Můžete nesouhlasit. Můžeme o tom diskutovat. Ale já myslím, že člověk by se zkrátka měl toulat. Na cestách se potkáte s novými krajinami, lidmi, kulturami, zvyky, způsoby života, a občas i sami se sebou. Cestování otevírá oči. Ve všech možných směrech. Ale ani když už vám bulvy padají z hlavy, krása Nového Zélandu se úplně vstřebat nedá.
Dopředu se omlouvám za tenhle záchvat sentimentu, ale zélándská zkušenost se zavrtala hluboko pod kůži. Strávili jsme tu bezmála rok, na velkém hřišti, které z nás udělalo velké děti. V zemi milých a bezvýznamných smalltalků, nekonečných štěrkových cest, výmolů a silnic zakroucených jako tenké střevo, v zemi neotřelých pestrobarevných poštovních schránek, nespočtu rozličných kadibudek, v království muletů. V zemi, kde pořád ještě tlumeně a mělce dýchá kultura objevitelů a válečníků, v zemi přetékající fascinující silou – geotermální, spirituální, kreativní. Návyková země. Našlapali jsme tu dvamilionysedmsetpadesátdvatisícdvacetpět kroků a najeli dvacetjednatisícdvěstětřináct kilometrů. A většinu času jsme trávili jen zíráním s otevřenou pusou. Zíráním na ohromné a prastaré stromy, husté a zelené pralesy, průzračná ledovcová jezera, burácející vodopády, nekonečné podzemní tunely, divoký a rozbouřený oceán, na zvířata nespoutaná výběhy, na jižní hvězdnou oblohu i na nespočet východů slunce a nespočet západů. A především, na ty hory, nádherné, majestátní. Zkrátka na všechny ty věci, které člověku z hlavy úspěšně vymetou všechny myšlenky a obavy; vedle kterých si přijde naprosto bezvýznamný, ale zároveň jako součást něčeho většího. Věci, co je možná zbytečné zkoušet popsat. Krása se prostě hlavou vnímat nedá.
A stačilo jenom vytáhnout paty. Jak nám řekla Athena, kterou jsme potkali na Sefton Bivvy, tělo i mysl na cestě zpomalí a sladí tempo. Člověk začne slyšet a poslouchat myšlenky, které přes hluk každodenního žití slyšet nejsou. Na chvíli se přestane zoufale snažit mít všechno pod kontrolou, posadí se a užívá si jízdu. Všechno je jasnější a věci nenahánějí takový strach. Perspektiva. A, jak říká Radkin, hledáte si pak dobré věci v životě jako rozinky ve vánočce.
Poslední týdny na Novém Zélandu trávíme v Leigh, malém pobřežním městečku nad Aucklandem. Pár hodin denně pomáháme rodince Georgových s domácími pracemi, plevelem, a podobně, a za odměnu sedíme na jejich židličkách, spíme v jejich postýlkách a jíme z jejich mističek. Taky jezdíme jejich auty, venčíme jejich psici Juno a i děti máme občas půjčené. Dům se nezamyká. Klíče neznámo kde.
Alaina je původně ze Států, do baru si s sebou vždycky nosí lahev „s vodou“ (gin-tonic je nesmyslně předražený) a v hlavě udržuje podrobný kalendář každého člena rodiny. Chris je kiwi, a jestli vás napadají vtipné situace vycházející ze střetu stereotypů o američanech a zélanďanech, máte možná pravdu. Rána, například, jsou jak scéna vystřižená ze Sám doma – děti, časem nezatížené, chaoticky pobíhají všude okolo, zatímco Alaina, jako by jí narostly dva páry rukou navíc, všechny nakrmí, udělá svačinky, dokope je uklidit pokojíček, vyčistit zuby, naloží a veze do školy. Dokonalý, nádherný chaos. Když odjedou a hlasitost v obýváku najednou poklesne o padesát decibelů, objeví se Chris ve svém batmanovském županu, a prohodí: „Tak co? Jaké máte koníčky?“.
Coleovo oblíbené zvíře je patnáctimetrový krokodýl, nejraději baští k snídani „Egg Soldiers“ (vajíčka na hniličko, ve kterých namáčí proužky toustu), a ve svých osmi letech (narozeniny jsme slavili s ním) se mámy ptá, jaký je smysl života. V den našeho příjezdu se nám přiběhl hned představit, s mandarinkami ze zahrady v rukou jako dárkem na uvítanou. Chvíli na to mě naučil, jak se hraje Mario Bros (původní díl z roku osmdesát tři – fajnšmekr), a Beruška si jeho srdce získala brownies z kūmary.
