jít s nimi, že jsou místní. Vzhledem k tomu, že už jsme se jednou málem ztratili, moc rádi jsme souhlasili. Kluci se jmenovali Leonard a Roland (Landi a Nardi), bylo jim skoro 40 a byla s nima fakt sranda. Tak jsme si padli do oka, že jsme nakonec šli celý devítihodinový trek společně. Roland pracoval jako ajťák, proto dostal přezdívku „Keyboard Guy“. Leonard je voják u albánské armády, a říkali jsme mu „Army Guy“, nebo „AK-47“. Druhý jmenovaný pojal celý výlet jako vojenský trénink a nasadil zběsilé tempo, jemuž nikdo další nestačil. Káťa se většinou plahočila pár metrů za Kubou a keyboard guyem, a asi třikrát si chtěla dát pauzu, ale pak se zepředu jen ozvalo „nezastavovat, pak ti to půjde hůř!“. Uf, no, byla to síla! Sluníčko na nás pražilo ostošest a celá cesta byla stále plynule do kopce. Probrali jsme spoustu témat, Leonard nám vyprávěl příběhy z Afghánistánu a Iráku, bavili jsme se o předsudcích, které lidé mají o Albáncích, nebo o levném bydlení v Albánii (Keyboard Guy má dokonce dva domy! Dva domky v albánských horách by se nám taky líbily). Leonard se také zmínil o tom, že mladí lidé často emigrují do Anglie, kam jdou „za lepším“, a ti, co míří nejvýše, nakonec prodávají drogy a domů si pak přivezou Lamborghini. Ptali jsme se dokonce i na medvědy, protože je to už několikátý trek, na kterém jsme tady na Balkáně v tomhle směru obezřetní. Leonard nás ale ujistil, že medvědi se skoro vždycky lidem raději vyhnou a že nebezpečnější jsou velcí pastevečtí psi. No, byla to moc zajímavá (a pestrá) diskuze.
Vrcholu korábu jsme dosáhli za čtyři a půl hodiny (prý dobrý čas). Výhledy byly nádherné. Z Makedonské strany chvilku před námi přijela skupina motokrosařů, kteří vyjeli strmý travnatý svah na motorkách, to nám přišlo dost šílené. Chvilku jsme se pokochali, kluci nás pohostili brambůrky, Bake Rolls a džusem (aneb zdravá sváča na cesty), no a pak jsme šli dolů. Leonard (Army Guy) zase celou seběhl bleskovým tempem a popoháněl nás, ať jdeme rychleji. Trochu blázen.
Dole u auta jsme se rozloučili, vyměnili si telefony a každý jsme jeli vlastním směrem. My jsme šli hledat restauraci, protože jsme byli totálně hotoví a Káťa si spálila skoro celé nohy, takže trošku hořela zevnitř. Bohužel nás v první restauraci pan odmítl, že tam nevaří (ačkoliv nám nerozuměl ani slovo a všechno nám předtím odkýval). Až v městečku Kules jsme uspěli u zvláštního pána ve velmi autentickém bistru, kde jsme si dali pljeskavicu a nějaký kebab. Taky jsme si objednali kávu, ale pro mléko nám pán musel skočit do obchodu. Chtěli jsme si ještě vybrat z bankomatu a koupit Panthenol na ty Káti nohy, ale první bankomat nefungoval a než jsme našli další, zavřela lékárna…
Původně jsme chtěli přespat na parkovišti ve městě, ale byla tam zrovna diskotéka, tak se přesouváme po dálnici dále. Nakonec spíme u vesničky Fan, u řeky. Zase jsme ale dorazili za úplné tmy, tak moc nevíme, co je tu kolem nás. Viděli jsme jen odpadky. Tak dobrou! A díky za nové albánské kámoše, za jejich tipy na albánské zajímavosti, a taky za to, že jsme se rozhodli nespat u té diskotéky. 😆
