Mokré Taranaki vibes
Ahoj! Předem bych se chtěla omluvit za to, jak dlouhý článek vás tentokrát čeká. Nějak se nám nakupilo hodně zajímavých zážitků do “mých” týdnů, tedy do doby, kterou pokrývám já svým vyprávěním. Nu což, udělejte si velký hrnek kávy (čaje) a pusťte se do toho. 😊 Ještě k tomu názvu. Pršelo nám tentokrát víc než obvykle, tak jsem to shrnula takto, abych nemusela zmiňovat každý déšť v článku, to bych asi nedělala nic jiného.. 😊
Minulou epizodu našeho cestování Kuba zakončil v Hobitíně. Pojďme tedy rovnou navázat tam, kde jsme přestali. Z hobitího království jsme se vydali k jezeru Ngaroto, kde byl jeden poklidný freedom camp přesně pro nás. Na naše poměry trochu plný, ale ještě jsme tam Gandalfa někam vsunuli. Hlavně byl na výhodném místě, tedy na půli cesty mezi Hamiltonem a Raglanem – mekkou surfování. Ve všech průvodcích se Raglan popisuje jako vibrující, divoké městečko, s veselými surfaři a slunečným pobřežím. No, to asi na jaře ještě neplatí.. My měli zataženo, nikde nikdo vesele nepobíhal a většina surfových obchodů měla zavřeno. Nakonec jsme jeden ale našli a od milého pohodáře jsme si na 4 hodiny pronajali surfy a neopreny. Mířili jsme na pláž Ngarunui, asi 10 minut od Raglanu. Byla obrovská, s černým pískem, silným větrem, a s celkem přijatelnými vlnami pro nás, amatéry. Surfovacími zážitky vás tu nebudu zatěžovat, bylo to super, ale vážně vyčerpávající. Kuba si jen přál, abych tu zmínila, že když jsem na něj (sedíce na surfu) zavolala “hotovo!”, hodně se pobavil.. existuje totiž takové nepsané pravidlo, že člověk obalený v neoprenu prostě nechodí na souš čůrat, asi by se z toho včas nevysoukal, no. Tak to byla jen taková vsuvka. 😁
Úspěšně jsme pak vybavení vrátili a jeli do kempu, kde jsem asi dostala nějakou svalovou horečku a nedokázala jsem se pohnout absolutním vyčerpáním. Chce to ještě trénink, no.. Ráno jsme se ale odměnili sluníčkem, lívanci a 2 hodinami v místní knihovně na internetu. Z Raglanu jsme pak pokračovali na jih, podél pobřeží.
Udělali jsme si procházku k Bridal Veil Falls (což je sice posvátné maorské místo, ale tvar vodopádů se nám natolik líbil, že jsme si tam vyfotili pár sranda fotek), taky na Kawhia Hot Water Beach, kde jsme si našli svůj teplý pramen (tedy asi našli, zas taková polívčička to nebyla). Hledali jsme ho jen pomocí chodidel, která jsme bořili do písku a zkoumali teplotu vody, což se mi jednou vymstilo, když jsem strčila chodidlo zrovna do cesty krabovi, a ten si do mě hryznul… jak jinak. Taky jsme se stavili ve Waitomo, což je turisticky oblíbené místo díky svým jeskyním. Ty už jsme ale viděli minule, a tentokrát už víc šetříme, takže jsme si šli projít aspoň procházku Ruakuri, ta byla zdarma. Tedy taky tam byly nějaké placené jeskyně, ale svůj názor na to jsme vyjádřili, když jsme na tablet určený k hodnocení prohlídky vyfotili část sebe.. (nebojte, jen obličeje, nakonec jsem Kubu přesvědčila).
Po Waitomo nás čekal zajímavý úsek cesty. Docela dobrodužný. Silnice, po které jsme se vydali dál, má totiž 105 km, není tam jediná benzínka, celou dobu žádný signál, a občas také chybí asfalt. Ale když se na to člověk připraví, je to paráda. Měli jsme tu několik krátkých zastávek. Jeskyni Piripiri, vodopády Marokopa a také obří přírodní tunel Mangapohue, který jsme šli prozkoumat jak ve dne, tak i v noci. Když jsme pod ním totiž zhasli svoje čelovky, celý “strop” nad námi se rozsvítil a my si připadali jako pod tisíci hvězd. OK, hvězdy to nebyly, ale svítící červíci taky nejsou k zahození, ne? Navíc jsme jich pár viděli i zblízka, jsou to takové hnědé larvičky, kterým prostě bliká zadeček fialovým světýlkem, a tím lákají svoji potravu. Příroda je geniální. A potkali jsme tam taky ježka! Na Zélandu je to škůdce, tak jsme ho ujistili, že jeho pozici nikomu nevyzradíme.
