Dnes ráno jsme měli budíček v 5, takže jsme byli první, kdo na našem improvizovaném nocovišti vstával. Co nás ráno trochu zaskočilo, bylo, že naše nohy absolutně odmítaly spolupracovat! Strašně nás bolela lýtka a stehna, no hrůza. Triglav si vybral svou daň.
Abychom nerušili spící sousedy, přesunuli jsme se na snídani o kousek blíž k městu, kde byl krásný výhled na Triglav ❤️. Procházela kolem nás obří skupina dětí na táboře, které vypadaly trochu překvapeně z našeho bivaku.
Po jídle jsme se přesunuli na parkoviště u Koči pri Savici, kde jsme zaplatili 10 € za celý den, nechali Dory ve stínu a na doporučení Verunky jsme vyrazili na výlet k Černému jezeru. Touto cestou se dá taky dojít na Triglav, ale ten už jsme si užili včera. Čekalo nás poměrně drsné stoupání s převýšením cca 700m, na ty naše bolavé nohy velká paráda. Šli jsme se podívat také na vrchol vodopádu Savica (tam se neplatilo vstupné!), to byl pořádný proud! No, a pak jsme asi dvě hodinky jen překonávali schody, obří šutry, využívali lana, hodně často jsme svačili, až jsme se nakonec asi v 11:00 doškrábali k jezeru.
Bylo tam dost horko, ale bohužel málo stínu, tak jsme se plácli na šutr, já si omyla nožky, a pak jsme pozorovali ještěrky a dokonce i hady, kteří plavali ve vodě. Na putování k dalšímu ze sedmi jezer jsme už neměli dost sil, takže jsme se kolem poledne sebrali a začali tu děsivou nadmořskou výšku sestupovat dolů. To je pro nás vždycky ta nejhorší část každého treku, takže nám zabrala v podstatě stejné množství času jako cesta nahoru. Zase jsme se oba dva párkrát skáceli k zemi, když pod námi ujely šutry, ale v pořádku jsme nakonec došli až k autu. Namožené nohy jsme obuli do pantoflí, uvařili si kávu na parkovišti a rozjímali, co dál se zbytkem dne. Všechno záleželo na programu dalšího dne, takže jsme se nejdřív museli shodnout na tom, že se tedy pokusíme vylézt 3. nejvyšší horu Slovinska – Mangart. Na její vrchol vede Via Ferrata obtížnosti B/C, což bychom snad měli zvládnout i bez průvodce. Národní park Triglav bohužel nejde projet autem skrz, museli jsme se tedy vracet přes naše „oblíbené“ jezero Bled. Zavřeli jsme oči i uši a pokračovali k městečku Krajnska Gora, konkrétně k Jezeru Jasna. Po cestě jsme ještě zaskočili na nákup do oblíbeného Mercatoru v Jesenici.
Jezero Jasna bylo konečně podle našeho gusta. Za parkoviště jsme neplatili a lidí bylo tak akorát – člověk z přelidněné pláže nemusel být zpruzelý, a tak se dalo se zájmem sledovat několik bizarních scén okolo. Jako například stokilovou češku rozkydnutou v režisérském křesílku, nebo chlapce, který zasvětil své 2 hodiny u jezera svědomité snaze naházet do jezera všechny kameny, co mu přišly pod ruku. Kuba se ještě vykoupal v ledové vodě, a pokračovali jsme k našemu dnešnímu kempu ve vesnici Trenta, asi půl hodiny od jezera. Nebyla to ale jen tak ledajaká půlhodinka. Cesta vedla skrz horský průsmyk, což znamenalo převýšení skoro 1000m, asi 50 serpentin, a bohužel i prázdnou nádrž po příjezdu do kempu.
Od pana majitele jsme zjistili, že nejbližší benzínka je v Bovci, asi 25 minut odtud. Rychle jsme se nalodili a pokračovali tímto (díkybohu z kopce namířeným) směrem. Asi v 19:40 jsme natankovali – benzinka měla do 8. Jak jinak. Pak jsme se už v klidu vrátili do klidného kempu, zaplatili 28 €, dali si sprchu, nachystali tortilky na zítra a byli jsme zase totálně mrtví. To byl opravdu akční závěr akčního dne. Zítra ráno vyrážíme na Mangart, to bude vzrůšo. Díky za to, že někam člověk stále ještě může zadarmo, za to, že na zrušení jezera by ten kluk potřeboval mnohem víc kamenů, a za to, že nám nedošla ta nafta. ❤️