V pátek, 1.7., jsme se probudili na Zélandu. Cesta nás vážně zmohla, takže jsme spali víc jak 13 hodin! Ale spánek jsme si užili. Hostel HAKA LODGE je klidný, docela tichý a každá postel má svoje závěsy, takže ani o tmu není nouze. Je nás v pokoji vždy 20, ale každý den se sestava mění, málokdo tu zůstává déle jak týden. Jenom my a pár dalších vytrvalců. Náš pobyt v největším zélandském městě trval celkem 8 dní a v tomto článku vám shrneme, co se dělo a jak jsme zahájili naše Working Holiday dobrodružství.
První den, tedy pátek, jsme využili k dohnání spánkového deficitu z cesty, a také k prvnímu zařizování. Zprovoznili jsme si naše zélandská telefonní čísla, což díkybohu nebyl problém, a mohli jsme tak rovnou zavolat do ANZ – zélandské banky. Jednou z podmínek pobytu na NZ je totiž místní bankovní účet, kvůli kterému musíme do banky osobně zajít. Dostali jsme bohužel termíny schůzek v různé dny, ale byli jsme rádi, že vůbec nějaké máme, protože banky jsou prý velmi zaneprázdněné a nemají moc volných termínů. Takže super, první úkol splněn.
Jakmile jsme měli “volno” (všechny další důležitosti se totiž odvíjejí od aktivního bankovního účtu), mohli jsme jít objevovat město. Musíme přiznat, že Auckland je náš vkus skutečně obří, je to velkoměsto s více než 1,5 miliony obyvatel. Takže asi takhle – 8 dní OK, ale stačí to. 😁 Náš hostel je na třídě s hezkým názvem Karangahape Road, což je asi půl hodinky chůze od centra. Rozhodli jsme se prozatím nevyužít místní hromadnou dopravu a zkusit chodit, chodit a chodit. Jestli nám odhodlání vydrželo, se dozvíte dále. 😁
Vyrazili jsme tedy po hlavní ulici Queen Street směrem k moři. Cestou jsme se zastavili v místní univerzitě, knihovně, na obídku v kampusu, a parkem jsme pak prošli až do přístavu. Ten byl také obří. Moc nás ty velké kontejnerové lodě nezaujaly, takže jsme pokračovali do klidnější části podél moře. Bylo hezky, kolem 15 stupňů, což se ale nečekaně (v duchu zélandského šíleného počasí) změnilo a najednou jsme klepali kosu a běželi se schovat před deštěm na veřejné záchodky. Tam jsme byli mile překvapeni, záchodky byly zdarma a ještě nás uvítal příjemný mužský hlas a pak tam 10 minut zpívali ptáčkové. 😀 no nic, tomu se říká malé radosti.
Naším dalším cílem byla věž Sky Tower. Tato dominanta města je vysoká víc než 300 metrů (takže víc než Eiffelovka, to je takové naše evropské měřítko) a byla postavena před skoro 30 lety. Hlavním tahákem jsou místní bungee skoky, které jsme si tedy protentokrát nechali ujít, ale viděli jsme dva odvážlivce, kteří se vrhli dolů z 200 metrů. Zaplatili jsme každý 32 dolarů, pak nás super rychlý výtah vyvezl nahoru na vyhlídkové patro, a pak už jsme se jen kochali výhledem na obří město, moře a ostrůvky. Občas se nám udělalo nevolno, a to když jsme stoupli na prosklenou podlahu, ale dobrý, nepraskla. Uf. Člověk si tu taky může vyzkoušet virtuální realitu, která simuluje jízdu po tobogánu z vrcholu věže až dolů. Viděli jsme dva malé kluky, jak to zkoušeli, klepaly se jim nohy a křičeli jak blázen. To jsme si taky nechali ujít. 😀 Po návštěvě Sky Tower jsme se došourali domů a padli únavou. Asi v 8.. 😀
Druhý den jsme využili k výletu na jeden z aucklandských ostrůvků – Rangitoto. Je to neobydlený ostrov, který je tvořen jen sopkou. Ta vybuchla naposledy před pouhými 600 lety! Trajektem jsme dojeli na místo, samozřejmě až po tom, co jsme si vyčistili boty od veškeré hlíny a špíny – to je na Zélandu už takový kolorit (taky se na Rangitoto nesmí kouřit, nevím, jak to hlídají, ale odpovídá to přísné ochraně místní přírody).