Honora je o dva roky mladší „sissy“ (sestřička), a v náš první den za námi přišla podobně neohroženě pokreslit Kátě nemalou část jejího deníku. Převážně jednorožkyní jménem Sparkles. Bylo jí půl roku, když přijeli první pomocníci jako my – poznává svět skrze baťůžkáře, co jí projdou domovem. Všechny její věci jsou zásadně růžové (nebo duhové), občas je zmatená, která její půlka je americká a která novozélandská (a je rozpůlená horizontálně nebo vertikálně?) a miluje ranní sprchy, obzvlášť když na ní maminka už popáté volá, že už je potřeba vyrazit.
Na chvíli jsme tak součástí rodiny – vidíme ten každodenní šrumec, snídáme spolu, večeříme spolu. Na Coleově narozeninové hostině jsme poznali i Chrisovu větev rodiny – milou a milující babičku Julii, ironického dědečka Briana a jejich kudrnatého psa Stanleyho („Stan the Man“). Chrisovu krásně střelenou sestru Kelly, a její děti – nejhlasitější pár dětí, které jsme kdy viděli – Harryho a Bellu.
Mimo to hodně plejeme. Občas se v blátě topíme jak chudák Artex, ale i přes to bláto, které se s námi táhne od kūmar, jsme od Dargaville o několik úrovní povýšili. Máme tu kulturu. A nezahrnuje zemědělce v gumákách. Poslechli jsme si koncert kluků z Austrálie v Leigh Sawmill (docela proslulý, moc pěkný hudební klub). Dostali jsme tradiční „Kiwi Roast“ (jehněčí), dezert „scones“ a i vulkanické kusy Zélandu na památku. Děkujeme.
Gandalfa jsme dali do kupy a prodali. Je to chlapík prorezlá, není z něj nikam vidět, zpětná zrcátka jsou nepoužitelná. Museli jsme měnit zdevastovanou autobaterii, sjeté pneumatiky, brzdné válečky, opravovat okénko a zabrat nám dalo i to zatracené světýlko motoru. A ten „samovznětlivý“ sofistikovaný alarm jsme nepochopili dodnes… pí-píp… Ale přesto Gandalfa milujeme, bezmezně. Totiž, když jedete na dva týdny na dovču, spíte v autě. Ale po takovéhle době je auto domovem. Pro mě, Berušku a Břéťu. Břéťa je náš pavouk; usídlil se někde v útrobách auta a velmi důmyslně za jízdy chytá dobroty do svého pavučinového systému. Tomu říkám lifehack. Nicméně, je načase, aby Gandalf pomohl sepsat další dobrodružství. Předáváme ho do dobrých rukou, Nicovi z Německa, který si ho vybral z dvanácti aut, která prohlížel (Gandalf je prostě dobrej). Cestou zpátky, po rozloučení s Gandalfem, jsme kousek stopovali, naše první zkušenost, a tak děkujeme oběma, Rachel i Elizabeth, které nás vzaly. A je to. Jako šneci jsme si vozili domov s sebou, a teď je na čase jako slimáci odletět.
Nedávno jsem četl pěknou myšlenku – teprve až když si dokážete představit, že někde dokážete žít, se vším všudy, až tehdy jste to místo poznali; můžete odjet. Tak jedeme. Na několika posledních trecích jsme často otevírali debaty typu: která babička dělá lepší knedlíky, jestli jsou lepší esíčka nebo koka, a jestli je vhodné tatarku na smažák namazat, nebo jí s ním vytírat z talíře. Povážlivě nám dochází neděravé oblečení a moje pohorky už začínají připomínat spíš sandály. To všechno, společně s nastoupenou zimou, nám napovídá, že už je asi načase zvednout kotvy. Tělo je utahané a má trochu hlad, ale duše je plná k prasknutí. Bude nám to tu chybět. Ale snad se nám podaří odnést si kousek s sebou. Otáčíme stránku. Jako když šlapete na horu – dojdete na horizont a on se vám objeví další. Tak šlapeme dál. Bereme to ještě přes Austrálii a vracíme se domů.
Na závěr tradičně děkujeme. Děkujeme rodině, přátelům domácím i přátelům zélandským, „frenzymu“ (autorovi skvělého průvodce po neažtakprovařených místech Zélandu), a zkrátka všem, kteří nám na cestě nějak pomohli, podpořili, poradili, nebo jen nás pochopili a to toulání nám trpěli. Jsme taky vděční Zélandu za neskutečnou životní zkušenost. Nemyslím si, že na ni někdy zapomeneme. A doufáme, že nám to toulání napoví, jak spokojeně žít doma. Děkujeme jeden za druhého. Ten tisíckrát provařený citát „Štěstí je skutečné, pouze je-li sdíleno“ má asi fakt něco do sebe.
Ngā mihi, Aotearoa
