V Mlinskem Potoku se nám spalo až možná příliš dobře, takže jsme si trochu přispali. V místní kuchyňce jsme posnídali, rozloučili se s Jelenou a vyrazili k nedalekému Črnému jezeru (ano, už druhé Črné jezero do sbírky). Prošli jsme si asi pětikilometrovou stezku okolo jezera, na konci si zašli do místní restaurace na oběd (Kuba opět dostal hromadu pečeného masa jakožto národní jídlo) a vydali se zpět k autu. Po cestě jsme u paní ve stánku koupili ještě nějaké lesní plody na snídani a zvedli jsme kotvy. Směr Kotor.
Po cestě jsme se v řízení vystřídali u krásného jezera “Slano jezero”, a potkávali jsme jak šílené, tak i šíleně pomalé řidiče. Nicméně, cesta byla i tak nádherná a my pochopili, že Černá Hora bude asi celá takhle pěkně hornatá. Do Kotoru už jsme přijížděli poměrně vyčerpaní, ale výhledy na fjord nám vlily trochu krve do žil. Mrzelo nás jen, kolik odpadků tu lidé po cestě vyhazují.
Když jsme sjeli k moři, trochu jsme zakufrovali, protože nás navigace hnala na trajekt. Nakonec jsme ale zvládli celí dojet do naší další ložnice – na malý poloostrov za Kotor, k parkovišti u malého kostela, odkud byl výhled na otevřené moře. Nezbývalo než si uvařit a na vyhlídce si užít západ slunce. Připojil se k nám i místní pár středního věku. Pán uměl velmi slušně anglicky, takže jsme si i celkem pokecali. Dostali jsme nějaké rady ohledně návštěvy kotorské pevnosti a poradil nám výlet na Lovćen (hora ve stejnojmenném Národním parku ležícím za Kotorem). Oba byli moc milí.
Když nás opustil Černohorský pár, ještě jsme pohostili zbytky naší večeře velké zvědavé saranče, a pak už byl čas jít spát. Podle norů mělo dnes hodně pršet po celé Černé Hoře. Durmitor jsme sice kvůli dešti (a v dešti) opouštěli, ale tady jim předpověď rozhodně nevyšla, večer byl krásný. Podobná deštivá předpověď nás má čekat zítra, tak uvidíme. Děkujeme za exkluzivní ložnici nad zálivem, za víno od Miky, které jsme si tu otevřeli, i za příjemný pokec s místňáky.