Na téhle opuštěné silničce bylo super, že jsme nepotkávali moc lidí, všechny kopce kolem nás byly nádherně zelené a pocukrované ovečkama všech velikostí, no a bylo tu spoustu příležitostí ke kempování zadarmo. Taky jsme tu objevili pěknou černou pláž s dlouhým tunelem, který v roce 1911 vydloubali nějací 3 muži pomocí pár nástrojů, aby zkrátili cestu svému dobytku. No a to už byla poslední zastávka před návratem do civilizace. Běžte se občerstvit, přijíždíme totiž do regionu Taranaki, a to bude teprve stát za to. 😊
První větší zastávkou byly útesy Three Sisters – z názvu by člověk usoudil, že je tam něco třikrát, že? Tak není. Útesy jsou tu už jen dva, jeden se zhroutil, ale jaksi zatím nebyli lidi na změnu názvu. Aspoň si tam člověk může zazpívat šlágry od této skvělé české kapely.. No, každopádně, k těmto krásným skalnatým útvarům se dá dostat jen za odlivu, takže jsme zatím zakempili v kempu (to jsou mi obraty, panečku) a čekali, až přestane pršet, a až odejde moře. Kolem páté večer nastala konečně naše chvíle a my se mohli začít brodit vodou a bahnem po kolena směrem k útesům. A stálo to za to. Kromě “Sester” je tu taky obří skála ve tvaru slona, neboli Elephant Rock, a ta byla taky boží. Cestou zpátky jsme ještě chtěli zachránit medúzu vyvrženou na souši, ale moc to nevyšlo, spíš jsme ji rozčtvrtili. 🙁 A taky jsme nasbírali v bahně strašně moc ústřic, takže konečně aspoň nějaký mořský úlovek! Po našem návratu do auta přišel šílený slejvák, a vlastně trval další 2 dny..
Ty jsme strávili v jednom příjemném kempu u moře, kde jsme se mohli i osprchovat, hodně jsme si četli, jedli ústřice (mňamka) a koukali na filmy.. taky jsme odsud vyrazili na nákupní den do New Plymouthu, což je takové hlavní město pod horou Taranaki. Tak jednou za týden cítíme totiž potřebu jít do Pak’n’Save (obří supermarket s fúrou slev), do Warehouse pro cokoliv jiného, doplníme si vždycky vodu a stavíme se u knihovny, abychom zavolali domů. 😊
V pondělí 3.října jsem měla narozeniny, a hurá, vyšlo po 5 dnech slunce! Kubík mě vytáhnul na snídani do super kavárny Chaos v New Plymouthu, což byla naprostá lahoda. Vzali jsme si na sebe konečně něco čistého a voňavého, a šli po dlouhé době mezi lid. Moc dlouho nám to ale nevydrželo. Během kousání vajíček Benedict jsme totiž vymysleli absolutně spontánní plán – dneska vyrazíme na chatu Pouakai Hut, kde přespíme a zítra se oklikou vrátíme k autu. My si to prostě pořád musíme komplikovat. Už jsme se tady totiž naučili, že když je dobrá předpověď, člověk toho musí využít! No, takže šaty a džíny jsme vyměnili za lehce smradlavé sportovní oblečení, Gandalfa jsme zaparkovali u North Egmont Visitor Centra, sbalili jsme si krosny a až kolem druhé odpoledne jsme vykročili na 11 km výšlap k chatě, kde jsme jednu noc strávili už před čtyřmi roky. Zpočátku byla cesta dobrá, poněkud bahnitá, ale šlo to.. asi po 2 hodinách jsme ale začali stoupat vzhůru na vrchol Henry peak, a tam se to trochu zvrtlo. Vkročili jsme do hustého, bílého mraku, takže jsme viděli velké prd a ještě na nás neustále pršely mikrokapky vody.. foukal vítr jako blázen, no upřímně – v tuhle chvíli jsem litovala toho nepromyšleného a impulsivního rozhodnutí a chtěla se otočit na podpatku. Ale jasně, že to dobře dopadlo, my prostě máme kliku. Když jsme po 4 hodinách dorazili k jezírkům Pouakai Tarns, obloha se začínala vyjasňovat, mraky ležely dole v údolí pod námi a postupně se nám začala odkrývat i naše drahá sopka Taranaki, na kterou je odsud výhled. To jsme vážně nečekali. Stačilo počkat půl hodinky a byla celá venku z mraků! Fotili jsme, lítali s dronem, a byli hodně naměkko. 😊Když nám ale začaly drkotat zuby zimou, byl čas na přesun do chaty. Tam hořel oheň v krbu a povídala si tam skupinka lidí.. Než jsme si k nim ale přisedli, museli jsme ze sebe svlíknout všechno mokré (což pro Kubu to znamenalo i kalhoty, náhradní neměl, takže seznamování probíhalo v trenkách).
