Dnes nás již tradičně vzbudil budíček v 5 a jako zatím vždycky i dnes jsme byli v kempu první vzhůru. Nohy nám stále nefungovaly, ale zvládli jsme se sbalit, vše nachystat, a vydat se stejnou cestou jako včera na benzínku. Těsně před Bovcem jsme ale odbočili na silnici směřující do hor skrz vesnici s názvem Strmec. Jak příznačné. Cesta se postupně čím dál více zužovala, už se na ni dvě auta vedle sebe prostě nevešla. Zaplatili jsme 10 € za „ekologickou daň“, a pak jsme pokračovali 10 km serpentinami vzhůru pod Mangart. Naštěstí bylo ještě brzy, asi sedm ráno, takže jsme se nemuseli nikomu vyhýbat.
Na parkovišti jsme byli mezi prvními, v klídku jsme se tedy sbalili a vydali se asi v 7:30 na cestu. Ještě jsme to vzali přes toaletu na místní Koče, která vypadala velice sympaticky, a pak nás čekal asi hodinový výšlap k začátku cesty via ferrata. Moc se nám líbilo, že kromě nás stejnou cestu šlapala jen jedna další dvojice, takže všude byl klídeček. Svítilo už docela ostré sluníčko, ale naše ferrata Slovinska Pot díkybohu vedla po stinné straně hory. Nasadili jsme všechno vybavení na plošině pod horou (odkud byl nádherný výhled na italskou stranu), plácli jsme si pro štěstí, a s menšími obavami jsme se vydali cvaknout si první karabinu. Začátek trasy byl poměrně snadný a asi by byl zvládnutelný i bez jištění. Jak jsme ale šplhali dále, cesta byla čím dál strmější a srázy pod námi čím dál prudší. Výhledy do okolí nám braly dech, opravdu to byla nádhera, a navíc nikde nikdo! Na několika vyhlídkových místech jsme si odpočinuli, doplnili energii, a pak zase šlapali dál. Byli jsme fakt nadšení a strašně nás to bavilo. Když se nám otevřel výhled na Triglavský park, úplně jsme nevěřili, jaká nádhera to byla!
V další části nás čekalo místy překonávání sněhových polí, a pak jsme se bohužel dostali do mraků, takže výhledům byl konec… Stejně jako jistícím lanům. Zbytek cesty až na vrchol byl už bez cvakání, ale dalo se to zvládnout. Asi po třech hodinách stoupání jsme fakt stanuli na vrcholu Mangartu. Dali jsme to, a bez průvodce! Radost z ušetřených 250 € byla veliká. 😊 Chvilku jsme se kochali výhledy na mraky pod sebou, pak jsme sundali horolezecké vybavení, a vydali se dolů z hory takzvanou „normálkou“, tedy cestou pro běžné turisty. Nakonec jsme ale došli k závěru, že výstup ferratou byl skvělý nápad, protože tato cesta se nám moc nelíbila. Bylo tam plno lidí, obří sněhové a šutrové pole, a hlavně, celá tato strana hory byla zahalena v mlze, takže jsme neviděli nic. No, byli jsme celkem rádi, že jsme se asi po dvou hodinách dostali celí domů. Kuba si ale po cestě dolů našel kámen, který přesně pasoval na jeho zadek, a pak se do něj navíc zamilovala ovce číslo 404, která ho celého oblízala.
Nožičky se nám tradičně už dost motaly a k autu jsme po těch šesti hodinách chůze sotva došli. Ale došli. Dali jsme si ještě před odjezdem kafíčko a Kuba se psychicky připravoval na sjezd serpentinami zpět do údolí. Naštěstí jsme se zařadili za nějaký náklaďáček, který nám „prorážel cestu“, ale i tak jsme se museli často vyhýbat cyklistům a protijedoucím autům. Hned po sjezdu jsme odbočili vpravo a za pár minut jsme přejeli hranice do Itálie (abychom těch států měli ještě víc). Ani jednou jsme ale na italském území nestavěli a jen ho po dálnici projeli znovu do Slovinska (byla to taková zkratka). Měli jsme už hlad, ale ještě jsme si řekli, že to vydržíme a raději nejprve projedeme chorvatské hranice, z kterých jsme měli trochu strach. Já měla samozřejmě všechny dokumenty pečlivě připravené, formulář jsme měli vyplněný, ale stejně. No, každopádně to všechno bylo úplně zbytečné. Na hranicích si povídali dva celníci, ta paní jen řekla “passports”, a když viděla, že pro ně sahám, řekla „OK“ a mávla rukou, ať jedeme. A byli jsme v Chorvatsku. 😆 Šlo to velmi hladce!
Zastavili jsme se pak u dálnice na svačinku, ale protože bylo horko, moc jsme se nezdržovali, vystřídali se v řízení, a vyrazili směr Pula na Istrijském poloostrově. Cesta byla fajn, úplně minimální provoz, ale byli jsme už docela unavení po tom dnešním výšlapu. Do Puly jsme dorazili kolem osmé a začali jsme hledat místo spánku. Měli jsme tip na nedaleké pláže, tak jsme tam ihned zamířili. První náš pokus bohužel nevyšel, protože jsme zajeli do divné oblasti plné squaterů v rozpadlých domech (hodně rychle jsme vycouvali), ale napodruhé jsme našli příjemnou planinu pod stromy, kam jsme nakonec Dory uložili. Šli jsme se ještě podívat na moře, kde jsme si dali kelímek bílého, no a pak jsme se v šíleném horku také uvelebili v autě. Nedá se tu moc dýchat a začaly se ozývat cikády, to bude panečku noc. Tak dobrou, a díky za úžasnou Via Ferratu, za existenci kamenů tvarovaných na míru pro naše zadky a hlavně za čtyřistačtyřku. Stále na tebe myslíme.
