“Hele, kiwi!”, říkám Berušce a ukážu prstem. Beruška přerušila svojí anekdotu. A je tam. Pořádný macík, v denním světle, asi metr a půl od cesty, skoro bychom si na něho mohli sáhnout. Kouká na nás, nehybně. My koukáme na něho. On kouká na nás. Jestli se u ptáka dá mluvit o výrazu tváře, tak tenhle vypadal, jako kdyby až o velké přestávce zjistil, že si ráno nevzal do školy kalhoty. A šok a překvapení byly vzájemné. Po několika minutách (ve skutečnosti asi po půl vteřině, ale bylo to jak věčnost) se vzpamatoval a upaloval do bezpečí hustých křovisek a kapradí…
…Ale to bych předbíhal. “Kdybych dostala dolar pokaždé, když mi někdo řekne, že už je ve Wanace naposled, byla bych milionářkou.”. Tak nějak nám to řekla místní tatérka Míša, a tak se i se třetí skupinou, Denisem a Mončou, kteří přicválali na svém oři Stínovlasovi, potkáváme tady. Nemůžeme říct, že by Roys Peak nebyl nádherný. Je. Není asi náš nejoblíbenější trek, ale rozhodně jsme ho šli nejvíckrát. Když jsme z něho před několika týdny slezli potřetí se skupinou Berušek, měli jsme od Monči v mobilu zprávu, že trochu překopali plány a že se s námi chtějí sejít ve Wanace a jít Roys Peak. Proč ne, moc rádi ho půjdeme počtvrté. Ale i vás donutíme masochisticky vyrážet v nekřesťanskou hodinu!
Vstávali jsme zase po čtvrté ranní a v pět už jsme vesele šlapali, tma jak v pytli. Drobnou komplikací byl fakt, že ještě dva dny předtím měl Denis horečku, se kterou si užíval velkou část Severního ostrova. A protože víme, že Denisova maminka má o něho starost, upřímně doufám, že jestli se někdy dozví o tom, že jsem Déňu táhl čerstvě po nemoci na celodeňák s tisícimetrovým převýšením, ukáže svou milosrdnou tvář a nezabije mě. Posíláme pozdravy na Lipno.
Na vyhlídku jsme nicméně došli ve zdraví a tradičně se odměnili kávou a snídaní s výhledem. Na vrchol už jsme nepokračovali – otočili jsme se na vyhlídce a vyrazili dolů. Slunce už pomalu začínalo pálit, proti nám chodili polonazí svalovci a zase jsme se prolévali vodou, co to šlo. Pro mého teplomilného kamaráda to znamenalo, že si na pár minut dokonce zkusil sundat kulicha (pak ho zase oblékl, takže to zřejmě bylo uspěchané rozhodnutí). Cestou dolů už se mu ale udělalo dobře, protože – podobně jako Maminka Jitka – i Déňa začal žonglovat s hláškami z filmů, které nikdo nezná. Nutno dodat, Denis je totiž jeden z hrstky jedinců, kteří se nejen vyrovnají, dokonce mě předčí ve znalostech popkultury přelomu tisíciletí. Tam, kde jsem od Berušky zvyklý na zmatené ticho, Denis nejenže citovaný film zná, on mi opravuje formulace. Klobouk dolů.
Když jsme slezli (ano, počtvrté) z Roys Peaku, zamířili jsme na ubytko Skupiny č. 3, a začali hodovat. Obědové grilování se zvolna přehouplo do večeře, a u vína jsme začali spřádat plán, podle kterého bychom zítra společně vyrazili do vinařství Sama Neilla (Alan Grant v Jurském Parku), Two Paddocks. A zatímco bychom se s Denisem ptali personálu po doktoru Grantovi, světoznámém paleontologovi, holky by v pozadí pobrukovaly ústřední skladbu Jurského Parku. A nakonec bychom třeba i mohli ochutnat to jejich víno. Plán to byl bezchybný, bohužel jsme ale zjevně nebyli první blbečci s podobným nápadem, protože jejich web nás mimo upozornění, že nepřijímají fanouškovské dopisy pro pana Neilla, informoval o tom, že ochutnávka je možná pouze pro členy klubu.
Místo toho jsme spolu alespoň zajeli na ovocnou zmrzku. Tady se naše cesty rozdělují. Stínovlas jede do Milfordu, pak do Queenstown a odtud se letí domů. Zatímco Gandalf míří na východní pobřeží.