Na ostrově není k dispozici žádné občerstvení, takže jsme s sebou měli bágl plný jídla a vody. Naštěstí ho nesl Kuba. Čekal nás tady asi hodinový výšlap nahoru na horu, příčemž cestou jsme se ještě zastavili v lávové jeskyni plné pavučin.. Odula díkybohu nebyla zrovna doma. 🙂 Na vrcholku sopky jsme se občerstvili, vyvětrali Kubova zpocená záda a pak jsme pokračovali delší cestou zpátky do přístavu. Loď do Aucklandu jela v půl 3., a potom až ve 4. Ta dřívější nám ujela před nosem, tak jsme si lehli na lavičku na sluníčko, dali si sváču, poslouchali moře a sledovali ptačí návštěvníky, např. Ptáčka fantaila a zélandského holuba. Měli jsme v nohách zase 17 km, takže jsme (zase) byli vyřízení. Po návratu do města jsme se navzdory únavě vydali na průzkum místních barů, neb jsme chtěli sledovat zápas rugby mezi Zélandem a Irskem přímo v epicentru rozzuřených fandů. Bohužel jsme ale extrémně neuspěli, jelikož v žádném baru v okolí hostelu jsme nenarazili na zapnutou televizi, kde by běžel zápas! Nutno říct, že asi 4 bary jsme vynechali, protože se jednalo o stripbary a gaybary, ale kdo ví, možná to byla chyba.. večer jsme tedy strávili v hostelu, v přítomnosti Marca, což je kluk z Francie milující slevy a výhodné nabídky. Předal nám spoustu mouder a za to mu děkujeme.
Následující dny se nesly v duchu zařizování, chození po městě (ano, stále jsme odolávali místní lítačce!), nakupování jídla ve slevách, posedávání v hostelové kuchyni, kde jsme se seznámili se spoustou zajímavých lidí a také prohlížení aut. Viděli jsme nakonec 3, a zvolili jsme si to poslední. První auto prodávala Kanaďanka, bylo levné, ale 30 let staré, a když člověk startoval, musel asi pětkrát zabušit nohou na plyn. Plus to prý občas nestartovalo vůbec, když byla zima.. hmm. Raději jsme řekli ne. Druhé auto prodával Brit, který vypadal, že se o něj dobře staral a měl ho asi 4 roky.. bylo fajn, mělo sice markízu a rakev, ale taky trochu nedotaženou elektřinu a chyběla lednička. Tak jsme taky řekli ne. Třetí auto nás totiž přesvědčilo nejvíc a v podstatě jsme se rozhodli hned na místě. Je to 10 let staré Mitsubishi, prodávají ho dva Francouzi a má relativně málo najeto. Navíc jsme dostali nabídku, že pokud koupíme ihned, dostaneme zdarma 1 loď, 2 surfy a pozor – 3 kaktusy?! To jsme nemohli odmítnout. Takže jsme se s Yoanem domluvili, že si auto vyzvedneme už v pátek, což znamenalo, že můžeme z Aucklandu odjet o dva dny dřív, než jsme původně zamýšleli. Ne že by se nám tu extrémně nelíbilo, ale vždyť to všichni víte, že nejsme moc na města.. Měli jsme tedy asi 4 dny na to, abychom doladili všechny zbývající záležitosti a navštívili ještě nějaká zajímavá místa v Aucklandu.
Mezi ně rozhodně patří malá sopka Mount Eden, která se nachází téměř v centru. Je to takový roztomilý zelený kopeček vysoký 200 metrů, jehož kruhový kráter je hluboký přes 50 metrů. Kuba by ho prý rád využil na sáňkování. Sopka Eden už spí přes 28 000 let a nevybuchla naštěstí ani při naší návštěvě, uf. Výlet to byl ale moc fajn, protože výhled na Auckland je odsud vážně krásný. Bohužel v průběhu dalších dní se nám dost zhoršilo počasí, takže jsme je převážně trávili v kuchyňce v hostelu, nebo v jiných zastřešených prostorech, jako například v aucklandském muzeu. Tam jsme šli v úterý odpoledne a trvalo nám asi 3 hodiny, než jsme si prošli dvě patra, která nás zajímala, a to maorskou kulturu a přírodu Nového Zélandu. Ve třetím patře byla tématem válka, ale tam jsme se rozhodli nejít, nějak jsme neměli náladu na zbraně a příběhy se špatným koncem.
