Už to začíná být trochu klišé, ale dnes ráno se nám zase opravdu nechtělo z teplé postýlky. Venku se po horách valily husté mraky a nevypadalo to zrovna na přívětivé počasí. Když jsme konečně vylezli, naše domněnka se potvrdila. Rychle jsme na sebe hodili bundy a dlouhé gatě, ale nutno uznat, že výhledy kolem nás byly perfektní. Posnídali jsme v rychlosti a pak nás čekala zhruba pětiminutová jízda na parkoviště zvané Sedlo. Cestou jsme opravdu žasli, všude kolem nás byla úplná divočina. Když jsme přijeli na parkoviště, už tam několik ranních ptáčat bylo. Pan ranger (správce) od nás vybral 6 € za vstup (netušil, že už jsme sem vstoupili v noci…). Bylo zrovna dost ošklivo, foukal vítr a honily se kolem nás mraky, což odradilo jeden Černohorský pár, který nechtěl riskovat takové počasí. My jsme ale byli velice natěšení na trek jménem Bobotov Kuk a rozhodli jsme se vyrazit.
Hned v první části jsme se trošku zapotili, protože nás čekal úsek s lany a poměrně prudké stoupání. Viděli jsme, že před námi jde veliká (asi dvacetičlenná) skupina, kterou jsme zanedlouho předběhli (když měli zrovna pauzu, takže žádný velký úspěch). Nás pro změnu předběhl (doslova předběhl) ten kluk, který na parkovišti váhal, jestli vyrazit. Nakonec se rozhodl, že půjde, ale přítelkyni nechal sedět v autě, takže si prý musí máknout. Kluk neuměl dobře anglicky, takže když se nás ptal, jestli jsme viděli horské kozy, rozuměli jsme mu cosi o horském Bohu (doslova řekl “Mountain god! Two Persons!”). Tak také vznikla jeho přezdívka.
Samozřejmě musíme zmínit i nádhernou krajinu, kterou jsme procházeli, a která nám oběma připomínala hory v Norsku. Počasí se umoudřilo, mraky se vypařily a naopak nám začalo být pěkné teplo. Cesta byla zatím příjemná, nahoru dolů, ale nic šíleného. Bohužel jsme si předem omrkli profil trasy a věděli jsme tedy, že zhruba na čtvrtém kilometru začne peklo a my vystoupáme asi 500 výškových metrů na jednom kilometru. Stačilo přejít jeden malý kopec a v tu ránu jsme uviděli Bobotov Kuk v celé jeho kráse a výšce. Trčel nad námi a nám trošku zatrnulo. Ještě jsme se před výstupem posilnili (já při pauzičce také objevila velký kámen, kam mi přesně pasovala zadnice – jo, byl možná o trochu větší než ten Kubův…), a protože nás doháněla obří skupina, nezbývalo než vyrazit.
Další hodinu a půl jsme jen funěli, hekali, klouzali po kamenech a pomalu postupovali výš a výš. Když jsme byli tak ve třetině kopce, sbíhal proti nám Mountain God, který se na vrchol dostal extrémně rychle a zase běžel za přítelkyní! Poslední úsek výšlapu byl hodně náročný. Byl strmý a člověk měl pod sebou dost dlouhý sráz, ale byla tam lana, tak jsme to nějak zvládli a po celkem tří a půl hodinové chůzi jsme stanuli na vrcholku vysokém 2520 m. n. m. Spolu s námi tu byla skupinka rakouských skautů s jakýmsi duchovním, kteří si na vrcholu zazpívali, dali si polévku, a pak se fotili se skautskou vlajkou. Také tam v tureckém sedu seděl polonahý meditující Španěl a ještě přišla jedna dvojice Čechů. My si na vrcholu dali sváčo-oběd, chvilku se kochali výhledem na tzv. Plátkovou horu (tu jsme si pojmenovali podle zvláštního zvrásnění), a pak se pomalu zvedli k odchodu. Bohužel zrovna v ten moment přišli nahoru členové obří skupiny, kteří tím pádem zablokovali „východ“ a nahoře se vytvořila docela fronta. Naštěstí se nám pak povedlo dostat po strmém úseku dolů, i když já si v jeden moment trochu zalyžovala ze skály. Ale dobře to dopadlo. Během našeho sestupu z hory se kdesi nahoře ozvalo písknutí a výkřik „kamen!“, načež se odkudsi z vrcholu začal kutálet docela velký šutr. Všichni jsme začali řvát, abychom varovali lidi pod námi a myslíme si, že se snad všichni vyhli. K autu zbývaly asi 3 km po příjemné cestě rovinkou a tu nám ještě více zpříjemnily dvě horské kozy, které se kolem nás pořád motaly. Taky jsme pokecali se starším Francouzem, který si místní hory náramně pochvaloval.
Ačkoliv cesta nebyla dlouhá, poslední metry k autu už jsme toho zase měli dost a vítěznou kávu jsme si užili o to víc, že se po chvilce spustila silná bouřka s kroupy, takže všechno klaplo. Když se déšť utišil, sbalili jsme své saky paky a popojeli ven z parku Durmitor do městečka Žabljak, které je takovým centrem této oblasti. Využili jsme místní WiFi na náměstí, skočili si na pořádný nákup zásob, a pak jsme začali řešit, co s dnešním spaním. Nakonec jsem ukecala Kubu, že bych se chtěla osprchovat, takže jsme zajeli do nedalekého kempu Mlinsky potok. Tam nás hned přišla přivítat paní majitelka, Jelena, nejspíš Ruska, s kterou jsme mluvili směsí češtiny, ruštiny a angličtiny. Byla ohromně milá, všechno nám ukázala a pořád se na nás smála. Po kempu běhaly děti, lítali tam psi, všichni nás zdravili, bylo to tam super. Bezva atmosféra.
Ještě se nám představil pan Mína, nějaký místňák, starší pán, který měl malou fenku. Ta se prý jednou za čas vydává na několikadenní túry po Durmitoru. Zrovna se prý včera vrátila po pěti dnech, tak byla utahaná. 😊
Večer jsme strávili sprchou, večeří a pak posezením v kempu v jídelně, kde bylo hezky teplo a poprvé během dovči jsme dostali chuť na horký čaj. No jo, časy se mění. U majitelů v domku probíhá nějaká párty, tak nás zvali na slivovici, ale my jsme unavení suchaři a jdeme na kutě… Díky za všechny “Mountain Gods”, za to, že i na Káti zadek existuje ideální kámen, a díky za tu trochu příjemné zimy.