Ze Sandymount shlížíme na poloostrov Otago, na Heyward Point sledujeme lachtany hrát na babu, a na Mapoutahi Heads se seznamujeme s naším prvním tuleněm. Tuleni se od lachtanů liší tak, ze jsou větší, mají uši a špičatý nos. Podle nás ale nejspolehlivější poznávací znamení je, že zatímco tuleň si, byť nepříliš elegantně, po pláži vykračuje po svých ploutvích, lachtan to vzdal ještě než začal a při pohybu po souši spíš připomíná ovocný knedlík, co se zcela bezmocně cachtá v borůvkovém žahouru. A znovu pak zvířata sledujeme na Sandfly Bay. Sice tu k našemu zklamání nejsou žádné sandflies, kousek od nás ale probíhají “kohoutí zápasy” několika tuleňů, sledované zpovzdálí tuleněm flegmatikem, téměř neprodyšně zahrabaném v písku, omezujícím pohyb na nezbytné minimum. Podobně jako my.
Večer tu sledujeme žlutookého tučňáka Hōiho. Neohroženě se vylodil na pláži a začal jí krok po kroku překonávat. Dech máme zatajený. Nikdy jsem moc nepochopil fandění sportům, ale věřte mi, teď jsme byli oba napjatí jak kšandy. Když překonal pláž, začal šplhat na písečnou dunu. Edmund Hillary ve fraku. Nakonec jsme ho ztratili z dohledu někde v křoví, takže patrně doťapkal až ke svým mláďatům a konečně jim do zobáčků vyblil lahodnou předtrávenou rybí směs (představujeme si jí jako rybičkovou pomazánku). Dobře to dopadlo. Nervy drásající.
Cestou na jih jsme se nechali ohromovat silou příboje na Jack’s Blowhole, navštívili jsme vodopády Purakaunui a nakonec se zastavili v The Lost Gypsy Gallery. Vysmátý tvůrce, hračička tělem i duší, nás tu uvedl do autobusu/galerie, plné z odpadků důmyslně poskládaných malých elektrifikovaných světů, blikajících, kmitajících, vibrujících, hučících a hlučících. Úžasná přehlídka překrásných zbytečností. Kdyby Tim Burton nedělal filmy, tak tohle by byla jeho dílna. Expozice pokračovala ještě do zahrady a my po dvou hodinách odcházeli naprosto ohromení.
Nicméně, tady už nás přepadl déšť a zima. Takže… Vodopády McLean Falls jsme neviděli. V Curio Bay jsme za tučňáky nešli. A v Porpoise Bay jsme s delfíny v oceánu (nebo v moři?) neplavali. Sotva jsme vystrčili nosy ze spacáku. Vzpomínali jsme na zimu v Northlandu a přemýšleli, jestli nám už náhodou nepřichází podzim. Po několika dnech se počasí trochu slitovalo, tak jsme si zaťapkali v blátě cestou na vodopády Waipotahu, a prošli se k majáku Slope Point, nejjižnějšímu bodu Jižního ostrova. Odtud jsme pozorovali Stewart Island, kam máme vyrazit asi za týden na Great Walk.
Následující den jsme se probudili na pláži a ráno jsme si udělali těžce pohodové. Čaj, snídaně, kávička, prostě pomalý a líný začátek dne, přesně jak to Beruška má ráda. Pak jsem se podíval na počasí na následující dny a opatrně jsem načal otázku, jestli naše dobrodružství na Stewartově ostrově lehce neposuneme vstříc počasově příznivějším dnům. Beruška už začíná být v tomhle dost drsná, balení batohů už máme v malíku, takže jsme skoro nedopili kafe a jedeme na trajekt. Nakonec jsme Great Walk přebookovali dvakrát, trajekt třikrát – asi se v nás rodí nějaký odpor k dodržování původních plánů.
Podle legendy je Jižní ostrov Mauiho loď a Stewart Island si vytáhl ze dna moře jako kotvu ke své lodi. Svižnému katamaránu, na který jsme se nalodili v Bluffu, to na tuhle kotvu netrvalo dlouho a na palubě jsme potkali Jamese (ze Sefton Bivvy). Jde na trek den po nás, takže za pár dní srovnáme kiwi skóre (ale samozřejmě, že nemáme žádná přehnaná očekávání :D). Lepší šance spatřit kiwiho už ale asi nebudou. Na Stewart Islandu žije zhruba dvacet tisíc ptáků kiwi. A zhruba čtyři sta lidí. Čili, jestli nám občas Jižní ostrov připadal jako prdelákov, nejsme si jistí, čím je potom Stewartův ostrov. Lidé nám to tu popisovali, jako kdyby se tu vrátili do osmdesátých let (český čtenáři tedy rozuměj spíš let devadesátých), a jakmile se vyleze z Obanu, prales. Blíž divočině už asi na Zélandu nebudeme.
