Padáky se otevřely. Přistáli jsme oběma půlkami bezpečně na zemi, a jedeme to vydýchat k jezeru Pukaki. Je pěkně, tak tu trávíme dva dny, koupeme se, krmíme místní dvě koťata řeckým jogurtem, pozorujeme hvězdy a taky divize kachen, které se ve formacích chystají do teplých krajů. Ano, my víme. I náš vlastní odlet do teplých krajů se blíží. Neúprosně.
Vedle nás tu zaparkovali Radek a Bára; dobrodružství, které pomalu finišujeme, pro ně teprve začíná. Jsou tu tři týdny, oproti nám čerství a voňaví. A co víc, asi jsem nikdy předtím nepotkal lidi sdílející Berušky finanční mentalitu (Příklad: Pokud za vámi jede policejní vůz, nezastaví vás a nedá vám pokutu, ušetřili jste tím pádem peníze za neuskutečněnou pokutu. Přísná logika potom samozřejmě velí tento obnos utratit třeba za kafe). Nicméně, těšíme se na podcast o cestách Romana a Báry napříč různými Kusy světa.
Od Pukaki nás vyhnala sněhová vánice. Po prosluněných dnech jsme ji nečekali, ale vzbudili jsme se a bylo bílo; teplé kraje nás asi už skutečně volají. Od jezera jsme se jeli do Christchurch ještě mrknout na bývalé kolegy ze sadu v Riwace, Lauren a Connora. Nejoprýskanější barák v nejhezčí čtvrti. Jejich vlastní popis svého domova potvrzujeme. Ze staré vily s popraskanými zdmi (zemětřesení v roce 2011) mají naprosto exkluzivní výhled na záliv Somner. Poznali jsme pohodové spolubydlící. Anna, Hugo, Mickey, Charlie, Reed. Každý z nich je na tabuli v kuchyni pojmenovaný po některém ze zvířátek z Medvídka Pú a má přiřazenou domácí práci. Ráno jsme s Lauren a Connorem posnídali a vyrazili dál.
Arthur’s Pass je jednoduše nádherný. Ohromné údolí křižující zélandskými Jižními Alpami, teď ještě navíc s vrcholky čerstvě posněženými. Jako když dostanete od babičky koláč nebo buchtu. Ten cukr v těstě už by vám bohatě stačil sám o sobě, ale babička vám to ještě zasype cukříkem navrch. A trek Bealey Spur, co na údolí shlíží, jsme si tu zamilovali už před čtyřmi lety. Než opustíme Jižní ostrov, jdeme se s ním rozloučit.
Není to náročná túra. Ale vylezete z pralesa, minete chatu a ještě trochu nastoupáte, a jste na hřebenovce jak z jiného světa. A na hřebenovky my jsme trochu vysazení. Nahoře jsme povečeřeli a sledovali, jak se všechny okolní kopce barví ze zelené do žluté a ze žluté do oranžové. Po západu jsme sestoupali zpátky k chatě. Je to spíš takový bivak, plechová bouda, krb a šest lůžek. My jsme se tu ale zabydleli, celá nemovitost jen pro nás, v krbu jsme si rozdělali nejlepší napodobeninu ohně, co nám mokré dřevo dovolilo. Nehřeje to, ale hezky to vypadá. A šli jsme spát. Někdy před jednou ranní se k nám připojili dva chlapíci s puškami. Zřejmě lovecká sezóna. Nedlouho potom, co se zabalili do spacáků, jsme slyšeli nedaleko od chaty hluboký pokřik jelena coby výsměch neúspěšným střelcům. Jo. Fandíme ti.
Pistolníci odešli ráno za tmy. A protože jsme nenapravitelně nenasytní, i my jsme za tmy vyrazili – znovu na hřeben, pozdravit vycházející slunce. Po sestupu dolů ještě pusu na rozloučenou a je čas se s Bealeym rozloučit. Když jsme se ale začali naloďovat do Gandalfa, objevili jsme píchlou pneumatiku. Chvíli jsme se snažili najít dostatečně silný opěrný bod na hever; marně. Japonci mají asi bezbřehou představivost, abstraktní dílo v manuálu nebylo totiž na podvozku k nalezení. No nic, AA (pojišťovna) už od nás beztak dostala dostatek peněz za nic, tak jsme si přivolali pomoc. Židličky, kafíčko, sluníčko, a za hodinu a půl bylo hotovo. Kouknul jsem pánovi pod ruku a po umístění heveru jsem si řekl velké “aha”. Snad mě děda z Osnice za mou levorukost nevydědí.
Z hor zpátky na východ, do Kaikoury. Za pevninským šelfem u pobřeží Kaikoury je hluboký kaňon a zpod oceánského dna tu vyvěrají živiny, které sem připlouvají mlsat hejna delfínů, lachtanů, velryb, a dalších znamenitých plavců. Jinak řečeno: Je tu živo. Jako když jedete s Maminkou Jitkou na Moravu.