Našimi spolubydlícími byli 4 rodiče a jejich 3 děti z Aucklandu, kteří měli za cíl ukázat dětem, že chození po horách je super zábava. A pak také mladý pár z Polska, Alice a Patrik, kteří se na Zéland přistěhovali za prací. Alice je doktorka a Patrik programátor. Dali jsme si navzájem spoustu tipů na výlety, a za zvuků plápolajícího ohně a loupání dýňových semínek (kterých jsem snědla tak kilo 😀) jsme si povídali až do večera. My s Kubou jsme se pak přesunuli do studené ložničky a celou noc se snažili nějak ohřát ve spacáku, ikdyž to moc nešlo. Ráno jsme ale byli velice šťastné okurčičky, protože kolem sedmé vyšlo slunce a nikde nebyl ani mráček!
Rychle jsme posnídali banán a oříšky, hodili krosny na záda a vyrazili jsme na 6 hodin dlouhý pochod, kdy se nám Taranaki ukazovala v těch nejhezčích scenériích. Překvapilo nás, že jsme šli několik kilometrů přímo po ní, vlastně po ztuhlých lávových proudech, které vytvořily jakoby vrásky na celé hoře. To bylo super zajímavé! Ke Gandalfovi jsme přišli kolem třetí odpoledne, docela mrtví, takže jsme se odměnili odpočinkem a u Visitor Centra jsme nakonec i přespali. Z auta jsme měli výhled přímo na vrcholek hory, krásně pocukrovaný sněhem, což nám připomínalo nějaký sladký dezert, možná Kinder Paradiso, kdo si pamatuje? 😊
Další dny byly zase šíleně mokré. Sjeli jsme z hory dolů, do městečka Kangata, kde jsme očekávali o něco vyšší teploty, ale ouha! Zmýlili jsme se. Schytali jsme tu nálož krup a jedno ráno nás tu absolutně šokoval sníh! Nebyli jsme ale jediní. Bylo to, jak kdyby u nás doma nasněžilo třeba v květnu – totální pozdvižení. Navíc pod horou Taranaki prý sněžilo naposledy před 6 lety, takže většina dětí byla úplně u vytržení. Navíc zrovna měly nějaké jarní prázdniny! Všude se stavěli sněhuláci, dělali andělíčci ve sněhu, probíhaly divoké koulovačky, no sranda. My jsme si prošli krásnou zasněženou krajinu u Dawson Falls, což je normálně exotický prales, ale teď byly palmy jaksi bílé a namrzlé. Parádní zážitek to byl.