Z věcí, co jsme viděli, nás ale především zaujaly maorské tradice, jako například tradiční tetování na obličej a jeho význam, speciální způsob přípravy jídla v podzemních pecích, plus to, jak je pro Maory příroda zdrojem energie a moudrosti. 🙂 Zajímavá byla taky sekce o sopkách. Nový Zéland v podstatě celý leží na sopečném podloží a právě sopky a úrodná půda jsou hlavním znakem jedinečnosti místní přírody. Na druhou stranu, to, že člověk v podstatě žije na spících vulkánech může v někom vyvolávat lehkou úzkost. Třeba jen v Aucklandu je takových dřímajících kráterů 50 (!). To nás ještě víc utvrdilo v přesvědčení, že musíme brzy pryč. 😀 každopádně zpátky k muzeu.. Zélanďané samozřejmě hrozbu výbuchu sopky nijak nepodceňují a důkladně všechny krátery monitorují. Součástí této sopečné expozice byla také simulace erupce jedné z nich. Sedli jsme si na gauč do takového hezkého pokojíčku, koukali se z obrovského okna na klidný záliv a poslouchali zprávy v televizi. Tam se najednou objevilo výstražné varování a reportér nám nervózním hlasem oznamoval, že se po 600 letech probudilo aucklandské sopečné podloží a že celému městu hrozí nebezpečí. Mrkli jsme se tedy z velkého okna (ve skutečnosti obrazovky), kde se najednou uprostřed moře objevil černý mrak dýmu, celý ten pokoj se začal klepat, ozývaly se obří rány a po pár minutách okno prasklo a nejspíš bylo po nás. Upřímně, na chvilku jsme zapomněli, že je to “jen jako” a fakt to nebylo vůbec příjemné. Nedá se nic dělat, s touhle hrozbou se na Zélandu prostě musí člověk vyrovnat a brát sopky jako neodmyslitelnou součást života tady. Tak na tom ještě zapracujeme. 🙂
Ve středu ráno jsme úspěšně zvládli návštěvu banky a založení zélandského účtu. Trvalo to tedy asi 2 hodiny, ale máme účty i karty, hurá! Bohužel jsme netušili, že banka bude ta jednodušší část. Čekalo nás totiž ještě zařízení daňového čísla, tzv. IRD number, a to nám sebralo hodně energie. Sice jsme se na internetu dočetli, že by to měla být velmi rychlá a snadná záležitost, ale asi jsme měli zrovna smůlu. Nefungovaly nám přístupy on-line, takže jsme museli oběhat několik poboček pošty, taky AA pojišťovny, a nakonec nám nejvíc pomohl pán, který byl zároveň prodavač v obchodě a pracovník pošty. Prostě multitasking. 😀 Byl zlatý a žádosti o IRD nám nakonec pomohl odeslat, takže teď budeme čekat 10 dní, jestli nám čísla emailem dorazí. Snad jo, jinak bychom nemohli pracovat a to by bylo strašné neštěstí… 🙂
Ve středu se nám ještě podařilo vyřešit jednu věc – byli jsme vyzvednout kytaru z druhé ruky, kterou dostal Kuba jako překvápko, ale bohužel jsem mu ho musela prozradit ve chvíli, kdy téměř už vcházel do prodejny hudebnin, rozhodnutý koupit si aspoň ukulele nebo harmoniku, aby ten rok bez hudby přežil. Tak dobrý, má kytaru, přežije. 🙂
Ve čtvrtek jsme ještě zažili jedno aucklandské vzrůšo, které tak hezky symbolicky zakončilo náš pobyt v hostelu HAKA LODGE. Po večeři jsme si šli do TV roomu pustit seriál Stranger Things, jenže nás po chvilce vyhnaly nějaké Britky, že tam chtějí popíjet a koukat na film. Vyklidili jsme jim tedy pole a šli se koukat dolů do pokoje. Leželi jsme v posteli, sledovali zrovna fakt napínavý díl, když se ozvalo zabušení do prosklených dveří vedoucích sem z ulice. Každý v hostelu věděl, že tyto dveře se nepoužívají a vchází se sem jen přes recepci. Každý, kromě jednoho britského kluka, který se okamžitě zvedl z postele a šel klepajícím lidem otevřít. OK, no, neřekli jsme nic, jen jsme se ještě víc schovali za závěsy u postele a nervózně čekali, co se bude dít. Podle hlasů vešli do pokoje dva týpci, Zélanďani. Jeden z nich se až příliš zajímal o toho Brita, bral si na něj telefon, chtěl jeho facebook, no