Přesně jak by řekl Kamil Střihavka, i my si poslední dobou říkáme, že se nám podařilo prozkoumat ten Zéland skrz na skrz, na tolik nádherných míst jsme se už několikrát vrátili, že si skoro vůbec nepřipadáme jako na druhém konci světa. Naopak, spíš je to takový druhý domov. Jsme tu už 9 měsíců a pomalu zahajujeme dlouhý proces loučení, takže můžete očekávat pravidelnou dávku sentimentu v následujících článcích. A doufám, že si teď při čtení budete pobrukovat Kamila. 🙂
Minulý článek jsme zakončili jako dva Routeburnem zmožení, nemocní a utahaní cestovatelé na cestě do Lumsdenu. Ten nás jako už poněkolikáté zachránil. Strávili jsme tam další 3 krásné dny a noci, léčili se, vzpamatovávali se z prvního šedivého vlasu (čí byl, to si nechám pro sebe), dobíjeli baterky své i foťáků, a postupně znovu balili všechno to aromatické vybavení na další několikadenní trek, tentokrát Kepler. Jak jsme zjistili, tento trek je skutečně pojmenovaný podle slavného německého astrologa, neboť podmínky pro sledování hvězdné oblohy jsou tu prý ideální. Ale bez práce nejsou hvězdy, že? Čekalo nás celkem 50 km s 2000 metry převýšení, původně naplánovaných na 4 dny. Ale protože jsme se dočetli, že jakýsi Zélanďan zvládnul celou trasu uběhnout za 4 hodiny a 20 minut, rozhodli jsme se ubrat si alespoň jednu noc, abychom se mu trochu přiblížili. Vyráželi jsme tedy v pondělí a čekala nás jedna noc v chatě a jedna pod plachtou. Byli jsme odpočatí, zdraví a strašně natěšení. Tenhle trek jsem měla vyhlídnutý už od roku 2019, takže očekávání byla veliká.
Cestou do Te Anau, kde trek začíná, jsme byli svědky nádherného rána. Chvílemi pršelo, ale většinu jízdy na nás svítilo sluníčko, viděli jsme duhu, a překvapivě taky zasněžené vrcholky hor. To znamenalo jediné – skončilo nám léto. Ale předpověď na následující dny vypadala slibně, takže jsme se nenechali rozhodit a podle plánu zaparkovali Gandalfa kousíček od jezera Te Anau. Nahodili jsme nacpané krosny na záda a vyrazili. První úsek treku nás příjemně překvapil – šli jsme krásně zeleným pralesem, po rovině a podél jezera. Asi po hodině a půl přišla samozřejmě změna a my odbočili od jezera pryč, směrem do hor. Čekalo nás 900 výškových metrů, ale cesta stoupala docela mírně, cikcak, šlo se nám hezky a s každým krokem jsme byli o něco výš, až jsme nakonec asi po 3 hodinách dorazili na hranici lesa, tzv. “bushline”. Při každém treku je bushline takovým kýženým místem, kdy se nám otevřou výhledy do všech stran a konečně vidíme, jak jsme vlastně vysoko. Kepler nebyl výjimkou. A příchod na bushline jsme oslavili kávou a čokoládou. Dále nás už čekalo jen pár minut k chatě Luxmore Hut, kde jsme trávili první noc. Chata to byla ohromná a skoro všichni už dorazili před námi. Naštěstí se nám podařilo zabrat si dvě palandy vedle sebe ve větší z ložnic. Spalo tam s námi 40 lidí. No, nešli jsme sem hledat soukromí a intimčo, že. 🙂 Ještě před večeří jsme se šli podívat do nedaleké jeskyně, ale venku se dost rychle ochladilo, takže jsme pospíchali do společenské místnosti, kde nás zahřál kromě krbu také čaj a kuskus. Pak jsme se už zachumlali do spacáků a za zvuků chrápajícího souseda z vedlejší palandy jsme se snažili usnout.
