Ve 4 ráno byla ještě tma, ale budík už nás nutil vstávat a vyrazit do Dubrovníku. Rychle jsme provedli ranní rituály, posnídali a vyrazili zase na cestu. Na parkoviště ve městě jsme dorazili okolo půl šesté, nasedli jsme ještě na bus a po chvíli už jsme vstupovali Pilskou branou do historického centra Dubrovníku. Slunce bylo pořád ještě za kopcem a my jsme začali být opravdu rádi, že jsme si přivstali. Místo přelidněného Dubrovníku jsme procházeli centrum téměř sami. Potkávali jsme jen několik málo lidí a pár holubů. O tom se nám opravdu ani nesnilo. Jakožto fandové seriálu Game of Thrones jsme si prošli jednotlivé natáčecí lokace a občas jsme si i zablbli a pár scén si zahráli. Nikdo nás neviděl, tak proč ne, že. Byli jsme se podívat v přístavu, kde byl ještě trochu svěží vzduch – uprostřed městských hradeb se bohužel strašně rychle dělalo nedýchatelno. Chtěli jsme se podívat na město také shora, z hradeb, ale ty otevíraly až v osm. Našli jsme aspoň basketbalové hřiště s výhledem, kde starší Chorvatka cvičila jógu a chodila po čarách tam a zpět. Pěkná ranní rozcvička. No, nedalo se nic dělat, do otevření hradeb zbývala skoro hodina, tak jsme si ještě šli omrknout takzvaný Pile Bay (kde se také natáčela spousta známých scén).
V zálivu bylo moc příjemně, tak jsem si sedla na zídku a koukám, že Kuba má zase letecké roupy, vytahoval z batohu součástky k dronu. to já vždycky dělám, že k němu nepatřím, protože pokutu platit nechci (i když by už šla ze SJM, ale to je fuk). Seděla jsem tedy opodál, pozorovala, jak se dron vznáší nad mořem, když tu náhle žbluňk – a dron byl ve vodě. Chvíli bylo ticho, ani jeden jsme moc nechápali, co se právě stalo, ale Kuba pak vystartoval na molo, už za běhu se svlékl do trenek a v teniskách skákal do vody.
Následovala zhruba hodina marného snažení, kdy se dokola potápěl mezi útesy pak se na ně stavěl a rozhlížel se (to muselo potěšit všechny turisty, kteří chtěli pěknou ranní fotku zálivu), zase potápěl, až nakonec kolem osmé připlaval zpět. V ten moment vypadala situace beznadějně. Kuba byl skleslý, že ztratil dron i s videi, čvachtalo mu v botách a měl durch trencle s lenochodím motivem. Bohužel jsme nevěděli, co jiného dělat, tak jsme šli na hradby.
Vstup byl sice za 200 HRK ale vidět město z výšky byla paráda. Už se samozřejmě mnohem více zaplnilo a oteplilo, takže o to víc jsme byli hrdí na naši ranní bleskovou akci. Když jsme celé město obešli kolem dokola po hradbách, byli jsme úplně spaření, takže jsme zamířili do malé kavárny na hlavní ulici na ledovou kávu. Když Kuba dopíjel, já vyrazila na obhlídku obchodů se suvenýry, jestli někde nemají potápěčské brýle. No, koupila jsem si pohledy, novou propisku, poštovní známky, ale brýle nikde. Až v posledním obchodě mi slečna prozradila, kde je v Dubrovníku obchod s potápěčskými potřebami. Tam už jsme uspěli! S novým vybavením a dávkou odhodlání jsme opustili staré město a vrátili se zpět na pláž. Kubu pak čekaly téměř dvě hodiny neustálého potápění v jeho lenochodích trenkách a já se asi po hodině čekání na slunci přesunula do nedaleké restaurace na další ledovou kávu. Ze stínu pod slunečníkem jsem sledovala Kubovo neskutečné odhodlání svůj dron najít a zachránit alespoň již natočená videa.
Potom, když jsem ho zrovna měla na očích, se najednou vynořil s čímsi černým v ruce. NAŠEL HO! Bylo to skvělé, nečekané, a já se za ním chtěla rozběhnout, ale pak mi došlo, že jsem ještě neplatila za kafe a mohlo by to vypadat nevhodně. No, každopádně vyřízený Kuba za mnou přišel, hučelo mu v uších z té hloubky, ale je šťastný, protože našel svého miláčka! Byl prý zaklíněný tak v šestimetrové hloubce mezi útesy. To tedy byla úleva. Dron jsme tedy co nejvíce otřeli, Kuba si dal se mnou ještě jednu ledovou, a pak jsme se šli ještě podívat na pevnost nad zálivem, kde se také natáčelo spoustu scén a byl odtamtud krásný výhled.
