Budíček jsme dnes měli na šestou, ale spalo se nám moc hezky, takže jsme odsouvali a odsouvali, až bylo půl sedmé. V noci se k nám připojilo ještě jedno auto a my si mysleli, že lidé spí v něm, ale když jsme šli posnídat na naše výhledové místečko, byli jsme v šoku, protože si tito Srbové postavili svůj stan přímo před dveře kostela.
Stejně tak nás překvapilo, že obytňák s estonskou značkou zaparkoval u hlavní branky do kostela, takže místní lidé to měli trochu jako překážkovou dráhu. Občas i chápeme, že někde nemají rádi lidi spící „na divoko“ a je nám z toho trochu smutno… No, každopádně, my se najedli s krásným výhledem a pak jsme se přesunuli do centra Kotoru. Zaparkovali jsme a šli pěšky do starého města, které je celé obehnané hradbami. Přišli jsme si opět jako v Dubrovníku. Všude běhaly kočky a (zatím) tu nebylo moc lidí. Mířili jsme na kotorskou pevnost, která se tyčí nad celým zálivem. Vstup byl bohužel 8 €, což jsme zaplatili velmi milému tlouštíkovi, který zcela očividně miloval svou práci. Pak nás čekalo asi 35 821 schodů a my jsme se docela zapotili, jak už začínalo být horko. Asi po hodině stoupání jsme dorazili na pevnost, kde si několik lidí dělalo instagramové fotky, válely se tam mraky odpadků a jedna kočička, kterou jsme měli za mrtvou, ale když jsme jí dali vodu, tak ožila. 😊
Cestu zpět jsme zvolili jinou, po tzv. „staré cestě do města”, což, jak jsme bohužel zjistili pozdě, byla také možnost, jak se dostat na hradby bez placení. No, co se dá dělat, snad aspoň za našich 16 € někdo posbírá ty odpadky. Udělali jsme si příjemnou zastávku v malé rodinné „farmě „, kde jsme si dali studené pití a ochutnali místní domácí kozí sýr. Zároveň jsme se tam dali do řeči se super pánem, který byl původem ze Zélandu a teď cestuje už několik měsíců jachtou po Evropě. Byl moc fajn a Kuba ho hned označil jako svůj vzor, až mu jednou bude 60 a nebude vědět co s penězi. Což se asi nestane.
Pak nás čekal dlouhý sestup po klikaté cestičce zpět do Kotoru, kde jsme koupili další pohledy (druhý pokus), dali si zmrzku a přesunuli se do obřího obchoďáku Jumbo, kde jsme si konečně koupili zahradní židličky!! Máme na čem sedět! ❤️
Když jsme z obchodu vylezli, překvapil nás obří liják a bouřka, takže jsme nikam moc nespěchali. Měli jsme vybrané spací místo pod horou Štírovník, kam vedly neskutečně dlouhé a úzké serpentiny s nedostatkem vyhýbacích míst. Docela nám to nahoru trvalo, ale aspoň mezitím přestalo pršet a měli jsme krásné výhledy na kotorskou zátoku. Na náš spací plácek kousek od silnice jsme tentokrát dorazili už ve čtyři, což byla paráda. Dali jsme si kuskus k pozdnímu obědu, jenže pak přišla další bouřka. Tak jsme zalezli do peřin a poprvé v autě koukali na film. Bylo to super. V noci ještě přijelo německé auto, ale jinak jsme tu byli sami a měli klídeček. Díky za domácí kozí sýr, za pohodlná rozkládací křesílka a za filmový večer uprostřed Národního parku.
