Je 2. června brzy ráno a my vzlétáme z aucklandského letiště. Necháváme Zéland daleko za sebou a ačkoliv uroníme pár slz, nejsme smutní. Bylo to úžasné dobrodružství a je holt na čase se posunout dál – obrazně i doslova. Posouváme se do Sydney, kde jen přestoupíme na menší letadlo, které nás odveze do Perthu. Jedeme objevovat západní Austrálii, a to zní taky jako parádní dobrodrůžo. Neodradila nás ani kniha, na kterou jsme narazili na Zélandu, která se jmenovala “Jet do Austrálie a zemřít”, a která obsahovala hrůzné historky a způsoby, jakými člověk může v Austrálii zahynout. I přesto jedeme, máme totiž pro strach uděláno!
Vyzvedáváme si našeho nového oře na kolech – je to ultra barevná funky dodávka, ve které nás nikdy nikdo nepřehlédne. Firma Wicked Campers cílí zejména na mladé cestovatele a celé auto má na sobě samolepky s různými cool vtipy a peprnými osloveními. Rozhodli jsme se dodávku pojmenovat Immanuel, ale její pracovní název je Hipík. A hned první den si kolemjdoucí lidi mysleli, že v něm prodáváme kafe. To jistě ta libá vůně rozpustňáčku je přilákala…
Nemáme plán. Je to zvláštní, ale ani já, ani Kuba netušíme, co budeme dělat a kam pojedeme. A ještě zvláštnější je, že nám to vůbec nevadí. Nasedáme do auta a vyrážíme na sever od Perthu. Za teplem a sluníčkem. První místo, na které jsme v pomyslné mapě největšího australského regionu zapíchli prst, se jmenuje Lancelin. Hlavní atrakcí jsou tu velké písečné duny, které všichni mladí i staří sjíždějí na prknech či bobech. Tak jsme si taky zablbli. Moc nám to nejelo, na sněhu to frčí líp, na druhou stranu jsme z vrcholu duny sledovali moře, což bylo fajn. A náš první australský západ slunce se vydařil na výbornou.
Další dny nás čekala jízda dál na sever, dál od Perthu, dál od civilizace. Samozřejmě jsme dopředu věděli, že v Austrálii na většině území nikdo nežije (nepočítám zvířata), ale stejně nás to malinko zaskočilo. Čekala nás totální pustina, poušť, divočina! Když vám někdo bude vyprávět, že v Austrálii se dá jet třeba 200 km po úplně rovné silnici, a nepotkáte ani nohu, tak mu můžete věřit, potvrzujeme. Občas to může působit trochu demotivačně, když vidíte dlouhou rovnou čáru silnice až na horizont a víte, že za ním čára bude úplně stejně pokračovat, ale podle nás to má svoje kouzlo. Obzvláště brzy ráno. Jsme s Kubou navyklí vstát ještě za tmy a na snídani se posunout o pár desítek kilometrů dál, takže většinou projíždíme touto pustou krajinou zrovna, když vychází slunce, a to je skutečně nádhera. Padesát odstínů oranžové.
Řidič má ale docela složitý úkol – když totiž vychází nebo zachází slunce, vylézají ze svých příbytků všechna místní zvířátka. A velice rádi chodí vegetit do okolí silnice. Takže řidičovy oči se v tu ránu zostří na tisíc procent a dává extrémní pozor na všechny klokany, pštrosy, psy dingo, zajíce, prérijní kočky, ježury, orly a tak podobně. (pozn. všechny vyjmenované už jsme na silnici potkali, naštěstí bez problému)
Zajímavé taky je, jak málo aut tu člověk potkává. Je zima (jen dle ročních období, ve skutečnosti je tu dost vedro), takže turistů tady moc není a narážíme spíš na místňáky ve čtyřkolkách, za kterými často táhnou karavan. Ale ani těch tu není tolik. Občas to, že na sebe mávneme s protijedoucím řidičem, je vrcholem kontaktu s vnějším lidským světem. Možná po měsíci v Austrálii budeme prahnout po životě ve městě, kdo ví? No, spíš asi ne. Aspoň těch zvířátek je tu spousta. A zatím jsme potkali jen ty hodné, nevraždící. 🙂
Naše dosavadní dobrodružství bychom mohli rozdělit na suchozemské a podmořské. V první skupině nás nejvíc uchvátil národní park Kalbarri, kde jsme celý den utíkali před slejváky, ale nakonec stihli vidět všechno, co jsme chtěli. Nejhezčí byl určitě hluboký kaňon řeky Murchison, na který jsme shlíželi z vyhlídky s prosklených dnem (něco pro Petra). A taky krásné kamenné okno ze sytě červené horniny a divoké pobřeží s nádhernými útesy. Prostě pecka. Taky jsme prozkoumali národní park Pinnacles Desert, což byla rozlehlá oranžová poušť posetá vápencovými sloupy všech možných tvarů a velikostí. Poušť to sice byla velice nehostinná, ale obývali ji minimálně dva klokani a růžový papoušek kakadu. Poprvé jsme také byli svědky parádních stříkanců na pobřeží u Quobba, které měla na svědomí tzv. blowhole v kombinaci s obrovskými vlnami a přílivem. No a dalším super suchozemským místem byl národní park Cape Range, kde jsme se dvakrát prošli kamenitou krajinou s vyhlídkou na oceán, a potkali jsme tu spoustu orlů, spících netopýrů a malinkých klokanů neboli wallabies. Poprvé jsme taky narazili na termitiště, a že jich tu byly mraky. Kuba byl natolik nadšený, že složil šlágr s názvem “Chtěl bych být termítkem”.