Už jsme se ale pořádně pekli a lidí kolem bylo na náš vkus až moc, tak jsme se odebrali na bus zpátky k parkovišti. Za celodenní parking jsme nakonec zaplatili 80 kun, to byla dobrá volba. Chvilku nám trvalo, než jsme se vymotali z města,ale nakonec se to povedlo a odjížděli jsme s krásným dojmem. Stavili jsme se ještě na benzince, abychom utratili poslední kuny za naftu, no a pak trvalo asi 20 minut než jsme dorazili na hranice s Bosnou. Vzhledem k tomu, že jsme opouštěli EU, byli docela zvědaví a ptali se, kam přesně míříme. Kuba měl asi v hlavě pořád jen šplouchání mořské vody, tak na to odvětil, že do Bosny. Logicky. 😆 I přes to nás ale pustili a my se vrhli do víru bosenské vyprahlé přírody, špatných silnic a dobytka všude, kam se podíváš.
Po chvíli nás trochu zaskočilo zjištění, že vlastně kvůli opuštění EU nemůžeme využívat mobilní data (resp. jsou drahá). Holt jsme nemohli být připravení na všechno. Až na náhodně přecházející dobytek nebyla bosenská silnice (zatím) tak strašná, jak se o ní povídá. V Čechách umíme i horší. Jelo se nám tedy celkem dobře. Zastavili jsme pro naftu, kde Kubu trochu zaskočil full servis, kdy pán vyskočil a začal nám tankovat. Další zastávka byla u jezírka u silnice, kde byl přírodní koupák, a potom už jsme pomalu přijížděli do NP Sutjeska.
Po cestě jsme si všímali, že výrazně ubylo turistů. Vlastně jsme potkávali téměř výhradně bosňáky, sem tam Srba. Vynalezli jsme si proto hru, kdy míjející auta měla různá bodová ohodnocení na základě národnosti. Bod za sousední státy, deset za státy na východ, dvacet na západ, a za velký německý obytňák ultimátních 50 bodů – hra končí, Nebelvír vítězí.
V NP Sutjeska jsme si našli ubytování v kempu Mladost. Nejdřív jsme vyrazili na recepci přidruženého hotelu Mladost, kde nám recepční solidní angličtinou vše vypověděl, načež jsme nasedli do jeho Golfa druhé generace (bez kliky a patrně i spousty dalších věcí), aby nás následně odvezl po hotelovém trávníku k našemu kempovému místu (vedle byla silnice, ale zkratka po trávě byla zjevně rychlejší). Dozvěděli jsme se od něj mimo jiné, že v hotelu bude dnes ubytovaná početná skupina Čechů, kteří zítra taky chtějí vyrazit na Maglić, nebo že v hotelové restauraci najdeme Wifi zdarma. To se hodí. Taky nás ujistil, že v kempu bydlí správce, který vstává vždycky kolem čtvrté, a že nás tedy ráno pustí branou ven. No tak prima!
Moc nás potěšilo, že v krásném kempu u vody bylo jen pár aut, a z toho 3 byly německé obytňáky! Vyhráli jsme tedy spoustu bodů, za což jsme se rozhodli se odměnit pivem v místní restauraci. Nejdřív jsme si ale udělali vajíčka a zbaštili je na lavičce u řeky. Když jsme jedli, přišla k nám krásná zatoulaná fenka (v Bosně je bohužel ohromné množství toulavých psů, jak jsme se přesvědčili následující den). Tahle ale vypadala zdravě, měla asi jen blechy, ale stačilo, aby na nás chvilku koukala tím svým psím kukučem a už jsme podlehli. Dostala od nás šunku a oblízala konzervy od tuňáka. Ještě jsme si ji vyfotili a ona se pak odebrala k jiné skupince. ❤️
My jsme šli nahoru do restaurace na pivo Nektar (moc nám chutnalo) a připojit se na WiFi. Během naší návštěvy přijel zrovna velký autobus s českou výpravou, ale byli dost hluční, tak jsme se k nim moc nehlásili. 😊
Ráno jsme měli budíček na čtvrtou, tak jsme se asi v půl desáté odebrali na kutě. Všude létaly blikající světlušky (asi místní specialita), a super bylo, že nám byla zima! To byla příjemná změna po Dubrovníku. 😊 Děkujeme, že jsme se vykopali brzy z postele a mohli tak zažít skoro prázdný Dubrovník. Že se Kuba neutopil a máme aspoň paměťovku s pár fotkami z dronu. A děkujeme Kevině (naší bosenské psici) za příjemně strávený večer.
