Náš plán vzbudit se ve čtyři bohužel tak docela nevyšel. Vstávat se nám opravdu moc nechtělo, a jedním z prvních ranních postřehů bylo, že správci, vyhlášenému “rannímu ptáčeti”, očividně taky ne. Jedno auto chtělo opustit kemp už před námi, a tak nám naštěstí volný průjezd zajistili oni, ještě než jsme se stihli nasnídat a připravit. A to tak, že doběhli na hotelovou recepci, kde už přeci jen někdo vzhůru byl.
Dnes nás čekal Bosanski Maglić, nejvyšší bosenský vrchol, a podle předpovědi odpoledne měl přijít déšť, tak jsme se snažili být rychlejší. Podle map na vrchol vedou dvě turistické stezky. Nejrychlejší Via Ferratu jsme si odpustili, protože Jarda (cestovatel, autor Kubovy knížky o zdolávání koruny Evropy) na tuto cestu podával spíš negativní recenze – nebezpečná, nepříliš dobře zajištěná a s padajícími kameny. Další vyznačená stezka vedla kolem horského jezera a měla něco přes 10km, což zase nebylo optimální z důvodu odpoledního deště. Díky Jardovi jsme však věděli také o třetí variantě – neznačené cestě dlouhé cca 6 km, která částečně vedla přes Černou horu. Rozhodnutí tedy nebylo těžké.
Z kempu jsme vyráželi chvilku po šesté. Zanedlouho jsme z hlavní silnice odbočili na jakousi menší, štěrkovou cestu plnou docela velkých děr, kde nás čekalo dlouhých 14 km jízdy. Navigace nám říkala, že to pojedeme 20 minut, ale zabralo to zhruba 50 minut… asi se to počítá podle průměrného Bosňana.
Když jsme zaparkovali na kraji “silnice”, zaskočilo nás množství much, které ihned obklopily Dory, a následně i nás, když jsme vystoupili. Co nejrychleji jsme se vypravili a vyrazili po šutrové silnici dále. Šlo se nám výborně, ale mělo to jednu takovou malou komplikaci – v Bosně žijí medvědi. Připravili jsme se na ně celkem třemi způsoby – nesli jsme s sebou rolničku, která neustále cinkala, měli jsme po ruce pepřák, a skoro celou cestu jsme si zpívali, abychom případným medvědům dali znamení, že jdeme. První část cesty vedla docela nepříjemně hustým lesem, kde jsme se prodírali křovím a stromy, ale naštěstí jsme se ve zdraví dostali na krásnou a rozlehlou náhorní plošinu, odkud byl moc pěkný výhled na horu Maglić a její hřeben. No, celkem jsme si dali do těla, když jsme z mýtiny začali stoupat vzhůru – cesta byla strmá, plná velkých kamenů a místy se také snažila napodobit “Via Ferratu”, jenže každý druhý kolík nebyl dobře uchycený a lana nám zůstala v ruce. No, prostě Ferrata v bosenském stylu. Nakonec se nám asi po 4 hodinách šplhání podařilo stanout na vrcholu hory Maglić a bylo to nádherný. Valily se kolem nás mraky, nikde nikdo (ani onu českou skupinu jsme nepotkali), měli jsme z toho radost.
Pro sestup jsme nakonec zvolili stejnou cestu, což byla celkem řehole, hlavně ten nejstrmější kilometr. Ale asi po třech hodinách jsme se konečně octli dole u auta. Medvěda jsme nepotkali, ale byli jsme úplně vyřízení. Tradiční sestupovou kávičku jsme si kvůli rojům much dali o trochu níže, no a pak jsme se ještě stavili v Tjentišti na koupáku, za který jsme dali 2,5€ / každý, a voda nám sahala po pás. Kuba se tam ale vykoupal s dronem, aby ho zbavil soli z moře, a bylo to celkem fajn.
Pak zahřmělo, tak jsme rychle skočili do auta a NP Sutjeska jsme opouštěli v totálním slejváku. Náš cíl byl vzdušnou čarou sice jen něco přes 30 km, ale kvůli horám a řekám jsme měli odhadovaný dojezd přes dvě hodiny. Co nám ale začalo cestu komplikovat ještě o trochu víc, byly šílené Bosenské silnice a šílení bosenští řidiči. Například na levém zrcátku teď máme trochu bílého laku autobusu s neohroženým šoférem, který se proti nám vřítil do poměrně úzké zatáčky. Směrem k hranicím se začala výrazně zhoršovat i silnice. Ze dvou pruhů se stal jeden a půl, přičemž ta půlka nebyl asfalt, ale písek a štěrk. Slepovaná byla asi natisíckrát a díry byly čím dál tím častější. Podobně přibývalo účastníků provozu, i těch ne zcela obvyklých. Krávy ale zjevně postrádaly základní znalost pravidel provozu. Bosňáky to každopádně nikterak nerozhazovalo.
Ještě před hranicemi jsme se zastavili v kempu kvůli WiFi, abychom zkontrolovali počasí. A že se u toho rovnou i navečeříme Zastavili jsme v kempu Tri Vodenice (kempů bylo v téhle oblasti mraky, je to oblíbená lokalita pro rafting). Káťa vyrazila do hospody v kempu jako první a vstoupila do místnosti doslova plné (ženou překvapených) mužů. Na baru se pokusila anglicky zeptat, jestli nám tam uvaří jídlo, ale barman nerozuměl – nakonec uspěla s pantomimou. Na výběr bylo jedno jídlo, nějaké maso „with attachments“, takže výběr nám byl dost zjednodušen – objednali jsme dvě porce. Co nám za těch 32 marek (16 €) přistálo na stole jsme ale nečekali. Dostali jsme polévku a následně 6 talířů plných pečeného masa, salámu, sýrů, pečených i vařených brambor, pečených paprik, atd. atd. A dezert samozřejmě. Patrně nikdy předtím jsme si tolik nenacpali břicha. Spokojení jsme zaplatili a odkutáleli se do auta, přičemž při odchodu stihl jeden ze štamgastů ještě poznamenat svým kumpánům „Ty kokos, ženská!“. Asi se to tu jen tak nevidí.
Když jsme přijeli na hranice Černé Hory, už byla tma. Zjistili jsme, že nejsme tak úplně stoprocentně připraveni. Celník totiž chtěl vidět zelenou kartu (povinné ručení), kterou jsme neměli vytištěnou. Po minutě až dvou hledání v e-mailové schránce ale naštěstí mávl rukou a vpustil nás do země. Prakticky hned jsme vyjeli na lepší silnici, což byla velká úleva. Zároveň hned za hranicemi je národní park Durmitor, kam jsme mířili. Trochu nás mrzelo, že už byla tma jak v pytli, protože ze serpentin, prudkého stoupání a tunelu jsme usoudili, že musíme projíždět nádhernou krajinou. My se naopak museli soustředit na řízení, protože byla skutečně tma tmoucí a silnice dost úzká. Nakonec jsme ale dorazili na naše dnešní místo ke spaní v horách a těšíme se, až ho zítra ráno spatříme v plné kráse. Děkujeme Jardovi za tipy a rady, nešli jsme podle nich poprvé ani naposled. Děkujeme za ty obrovské hory jídla, kterými nás Bosna pohostila, a děkujeme za mávnutí rukou. PS: Je tu normální kosa!