První den vede většinou po pobřeží. Překvapilo nás, že pobřeží Stewartova ostrova, ikdyž už je dost na jihu, vypadá skoro až karibsky (ne, že bych někdy byl v Karibiku, ale Piráty mám nastudované). Když jsme dorazili do kempu Port William, už pomalu padala tma; postavili jsme přístřešek, rozsvítili červenou čelovku a vyhlíželi jsme kiwi. Několik hodin. A neúspěšně. Trochu závidíme rodičům, kteří jich viděli stovky u Milford Sound. Měli jsme naštěstí ale zcela uspokojivý náhradní program – hvězdné nebe je tady prostě neskutečné.
Na barvami hrající východ slunce jsme vstali, potom jsme ale nespěchali. U snídaně se k nám dokonce přidal zvídavý jelen. Až po desáté dopolední jsme se vydali na dnešní cestu z jednoho pobřeží ostrova na druhé. Ponořili jsme se do pralesa. A zase jsme zírali. Tolik kyslíku a zelené barvy často nevídáme. Stromy tu jsou místy tak bizarně propletené, že se nedá určit, kde jeden končí a druhý začíná; jsme tak v objetí jednoho obrovského, mechem porostlého, propleteného stromu.
Až na občasné bahenní pasáže se nám šlo krásně. Někdy před polednem, zrovna když mi Beruška vyprávěla nějakou příhodu, vidím kousek od cesty kiwiho. Chci upozornit Berušku, ale vůbec ze mě nelezou slova, tak jen ukážu prstem a tak tak zamumlám: “Hele, kiwi!”. V tuto denní dobu má spát; usuzujeme, že bude patrně prostatik. Je pravda, že jestliže na Stewartově ostrově o rozloze 1 747,74 kilometrů čtverečních žije 20 000 ptáků kiwi; a za předpokladu, že 19,4% z nich budou samci středního a vyššího věku (detailní demografická data kiwi nejsou k dispozici, ale budu doufat, že mají to procentní rozdělení hozené podobně jako lidi), tak na necelý půl čtverečního kilometru připadá jeden kiwi, který chodí místo spánku čurat. Takže to dává smysl – to je víc než solidní šance vidět kiwiho ve dne, nemluvě o náměsíčnících a pařičích.
Tenhle fešák se po chvíli vzpamatoval a utekl. Ještě jsem se za ním zkusil pustit do lesa a vyfotit ho – fotka je to mizerná, ale je tam!
Druhou noc trávíme v kempu North Arm. Zase jsme postavili přístřeší a jdeme na noční lov, a tentokrát máme větší štěstí. Už je tma, takže vidíme sem tam nějaký tlustý flek, ale hlavně, slyšíme je moc dobře. Dupou a utíkají lesem sem a tam, jako partyzáni na sabotážní misi. A dost na sebe pokřikují. Obzvlášť skřek vydávaný samicí kiwiho by mohl být skvělým hudebním podkresem pro noční můry. Když jsme nakonec zalezli do spacáků, museli jsme se pokusit spát nejen se skřeky samičky, která se okolo půlnoci teprve rozehřívala, ale i místní vačicí, která si pro tuto noc vzala za úkol vysvobodit jídlo uvězněné v Beruščině batohu.
Spánek už jsme tedy měli i lepší, za zážitek to ale stálo. Poslední den už jsme se jen vrátili do Obanu, přebookovali si trajekt, a večer už jsme sušili věci v Bluffu. Odteď už jedeme jen na sever. Velmi pomalu zpátky na Severní ostrov a do Aucklandu. Nedá nám to a čas od času si vzpomeneme na náš “Řecký syndrom” – sice máme ještě spoustu času a cesty před sebou, už jsme se ale otočili, jedeme zpátky.
Po vydatném spánku vyhlídka z Bluff Hill, procházka buší v rezervaci Mores, a přes malebný záliv Cosy Nook do kempu vyhlížejícím na drobný Monkey Island. U výhledu na Monkey Island jsme zůstali i celý následující den, rozbalili jsme si dárek od Calvina a obdivovali mraky. Berušky “To bych si dala na koberec” se stalo novým standardem pro vyjádření krásy přířodního motivu. A vzhledem k tomu, že den potom mě přepadla nějaká viróza, a stal se ze mě na jednu noc celkem výkonný přímotop, zůstali jsme na Monkey Islandu celkem tři dny.
Velmi pozvolna jsme se začali přesouvat vstříc našemu dalšímu Great Walku – přes Colac Bay a Otautau, a nakonec skrz náš nejmilejší Lumsden, útočiště, kde se dostane pomoci každému, kdo o ní požádá. Ospalá vesnička, kde mají bezdomovce jako my rádi. Za což je tu taky máme rádi.