Ranní budíček tentokrát obstarali papoušci kea. Procházeli se po střeše nad našimi hlavami, dupali jak sloni a okusovali solární panely. Jsou to slaďouši. My jsme ale tušili, že nás čeká intenzivní druhý den, takže jsme si dopřáli klidné a pomalé ráno a chatu jsme opouštěli až kolem deváté. Prvních pár hodin cesty jsme zakoušeli dost proměnlivé počasí, občas nás zahalil hustý bílý mrak, ale hned zase vysvitlo sluníčko, a ukázal se nám například i Mt Cook v dálce. Udělali jsme si krátkou odbočku na vrchol hory Mt Luxmore, odkud bylo krásně vidět jezero Te Anau a murchisonské pohoří. V první “útulně” (taková boudička pro odpočinek, ale také případně pro nouzové přespání) jsme poobědvali, což vyžadovalo spoustu ostražitosti, protože naše batohy opět přilákaly zlodějské papoušky. Nás ale nepřelstili. Po obědě se vyjasnilo a nás zrovna čekal ten nejvíc nejkrásnější úsek celého Kepleru – asi 5 km dlouhá hřebenovka. S Kubou jsme se shodli, že jsme asi nikdy v životě nešli lepší trek – milujeme hřebenovky – člověk jde v podstatě po rovině, ale nalevo i napravo od něj jsou ty nejluxusnější výhledy, takže je to takové nonstop kochání. Vážně to byla nádhera. Znáte takový ten pocit, když jíte nějaké strašně dobré jídlo, třeba bramborové knedlíky se špenátem od babičky, a hltáte ho, ale zároveň tušíte, že s každým soustem jste blíž k prázdnému talíři? Tak přesně tak nám bylo. S každým krokem jsme byli blíž sestupu z hor dolů do lesa, ale přitom bychom na tomto hřebeni dokázali strávit věčnost. Oddalovali jsme ten moment častými svačinkami, foto zastávkami každých 5 minut a taky třeba dlouhou konverzací s moc fajn klukem z Izraeli, který prý miluje Čechy a nejradši má Plzeň (jak město, tak pivo). Zéland je malý, o náhody tu není nouze a my jsme se nepotkali naposledy. 🙂
Ačkoliv jsme sestup zpátky do lesa oddálili, co se dalo, nakonec nám nezbylo nic jiného, než překonat bushline, vstoupit mezi palmy a stromy, a sejít o 1000 výškových metrů níže do údolí. Zdálo se to nekonečné, ale asi po hodině jsme díkybohu dorazili do kempu Iris Burn. Přivítaly nás tisíce sandflies a také vtipná paní správcová Jen, která nás pobavila svou informační přednáškou (spíše stand-up comedy) o místních papoušcích, kteří prý v noci tuze rádi zalézají lidem do stanů a pozorují je při spaní (my neměli ani stan, jen plachtu, takže jsme se těšili na noční zážitky). Taky jsme podle Jen měli vysoké šance na spatření kiwiho, obzvlášť pokud nás v noci probudí ten zírající papoušek. No, zkrátím to – moc jsme se nevyspali. Asi pětkrát jsme zaslechli, že se kolem naší plachty plíží papouch, do toho se lesem nesl zoufalý hlas kiwího samečka volajícího svou potenciální partnerku, a vyfoukly se nám matrace, takže jsme cítili každý kořen pod sebou. Ráno jsme se tedy docela v rychlosti a brzo sbalili, opět uchránili všechny věci před těmi létajícími hyenami kea, což nám připomnělo nějakou napínavou počítačovou hru, a vyrazili jsme na poslední úsek trasy. Ten nás nejprve vedl nádherným sytě zeleným pralesem, mezi kapradím, choroši a mechovým kobercem, a poté podél jezera Manapouri. Ve 4 hodiny nám jel autobus, který nás zavezl zpátky ke Gandalfovi, kde jsme se úplně hotoví na chvilku vyvalili na sluníčku. Hlavou nám dokola běželo, že ten Kepler byl úplně boží. Sžírala nás chuť na vanilková esíčka Opavia a studené pivo. Esíčka v Te Anau neměli, ale na pivu jsme si extrémně pochutnali. No a jako vždy po náročném treku míříme do Lumsdenu, tentokrát už naposledy. ❤️
