Včera večer to nakonec byla celkem sranda. Jak jsme byli vyřízení, rozhodli jsme se asi v půl šesté, že se přesuneme do pokoje. Bylo ještě světlo a pořád tam někdo coural, ale my jsme si dali do uší špunty, zachumlali se do spacáčků a vážně usnuli. Předpokládáme že se každý, kdo vešel, lekl, jak to, že v 6 večer už někdo spí, ale nám to bylo jedno. Asi v 9 šel Kuba čůrat, což mě vzbudilo, a když jsem z okna viděla, že krásně zapadá sluníčko, ještě jsem si to šla vycvaknout.
Postupně pak začali přicházet lidi na kutě, ale to už jsme zase byli v limbu. Ráno Kubovi zazvonil budík ve 4. Byli jsme první vzhůru. Co nejtišeji jsme se vysoukali, posbírali si svých pár švestek a vydali jsme se dolů do haly.
Tam jsme se sbalili do jednoho báglu, nasadili si sedáky a čelovky (byla ještě tma), slupli jsme dvě BeBe sušenky, a pak už nebylo na co čekat. Mohli jsme vyrazit. Venku celkem foukalo a všimli jsme si, že vrchol Triglavu je v hustém mraku, ale doufali jsme, že se to ještě změní (spoiler: nezměnilo). Začátek výstupu byl ještě bez jištění, takový běžný výšlap po skále, ale po chvilce jsme začali se cvakáním. Překvapilo nás, jak snadné to bylo! Ujistili jsme se tedy, že Via Ferrata pro nás snad nebude problém. Parádní bylo, že jsme na trase byli skoro sami! Někde pod Malým Triglavem nás dohnala skupinka vedená horskými vůdci, ale Kuba řekl, že je nenecháme nás předběhnout, takže nás hnali celou dobu před sebou. To bylo moc fajn. No, mraky bohužel nezmizely ani když jsme přecházeli přes úzký hřeben spojující obě hory, ale i tak to bylo vzrůšo. Na Velký Triglav jsme už museli lézt do poměrně strmého kopce, takže jištění nám bodlo. Vrcholu jsme nakonec dosáhli asi v půl sedmé, tedy dvě hodiny po odchodu z chaty. Bohužel jsme viděli jen bílo, takže jsme si dali sušené maso, poslechli si o slovinské tradici, kdy každý, kdo vyleze na Triglav poprvé v životě, musí nahoře dostat přes zadek lanem (my se bouchli pásem s karabinou), a mohli jsme zase vyrazit.
Sestup dolů byl logicky mnohem náročnější, ale díky bohu se nám otevřely nádherné výhledy do údolí, takže jsme fotili jako diví. Potkávali jsme také čím dál více lidí jdoucích proti nám (jeden pán mě nazval „Wasabi“ kvůli barvě mojí helmy a hrozně se tomu smál), ale žádné komplikace to nezpůsobilo. Zpátky na Kredaricu jsme přišli v 8 a hned jsme se odebrali do jídelny na kávičku a pořádnou snídani. Venku se mezitím úplně vyjasnilo, takže jsme z dálky sledovali obří vrchol, který jsme právě vylezli. Kolem deváté jsme se pak opět sbalili, rozloučili se s místními prima číšníky, a začali jsme klouzat po kamenném poli dolů z hory. Začátek byl fajn, Kuba si zalétal s dronem, zvolili jsme jinou, zajímavější cestu zpět do údolí, a šlo se nám prima. Občas dokonce začalo trochu pršet z neexistujících mraků, což bylo v tom horku krásně osvěžující. V jednu chvilku se nám objevila menší komplikace, když byla cesta schovaná pod sněhem a my museli lehce improvizovat. Pořád se nám ale šlapalo hezky. Studánka nás opět potěšila, na nedalekém Muřínkovém vrchu (pojmenovali jsme si ho po jednom místě v Beskydech) jsme si dali sváču a šli jsme dále. Bohužel další úsek cesty vedl po štěrkovém povrchu, byl celkem prudký, ale hlavně už děsně dlouhý. Kuba to zvládl výborně, ale na mě dolehlo oněch 500 výškových metrů ze včerejška + dalších 2000 z dneška a moje nohy prostě odmítly spolupracovat. Několikrát jsem se skácela k zemi, nechávala se zvedat Kubou, no nebylo to pěkné… Asi po pěti hodinách chůze z kopce dolů jsme konečně prošli závorou u parkoviště a dobelhali se k naší Dory. ❤️
Shodili jsme propocená trička, ošplouchli se, uvařili jsme si kafíčko a pozorovali jsme kolemjdoucí krávy, které nám nakukovali do kuchyně. Při vyjíždění z parkoviště došlo bohužel k malé nehodě, kdy Dory nabourala do rigolu a my dva spolu pak celou cestu nepromluvili.
Pak ale napětí vyšumělo a měli jsme se zase rádi. Mířili jsme k jezeru Bled, kde jsme se hrozně moc chtěli vykoupat. Bohužel nás na Bledu zklamalo úplně všechno. Drahý parking, davy turistů, to, že je uprostřed města, a hlavně to, že bylo dovoleno se v něm koupat jen když člověk zaplatí 10 eur! No vůbec. Namočili jsme si nohy a co nejrychleji uháněli pryč. Rozhodli jsme se prubnout jezero Bohinj, které mělo být méně populární. Cestou nás zaskočilo, jak Slovinci rádi předjíždějí na plné čáře, a obecně trochu kašlou na pravidla provozu. Jezero Bohinj nás opět skáslo o 7€ za parking, ale koupání bylo díkybohu zdarma. Osvěžili jsme se s výhledem na hory, dali si v bufíku ledový čaj, a pomalu jsme začali vymýšlet, kde dnes přespíme. Bylo nám proti srsti platit za další kemp, takže jsme se rozhodli pro první slovinské spaní „Na divoko“. Než jsme vyrazili, kolega nomád nám na parkovišti dal zbytek své piksly Nescafé.
Jelo se zase po štěrkové cestě kamsi do neznáma, ale místo bylo prima a nakonec jsme se tam sešly 3 autíčka (Nizozemci a Angličani). Už bylo ale pozdě, nebyl čas na nějaké povídání, tak jsme se ošplouchli a šli jsme na kutě, doufajíc, že na nás v noci nezaťuká pan policajt. Díky za osvěžující déšť z neexistujících mraků, za neplacený a hezčí Bohinj a za pikslu rozpustňáka.
