V horách bylo chladněji, takže i noc byla příjemnější – a nám se už zase moc nechtělo z postele. Vypakovali jsme se, posnídali jsme na svých skvělých nově nabytých křesílkách, a vyrazili jsme na nedaleké parkoviště. To bylo pod závěrečným stoupáním k Njegušiho mauzoleu, kam jsme si chtěli vyšlápnout. Po zhruba patnácti minutách prodírání se úplně zarostlou turistickou stezkou jsme se ale vrátili a vyšlápli k mauzoleu po asfaltce.
V mauzoleu je sarkofág někdejšího „vladar“ Černé Hory. Nutno říct, že mauzoleum bylo v perfektním stavu, čisté a udržované (oproti kotorské pevnosti příjemná změna). Odtud jsme se ještě vydali do občiny Njeguši, abychom si prohlédli tamní pověstný klášter. Museli jsme se tedy několik desítek kilometrů vrátit. Nicméně, když jsme do Njeguši přijeli, viděli jsme v podstatě jen stánky s domácím pršutem a rakijí. Po rychlém ohledání jsme zjistili, že dojem, že se tu nachází nějaký klášter, který jsme z nějakého neznámého důvodu nabyli, byl mylný. No nic, dali jsme si oběd aspoň u místní kapličky, s Lovćenem se rozloučili a vyrazili jsme zpátky na pobřeží.
Po cestě na nás zase pěkně lilo, ale po pár hodinách jsme už přijeli do Budvy. Překvapilo nás, nakolik je to velké a opravdu velmi turistické centrum. Ač to v odpolední hodiny (kdy se města hemží turisty) není náš styl, vyrazili jsme prozkoumat historické centrum. Po cestě nás chytil extrémně ukecaný pouliční „umělec“ který Kubovi říkal „sexy boy“, a vytvořil nám naprosto věrný výstřižek nás dvou. Uschováme si ho navěky. Jsme si totiž jistí, že jeho umělecká hodnota bude jen stoupat a že těch nekřesťanských 5 €, které za to chtěl, jednou proměníme v mnohonásobek.
Historické centrum Budvy bylo zřejmě pěkné, ale v zástupech turistů, nakupujících až šokujícím způsobem nepotřebné cetky, se téměř nedalo hnout, takže jsme se vlastně po pár minutách otočili a vyrazili k autu. Budvo, bylo to fajn, ale stačilo, jedeme někam do klidu.
Našli jsme si za městem pěkné místo na kempování a nakoupili si na gril. Přímo u pláže se sice dalo jen tak na noc zaparkovat, ale hned vedle bydlela fajn babča, paní Djukovič, která nám za pěknou cenu k tomu nabídla ještě záchod, sprchu a teplou vodu. Vykoupali jsme se a ugrilovali si pár metrů od moře, při západu slunce. Parádička. Děkujeme za kláštery, skutečné i imaginární, za umělecký výstřižek nevyčíslitelné hodnoty, a za pohodové sledování západu slunce nad mořem.