Zima bohužel udeřila všude, i v našem milém Lumíku. V noci bývá kolem 7-8 stupňů, takže jsme neochotně odložili peřinky stranou a chumláme se do mikin a spacáků. Už je nejvyšší čas odjet do Austrálie. Každopádně, náš milý Lumsden opouštíme se slzou v oku a míříme do Queenstownu. Město jako takové míjíme, je plné hotelů a turistů, ale za to hory tu mají parádní. Dáváme si nejprve kratší trek v okolí hory Mt Crichton, což je jen taková rozehřívačka na další den, kdy nás čeká výšlap na Ben Lomond – horu vysokou 1748 metrů. Většina lidí si tento celkem náročný trek zkracuje pomocí lanovky, na tu my ale nemáme, takže vyrážíme přímo z města. Cesta stoupá nejprve lesem, pak se změní na pěknou hřebenovku (to my rádi) a nakonec se z ní stane dosti prudká kamenitá klikatice. Myslím, že pokud bychom nezávodili se skupinou školáků, co nás neustále pronásledovali, trvalo by nám to mnohem déle, ale takhle jsme byli za 6 hodin zpátky u Gandalfa. A to i se zastávkou na výborné ostružino-maliny (tzv. boysenberries) zdarma! Trek to byl krásný, i když na náš vkus trošku přelidněný, možná jen nebyl nejlepší nápad jít v neděli…
Následující dny strašně pršelo. Schovali jsme se v kempu u Cromwellu, ze kterého se rychle stalo promáčené jezírko, hodně jsme si četli a v přestávkách mezi slejváky jsme zkoušeli cvičit. Když asi po 3 dnech vykouklo slunce, zaskočilo nás, že vrcholky všech hor nám jaksi zbělaly. Ups. Už tak jsme byli dost napnutí, měli jsme totiž namířeno do hor nedaleko Wanaky, zdolat tzv. Brewster track, jehož součástí je brod řeky Haast. Všude se píše, že pokud v posledních dnech hodně prší, řeka může být nebezpečná. Jasný. No, nepršelo málo… a ještě jsou všechny hory bílé. Paráda. Jenže, my se tohoto treku nehodlali vzdát, počasí vypadalo skvěle, tak jsme se prostě sbalili a přes Wanaku dojeli k parkovišti u Fantail Falls, kde trek začíná. Omrkli jsme řeku a konstatovali, že “úplně v pohodě”, hladina byla tak akorát, jen nám voda ochladila nohy na dost mrtvolnou teplotu. Ale sluníčko nás díkybohu ohřálo. Měli jsme dobrý pocit. To nejhorší bylo jistě za námi.
…nebo taky ne.
Následovalo totiž převýšení 1400 metrů na 4 kilometrech. Asi si udělejte obrázek sami.
Prostě ší-le-ný.
Trvalo nám 3 hodiny, než jsme se doškrábali k chatě Brewster Hut, kde jsem asi poprvé na pikosekundu zvažovala dřívější návrat k autu (Kuba si podle mě něco šlehnul, jinak nechápu jeho entuziasmus a energii), ale naštěstí jsme se nějak navzájem podepřeli a ty další dvě hodiny ušli. Našim cílem byla jezírka pod ledovcem Brewster Glacier, šli jsme tam totiž stanovat. Ano, víme, že kombinace slov “ledovec” a “stanovat” v jedné větě příliš často nenajdete, ale na naši obranu – nebyli jsme jediní blázni. Celkem 9 bláznů si postavilo svůj přístřešek na břehu ledovcového jezera, povečeřelo při nádherném západu slunce a pak se zachumlalo do vymrzlých spacáků. Kdyby nefoukal tak studený vítr, tak by bylo příjemných minus 4, ale takhle byla asi ještě větší zima, a navíc naše plachta celou noc s větrem zápasila. Pozitivní bylo, že Kuba si našel ten nejvíc pohodlný kamenný polštář na světě, což nás oba dojalo. Probudili jsme se do ledového rána, plachta nám téměř odlítla a to, že byla skutečně zima, potvrzovaly zamrzlé kaluže. Ale nebyl čas lamentovat nad probdělou nocí – šlo se na ledovec! A to byla, vážení čtenáři, největší pecka posledních týdnů a měsíců. Měli jsme možnost prozkoumat poprvé v životě ledovec tak zblízka, dotýkat se ho, jit také dovnitř, do prostorných bledě modrých jeskyní, pozorovat, jak sluneční paprsky prosvicují ledovou vrstvu, byla to opravdová nádhera všech nádher. Až když nás z jedné jeskyně vyhnal hlasitý zvuk připomínající křupnutí, došlo nám, že jsme tam už skoro 2 hodiny, a že už je čas jít. Rozloučili jsme se s ledovcem a slíbili mu, že budeme v životě dělat všechno pro to, abychom alespoň zpomalili jeho tání… chceme, aby i naše budoucí děti měly možnost zažít takovou krásu.