Městečko Opunake bylo naším dalším útočištěm. A fakt jsme si ho zamilovali. Představte si takové menší, ospalé westernové městečko, kde žije tak 1000 obyvatel, domy tu mají všemožné barvy a jsou pomalované velkými malbami (tzv. murály), pláž máte tak 200 metrů od domu a na druhé straně se vám nad zahrádkou tyčí 2500 metrů vysoká hora Taranaki. K tomu připočtěte sluníčko, usměvavý lidi a kavárničky, a secondhandy, a surfaře… ach ❤️
Takže jsme tu na pár dní zůstali. Opunake totiž taky nabízí 5 freedom campů pro nás pocestný, takže bylo i kde nocovat. Kuba si tu i zarybařil, prošli jsme se po útesech, v pátek večer vyrazili na rande do místního kina (které bylo krásně retro a mělo gauče místo židliček), a v sobotu ráno jsme si opět půjčili surfové vybavení. My se jen tak nevzdáme! Bohužel na sobě vidíme spíš zhoršující se tendenci, pořád jsme si máčeli hlavy ve vodě a na prkno si stoupli tak dvakrát, ale nevadí, jednou přijde den, kdy to půjde! 💪
Taky jsme v Opunake potkali jednoho úžasného pána. Okolnosti našeho seznámení nebyly ideální, zrovna na něj totiž u bankomatu křičel nějaký idiot, takže se ho Kuba zastal a dali jsme se do řeči. Jmenoval se Wayne, bylo mu 76 let, na hlavě měl cyklo přilbu a byl to takový kouzelný dědeček. Vyprávěl nám, že celý svůj život strávil na kole, rád cestoval, byl i v Evropě a před 10 lety měl mrtvičku, což ho ale nezastavilo a ačkoliv mu to všichni vymlouvali, pár dní po příhodě sednul na kolo a od té doby z něj zase skoro neslezl. Říkal nám, že nechápe, proč jsou na světě zlí lidi, když je tu tak krásně, že se prý raduje z každého rána. A že si nás dva uloží do paměti jako hodné lidi. Asi chápete, že musel být vyfocený.. Kéž bychom všichni byli trochu jako Wayne. 😊
Nebojte, pomalu se už blížíme ke konci článku.
Ještě vám řeknu, že z Opunake jsme zamířili po silnici č. 43 zvané Forgotten World Highway (neboli Dálnice zapomenutého světa), která vede až k národnímu parku Tongariro. My jsme ale ještě měli jednu mezistanici, a to vesnici Whangamomona, kterou jsme objevili před 4 lety při minulé návštěvě Zélandu. Možná si to pamatujete, možná ne, ale tato vesnice o 10 domečcích je ve skutečnosti republika! Teda, obyvatelé by si to tak přáli. A spíš si sami ze sebe dělají srandu. Hodně nám to připomínalo Cimrmanův Liptákov. 😁
Když jsme si do místního hotelu zašli večer na pivko, potkali jsme na baru dokonce aktuálního prezidenta, který nám dal svůj autogram (ooo), taky jsme si nechali orazítkovat pasy vstupním vízem do Whangamomona Republic a pokecali jsme s barmanem Jirkou, klukem z Čech, který tu několik let pracuje. Byl moc fajn, dal nám ochutnat zélandský manukový med a vyprávěl nám o všech možných bizárech, které tu zažívá. Třeba když je tzv. Republic day, který se koná někdy v únoru, sejdou se tu tisíce lidí a sledují závody ovcí, taky se tu závodí v sekání dříví, ve stříhání vlny… no je to velká akce!
My tady spali v kempu u Richarda, chlapíka, co bydlí v takové kůlničce na dříví. Když jsme šli v noci ze záchoda, viděli jsme na nebi fakt podivnou věc – řadu asi 50 malých světýlek, které nad námi projely jako vláček. Hvězdy tohle běžně nedělají, tak jsme googlili a zjistili, že to byly satelity Starlink, které před pár dny poslal Elon Musk do vesmíru. No pecka! Co tady člověk nevidí..
Další ráno jsme využili kempové kuchyňky k přípravě honosné snídaně a pak jsme na radu Jirky z hotelu jeli na výlet do Tangarakau Gorge, kde dřív pracoval ve výrobě medu. Tahle malá osada před dvěma sty lety měla 1200 obyvatel, které přilákala výstavba železnice. Dnes jsou tu asi 3 domky, kemp a po kolejích jezdí jenom golfové vozíčky přivážející turisty. Ale má to svoje kouzlo. Šli jsme se tu projít ke kaňonu podél řeky a potkali jsme divoké koně, jeden z nich byl určitě Stínovlas.
No, a to je za mě všechno. Děkuji, že jste to dali až sem! A taky děkujeme za svítící červíky zdarma, za nádherné počasí na Taranaki, za objevení městečka Opunake, Jirkovi za tipy a za možnost pokecat s panem Waynem.
Mějte se famfárově!