Další Great Walk je Routeburn Track, celebrita mezi Great Walky. Routeburn jsme navzdory našim zvyklostem nepřesouvali (je dost obsazený), jdeme podle původního plánu. Snad bude počasí shovívavé, předpověď nevypadá nejlépe. Routeburn vede z Glenorchy do Milfordu, z NP Mt Aspirin(g) do Fiordlandu. Po nohou jen třicet jedna kiláků, autem ale třistadvacet. Takže jsme objednali odvoz busem, a ráno v sedm z Te Anau jsme ho stihli akorát. Příštích pár hodin jsme seděli a z okénka vyhlíželi na krajinu. Měli jsme dvě zastávky – Queenstown (přestup), a Glenorchy. Asi tak v jednu jsme vysazení a můžeme vyrazit na trek.
Nejspíš jsem vypadal po cestě trochu tragicky – po rýmičce jsem se zadýchával i na rovině. Horší ale bylo, že Beruška se zřejmě začala pomalu ale jistě stávat podobným přímotopem, jako já před pár dny. Chytla to, jako vždy, v ten nejpříhodnější moment. Nicméně, vzpomněla si na to, jak jí kdysi táta na kole před velkým kopcem vysvětlil: “Seš chlap!”, a veškerá nevolnost byla tímto zahnána do kouta. Navíc jsme se celou cestu odměňovali čtverečky čokolády jako Augustus Gdoule. Což taky zmírnilo bolest.
Na Routeburn Falls spíme v chatě. V přepočtu vyjde jedna noc pro jednoho baťůžkáře v takové chatě na nějakých patnáct set. Šílenství. Nikdy bychom si to nekoupili, raději mrznout v kempu a zmoknout na kost. Naštěstí se Great Walks rezervují měsíce a roky dopředu, a naše bývalá já byla zřejmě bohatá. Proto se dnes hřejeme v chatě. Díky!
Druhý den se nám otevřely výhledy. Nad hustým pralesem se tyčí neskutečně špičaté a neskutečně zelené hory. A ještě výš na těch horách leží sem tam bílé ledovce, sem tam čerstvý bílý poprašek (jo, sněžilo). Mezi vrcholky se pak povalují mraky. Déšť nás chytl nedaleko místa, kde se NP Mount Aspiring přelévá do NP Fiordland; právě v těch místech je ale malý přístřešek, takže klika. Pak už se jde krásně. Potkáváme hejna horských ptáků – robin, rifleman, dokonce papoušek kākā; a zas jednou se na nás přišli podívat i zvědaví papoušci kea. Desítky nám přelétali nad hlavou, a svým specifickým refrénem připomínaly komorní orchestr složený z thereminů.
Po celé trase se trochu poťouchle bavíme skupinkami s průvodci. Guided walks. Odkryly nám totiž nový náhled na to, jak turista jednadvacátého století vyráží na čundr. Vedle přístřešku pro… říkejme “normální lidi”, který profukuje a do kterého zatéká rozbitým oknem, je přístřešek, který je osvětlený, možná snad i vytápěný, a kde jsou pro skupinky s průvodcem připravené horké kávy. Běžným smrtelníkům vstup zakázán. Vedle chat pro normální lidi, s noclehárnami, jsou “lodge” pro skupinky, elektrifikované, útulné, luxusní. Prostě… Jiná kultura… Nutno ale uznat, že i my jsme měli pobyt luxusnější, než je zvykem; snad poprvé jsme na horské chatě mohli svůj ranní výtvor spláchnout. To se jen tak nevidí.
Když přišla druhá sprcha, byli jsme už na chatě Mackenzie Hut, a sledovali jí zpod stříšky. A potom v noci přišla průtrž. Takže ještě jednou děkujeme našim bývalým bohatým já za výběr ubytování.
Třetí den jsme se mokrým pralesem a mlhou prodrali na The Divide, zastávku u Milford Sound, odkud nás vyzvedl bus a hodil zpátky ke Gandalfovi. Routeburn hotový. Nádherný. V Te Anau jsme nakoupili, vzpamatovali se, a vyrazili zase do Lumsdenu, sbírat síly na další Great Walk. Poslední.
Děkujeme Déňovi s Mončou za jejich návštěvu. Moc rádi jsme je tu viděli a doufáme, že Nový Zéland splnil jejich očekávání (a snad i pánprstenovské mokré sny). Přejeme jim, ať zdárně dobudují svoje hnízdo, po návratu jim to přijdeme zkontrolovat. Děkujeme prostatikovi na Stewart Islandu, že se nám promenádoval v denním světle. Většina novozélanďanů kiwiho za celý život nevidí, my to štěstí měli. A hlavně děkujeme Mamince Renče, bez které by Káťa Routeburn asi nedošla. Zachránilo nás platíčko prášků nadepsaných “Na střídání s coldrexem”, které jsme dostali, když jsme chytli covid a Maminka se o nás starala. Už chyběla jen její kuřecí polévka. Ale představovali jsme si jí, když jsme tlačili našeho tradičního tuňáka.