Cesta dolů k autu mi připomínala pocit člověka stojícího nahoře nad černou sjezdovkou. Bojí se, že pokud se rozjede, zastaví se až o turnikety dole u pokladen. Lezli jsme dolů stejně dlouho jako nahoru, všemožně po čtyřech, nebo po zadku. Ale úplnou náhodou jsme znovu potkali toho fajn Izraelce z Kepler tracku, takže teď už aspoň víme, že se jmenuje Liran. Třeba na sebe ještě někde narazíme. Každopádně, Gandalfa jsme asi nikdy neviděli radši, nasedli jsme do něj, popojeli k jezeru Hawea, a tam usnuli na 12 hodin. To byla panečku regenerace.
Následovalo rozloučení s Wanakou, naší nejdražší. Poslední ledová sprcha, poslední kafíčko na břehu jezera, poslední pohled na ty nádherné hory kolem. Nebudu vám lhát, slzička ukápla. A něco mi říká, že v následujících týdnech si ještě semtam popláčeme. Koupili jsme si totiž trajekt na severní ostrov – 11. dubna se nalodíme a opustíme tento ráj na zemi. No, ale to je ještě daleko. Z Wanaky jsme se přesunuli skrz Lindis Pass k jezeru Poaka, kde jsme asi před měsícem hodovali na rybách se Simonem a Annou. Tentokrát jsme tu ale byli sami a měli jsme jiné plány…
V neděli 26. března jsme se probudili, normálně se nasnídali, chvilku odpočívali, a po poledni jsme sedli do auta a přesunuli se na nedaleké letiště v Twizelu. Našli jsme si tam recepci, kde o nás už věděli, dostali jsme instrukce “ještě se posadit a dát si třeba kávu”. To jsme samozřejmě nemohli odmítnout. Na stolečku nás zaujaly dětské omalovánky, které jsme z nervozity začali vyplňovat. Zanedlouho se k nám přidali další lidé a všichni jsme střídavě ohryzávali pastelky a chodili na záchod. Pak přišel nějaký kluk pro Katerinu a Jacoba. Nastal čas. Oblékli nám slušivé kombinézky, dva kluci nám potřásli pravicí a představili se jako Jamie a Callum, chvilku jsme tam bezprizormě postávali, načež zazněl pokyn “OK, let´s go!”. Ajeje. Nástup do miniaturního letadla. Vzlétli jsme. Mt Cook v pozadí, je vidět krásně. Stoupáme šíleně rychle. 10 000 stop – dostáváme kyslíkové masky. 12 000 stop – už to brzy vypukne. Mačkám Kubovi ruku. 13 000 stop – jde nám pára od pusy, otevírají se dveře letadla. Já a Jamie se nemotorně přesouváme k otvoru ven. Už se nedá couvnout. Poslední kontrola popruhů, úsměv do kamery, pomodlit a… ježiši, skočili jsme ven! Já letím!
45 sekund volného pádu. Je to neskutečná krása, směju se, ale mrznou mi zuby! Pod námi jsou políčka a jezero Pukaki, a v dáli jsou jen a jen hory. Pak Jamie zatáhne za šňůrku, cukne to, a najednou letíme hezky v klídečku s padákem. Koukám se nad sebe, dobrý, Kuba taky žije! 5 minut pomalu slétáváme, kocháme se, přistáváme na zadku, pak objetí, radost a euforie. Máme to za sebou. A já už chápu, proč to všichni chtějí zažít, je to krásný stav beztíže, svobody a volnosti. Jen si příště musím vzít nějaký chránič na ty zuby. Skokem z letadla jsme se symbolicky rozloučili s Mt Cookem neboli Aoraki, který nám taky bude moc chybět, ale o tom až příště. 🙂
Děkujeme obchodu Mitre 10 za zásoby kvalitní stříbrné lepenky, díky níž se Kubovy děravé boty stávají opakovaně voděodolnými – nákup nového páru jsme zatím zavrhli, mají ještě nejlepší léta před sebou. Také ze srdce děkujeme beskydskému výrobci našich péřových spacáků Patizon, té investice nelitujeme ani na vteřinu. A do třetice moc děkujeme někomu tam nahoře za počasí na Keplerovi, Brewster tracku i při skoku z letadla, vyšlo to parádně. 🤍
