Většinou se to děje, když jsme spolu někde na procházce. Bavíme se o tom, co se životem a jestli nám vyhovuje život v (skoro) Praze, jestli nás baví zaměstnání, atp., a pak přijde nějaké rozhodnutí typu „Pojeďme na rok na Zéland“. Budeme tam sbírat kiwi a všechno bude fajn. Takže jsme se rozhodli a začali se připravovat. V moment registrování Working Holiday víz jsme se jako šílenci o půlnoci připojili čtyřmi počítači na nejrychlejší internet, na který jsme narazili (děkujeme, bratře) a pár hodin klikali na refresh. A víza jsme dostali, oba.
No, a pár dní na to udeřil covid. Všechno se zavřelo, a Nový Zéland se zavřel tak „neprodyšně“, že nepouštěl do země mnohdy ani vlastní občany. Nejdřív jsme optimisticky čekali, až to přejde, a potom, co nám víza vypršela, jsme se pomalu začali smiřovat. No, a pak jsme šli zase na procházku…
Na procházce jsme si vymysleli plán B, který zahrnoval pobyt v Nepálu, učení angličtiny v klášteře a pak práci a bydlení v Norsku. Oficiálně jsme se tímto Zélandu vzdali, načež o pár dní později oznámila tamní vláda otevírání hranic. Život umí být legrační.
Nerozhodovali jsme se dlouho a odlet jsme si naplánovali na červen, tedy za několik měsíců. Do té doby nás čekaly celkem turbulentní měsíce stěhování, odhlašování a přihlašování, zakládání a rušení, zkrátka zařizovačky. Nutno říct, že přes všechno zařizování jste nám nejvíc dali zabrat vy, v několika posledních emocemi napěchovaných dnech. Ale se všemi jsme se rozloučili, máme vás rádi a vrátíme se.
Cesta byla dlouhá. Dlooouuhá. Odlétali jsme po nabitém dni, v půl desáté večer, letěli jsme přes Dubaj (s krátkou přestávkou), a pak velkým Boeingem 777 do Aucklandu (se zastávkou v Kuala Lumpur na dotankování). Na prvním letu jsme potkali Davida, který byl na rozdíl od nás připravený a měl od ženy svačinu s sebou. Létá do Dubaje pracovně, dělá kovové části designových svítidel, Šípek & Špalek, pro zbohatlé Araby. Museli bychom rozbít hodně prasátek, aby nám David nainstaloval lustr. Říkal, že se do Dubaje netěší a že moc nechápe, proč tam lidé tráví dovolené; v tom mu musíme dát za pravdu. Okamžitě po vystoupení z letadla (v půl šesté ráno) nás udeřilo nechutné vedro. Navíc tam netřídí plasty, a s takovými my si moc nerozumíme.
Druhé letadlo bylo větší, vpředu byznys, vzadu párty. Bylo tam víc prostoru, takže se dalo i trochu spát. I to byla ale výzva, zejména kvůli nikdy neutichajícímu orchestru čtyř malých šušňů. Všichni brečeli indicky, takže jsme jim nerozuměli, ale vypadalo to, že ani jejich rodiče netuší, o co jim šlo. Ale zvládli jsme to. A dokonce jsme se snad celkem vyhnuli jet lagu. Stačí zarvat špunty nejhloub, co to jde, odmítat alkohol, kafe a exotické jídlo, a spát, kdy to jen trochu jde.
Do Aucklandu jsme dorazili vyčerpaní, ale celí a nadšení. Vzali jsme Uber do centra do naší baťůžkářské noclehárny, která nás bude dalších 10 dní hostit, než se rozkoukáme a zařídíme nezbytnosti. Na pokoji je nás 20 a na každé posteli je jiné jméno. Jen my máme dvě Kateriny. Večer do postelí parkujeme a konečně spíme do sytosti; roční výlet začíná zítra.
Děkujeme taxikáři, který po pohledu na nás řekl, že Uber je za rohem a budeme to mít levnější. Děkujeme maminkám, které zřejmě nespaly, protože odpovídaly na naše zprávy v nejbizarnější denní (noční) doby. A děkujeme, že máme po dvou pročekaných letech možnost Nový Zéland zažít.