bylo to zvláštní. Ten druhý nebyl slyšet, jen se tak po deseti minutách oba rozloučili a vyšli zase ven na ulici. Mysleli jsme si, že je vše ok, ale za chvíli se ozval naštvaný křik s francouzským přízvukem, načež jsme pochopili, že zatímco probíhalo rozptylování britského kluka, druhý Zélanďan procházel pokojem a sebral jedné francouzské holčině mobil. Parádička! Dalších několik minut slečna strašně nadávala, kluk se zoufale omlouval, šli neúspěšně volat policii, ale tím to vlastně skončilo. Mobil byl fuč. A my byli moc rádi, že jsme nakonec koukali na seriál v posteli, bůhví, kam by ten zlodějský týpek zabrousil. Takže tak, docela hezký poslední večer, ne? 🙂
Ale jinak celkově byl pobyt v hostelu v pohodě. Kupodivu se tam dalo celkem dobře spát, byla tam tma a ticho, které občas narušoval jen jeden kluk, který pravidelně v 10 večer začal telefonovat domů rodičům, což trvalo třeba hodinu. Tomu se říká být vzorným synem! Dalším hlasitějším zvukem, který budil spolubydlící, byl Kubův sestup z horního patra palandy, který by se dal přirovnat spíš k volnému pádu s drkotáním po žbrdlinách, po němž následovalo tlumené “do prde*e”.
Poznali jsme tam taky spoustu fajn lidí. Nejvíc jsme se asi sblížili s třicetiletou Rong z Číny, která byla úžasně ztřeštěná, zcestovalá, upřímná, chválila mě, že mi to sluší, když jsem vysprchovaná :D, a vždycky jedla neskutečné kombinace jídel – jako třeba camembert s ananasem, olivami, hovězím masem a hroznovým vínem. Když jsem ji fotila, tak si to fakt užívala a říkala, že bude vybírat 1000 dolarů za minutu modelkování. Rong byla super, prý bude po Zélandu cestovat ještě 6 měsíců, tak třeba na sebe někde narazíme. Bohužel v Číně nemají Facebook, takže na ní máme jen email. Každopádně, Kuba ji přirovnal k mojí mamce, protože pořád chodila po hostelu, zdravila všechny lidi, s každým si povídala a strašně nahlas se smála. :))
Další super slečna byla Pauline z Francie, která studuje veterinu a na Zéland přijela na pětitýdenní stáž v aucklandské ZOO, kde se bude starat o exotická zvířata, jako třeba o kiwíky. 🙂 Pauline se na rozdíl od Rong moc fotit nechtěla, tak jsem ji cvakla, když pila kafe a jedla svůj oblíbený toast s arašídovým máslem a marmeládou, což se naučila v Americe.
Poslední člověk, kterého jsem vyfotila, byla 22 letá Scarlet, která je z Číny. Scarlet je vlastně její anglické jméno, protože to čínské prý nikdo nedokáže vyslovit pořádně. Scarlet taky přijela na Working Holiday na 1 rok. Taky se pořád usmívala a hrozně ji zajímalo, co kdo v kuchyňce vařil, vždycky koukala lidem přes rameno a pak to chtěla ochutnat. Dost jí třeba zaujaly fazole v rajčatové omáčce, co jsme jedli s Kubou skoro každý den, to neznala. A jednou si přinesla suroviny na špagety s mletým masem, které u někoho viděla, ale nikdy to nevařila, tak jsem si zahrála na masterchefa a radila jí, jak nakrájet cibulku, jak uvařit těstoviny a tak. To je level vaření, který zvládnu. 😀
Taky jsme potkali jednu slečnu z Austrálie, která se přijela poprvé v životě podívat na sníh, nebo Brita, co jedl pořád dokola červenou čočku, nebo jednu slečnu z Německa, která se na Zélandu rozhodla, že bude studovat biologii a ohrožené druhy zvířat. Upřímně, tohle je velká výhoda hostelu, člověk potká širokou škálu prima lidí.
No, ale všechno jednou končí, takže jsme se v pátek ráno rozloučili, sbalili svých pět švestek a Uberem dojeli k aucklandskému muzeu, kde nám Yoan předal naše nové autíčko – Gandalfa. Kuba mu zaplatil celou částku v hotovosti a na poště jsme Gandalfa napsali na moje jméno, takže když se to vezme kolem a kolem, můj manžel mi vlastně koupil káru!
No a pak jsme po 8 dnech opustili Auckland, ale to už je vyprávění na příště. 🙂