A tímto se dostáváme ke druhé skupině zážitků, těch vodních! Oba jsme totiž snili o tom, že si v Austrálii vyzkoušíme potápění v oceánu, a to se nám splnilo na tom nejnádhernějším místě – u korálového útesu Ningaloo. Na několik dní jsme se usadili v oblasti Coral Bay, každý den nasadili potápěčské brýle a vyrazili zkoumat barevný život v hlubinách oceánu. Panejo, fakt. Část korálů bohužel uhynula po nedávné vlně veder (bylo smutné vidět dopady globálního oteplování na tomto křehkém ekosystému), ale naštěstí jsou ještě stále místa, kde korály vesele dorůstají a obývají je tisíce živočichů! Bylo to jako potopit se do mega akvária. Plavali jsme s rybičkami nejdivočejších barev a občas vážně divných tvarů, které se pohybovaly koordinovaně jako akvabely, potkali jsme i několik modrých Dorynek, také puntíkaté rejnoky, dlouhé barakudy a dokonce pár žraloků. Díkybohu jen těch malých, žijících na útesu, ti lidi prý nebaští. Asi největší radost nám udělaly mořské karety, které nám dovolily s nimi delší dobu plavat a sledovat je při jejich pravidelném nadechování na hladině. Jsou to vážně krásná zvířata, a velká! Bourák z Nema jako vyšitý.
Řekněme, že všechny naše pokusy o šnorchlování z pláže byly takovým tréninkem na hlavní bod našeho oceánského programu – plavání se žralokem obrovským, anglicky whale sharkem. Den D přišel v úterý, kdy nás brzy ráno vyzvedl autobus, dovezl k lodi, a na té jsme strávili úplně celý den, až do západu slunce. A že ten den stál za to. Posádka lodi se o nás starala jako o vlastní, neustále nás krmili a ani o kávu a šampaňské nebyla nouze (hodně lidem bylo zle, výhoda pro nás). Měli jsme tak dostatek energie na průzkum podmořského života. Dostali jsme nejprve možnost potopit se na útesu v mělčích vodách, kde jsme opět narazili na krásné karety a žraločky útesové, také rybu, která se nafoukne v případě nebezpečí (hrála v Hledá se Nemo) a další miliardu barevných rybiček. Tou dobou už ale odstartovalo malé průzkumné letadýlko, které z výšin hledalo hvězdy dnešního dne – žraloky obrovské, neboli velrybí. Jak jejich název napovídá, tihle žraloci jsou trošku atypičtí. Baští jen plankton, lidi je nezajímají a jsou vlastně celkem mírumilovní. Dožívají se až stovky let a jsou bohužel ohroženým druhem. Každý rok v zimě se ale v poměrně velkých skupinách shromáždí u útesu Ningaloo a pořádají tu planktonové hostiny. A to je skvělá šance pro nás, lidi, jak je nenápadně pozorovat a zkoumat jejich chování.
Letadýlko nám brzy oznámilo, že žraloky našlo, naše kapitánka na to šlápla a vyrazili jsme na lov beze zbraní. Navzdory našemu strachu z hlubiny oceánu a nejistotě, jestli se zrovna tenhle žralok nerozhodne nás přefiltrovat, jsme si nasadili neopreny, brýle, ploutve a šnorchly, počkali na pokyn od slečny vedoucí a pak ve skupině vklouzli do sytě modré vody. Chvilku byl chaos, plavali jsme dle pokynů, nic moc neviděli, ale pak, pak se nám ukázal v celé své kráse. Naprosto v klidu si proplouval tím hlubokým oceánem, s sebou vezl několik stopujících ryb, nenechal se vůbec rozhodit a dovolil nám, abychom kolem něj vytvořili půlkruh a několik minut ho následovali. Byl to asi osmimetrový samec, celý potečkovaný, což je jeho ochranné maskování. Občas otevřel tlamu a nabral si neviditelné rybky, a když se jednou rozhodl přestat plavat, pomalounku se začal potápět do hlubiny, kam jsme ho už nemohli následovat. Naštěstí jsme ale v okolí našli další žraloky plující u hladiny a celkem jsme s nimi plavali každý pětkrát. Pokaždé to byl nezapomenutelný zážitek. Jsou to takové majestátní antidepresivní rybičky. Díky bohu, měli jsme s sebou na lodi fotografa Dana, který celý náš den úžasně zdokumentoval.
Aby toho nebylo málo, podařilo se nám z lodi vidět i několik keporkaků, kteří sem také v zimním období připlouvají. Ty jejich plácání obřím ocasem a výskoky nad hladinu udělaly všem na lodi radost. Byla to nádhera.
A tímto naprosto parádním zážitkem jsme zakončili náš pobyt v Coral Bay, rozloučili jsme se na chvilku s oceánem a míříme do vnitrozemí, objevovat další krásy Austrálie. Zatím se nestačíme divit! Rozdílů oproti Zélandu bychom vyjmenovali celou řadu – místo vzrostlých stromů tady potkáváme zakrslé keříky a trávu, místo řek a vodopádů je všude kolem nás sytě oranžový písek, místo vysokých hor vidíme jen placatou krajinu na míle daleko, místo ptáčků tui potkáváme papoušky kakadu a vrány, co dělají zombie zvuk, no a bohužel, skvělou ledovcovou pitnou vodu jsme vyměnili za podivnou dešťovku s příchutí… Austrálie je tak jiná, ale stejně tak zajímavá. Oceán je tu rozhodně nejtyrkysovější a nejprůzračnější, plný podmořského života (a surfařů), a po souši běhá (a skáče) tolik divokých zvířat, až si občas přijdeme jako na safari. Je to tu prostě australský a těšíme se na další dílek objevování.