Chtěli jsme tu nejdřív na túru – Mount Fyffe. Ale na jednom předním kole máme rezervu a druhé je hladké takříkajíc jak dětská prdýlka. Vzorek fuč, nejlepší léta má za sebou. A na parkoviště se kroutí štěrková silnice děravá jak ementál. Už přes dva měsíce sice pamatujeme na Šárky radu, vyrazit v 5:10, Mount Fyffe se ale pro dobro naši unavené pneumatiky vzdáváme. Snad nám holky pak ukážou fotky z vrcholu.
Jdeme se namísto toho projít k pobřeží a sledujeme ohromný lachtaní kibuc. A den na to vyplouváme na výpravu velrybářskou (a zdařila se). Kaikourou proplouvají téměř všechny možné velryby, ale vorvaně tu vídají celoročně. Zatímco vorvaňky si bezostyšně válejí ploutve v teplejších vodách, samci objevují Nový Zéland. Zhruba ve svých třiceti letech, kdy opouštějí hnízdo. Takže skoro jako já. Loví v hlubokých vodách; až dvě hodinky se zadrženým dechem koukají po slaďoučkých olihních, pak se na pár minut vynoří nabrat dech, plácnou ploutví a pokračují v krasoplavbě – a těch pár minut je příležitost pro Káťu a Kubu, aby toho ohromného tvora obdivovali, snad i ulovili (vyfotili). Nám ploutví zamával obr s nepříliš poetickým jménem LSR 110. My mu říkáme Elessar (tj. Aragornovo elfské jméno, pozn. autora). Na cestě zpátky jsme potkali ohromné hejno delfínů – dusky dolphin, plískavice tmavá. Zvědaví, dovádějící, předvádějící se. Skvělí. Jak říkám: Je tu živo.
Z Kaikoury jedeme dál na sever. Na Ohau Point se pravděpodobně loučíme s lachtany; pozorování těchhle hravých knedlíků nás vždycky dokázalo zhypnotizovat na celé hodiny. Budou nám chybět. V Blenheimu jsme vyšlápli Mount Vernon s pokoukáním na město, a večer se potkáváme s Miky, Berušky bývalou kolegyní. Miky tu pracuje na víně. V laborce, testuje vzorky. A prý víceméně netuší, co dělá. Nějak to nicméně dělá a dělá přes noc, takže jí v pozdní odpoledne taháme z postele. Pár hodin kecáme, a když padla tma, vytáhla nás Miky na noční ovocno-zeleninový lov po Blenheimu – obcházeli jsme (nejen) komunitní zahrádky a “nakupovali” popadané kousky. Takhle se tedy žije. Nechápu, proč jsme ovoce vůbec kdy kupovali.
Napnutí jak kšandy jsme se na zbytcích pneumatik došoupali z Blenheimu do Nelsonu, k našemu dvornímu mechanikovi Romanovi. Roman nám Gandalfa prohlédl a přezul ho do lesklých, nových, přenádherných lakýrek. S takovou podrážkou může kamkoli. Především jsme ale, a to je důležité, s Romanem šli na řízek. Tušíme nějaké tajné partnerství, protože zřejmě všichni Češi na Zélandu jezdí s autem k Romanovi, a zřejmě všem Roman básní o řízku ze Sushi House (ano, Sushi House, asijské bistro).
Své poslední dny na Jižním ostrově trávíme v zakroucených zálivech Marlborough Sounds. V Cable Bay jsme ještě jednou vyrazili na kajak a v Elaine Bay jsme se ještě jednou srazili se Simonem a Annou. Kromě německých kamarádů potkáváme v Elaine Bay i několik rejnoků. A staré známe weky. Všude po kempu kradou jakékoli jídlo zanechané bez dozoru. Hostina. Skoro jsme jim museli dávat heimlicha. Prošli jsme si krátký Archer Track, projeli jsme vyhlídkový French Pass. Silnice jsou tu po zimních povodních pořád zničené, takže třeba na Queen Charlotte Sound se nedostaneme. Místo toho jedeme přes Anakiwa Bay a Picton zpět do Blenheimu. A odtud jedeme na trajekt. Jedeme delší cestou po pobřeží, Whites Bay, Black Jack, Robin Hood Bay, Oyster Bay. Frenzy píše (náš knižní průvodce): Až pojedete po téhle štěrkovce, jeďte pomalu a plně to vnímejte. Opouštíte nejkrásnější místo na světě.
My víme. Vnímáme. Z Jižního ostrova nás vyhání zima, ale dostali jsme od něj nespočet zážitků. Nezapomenutelných. A v náš poslední den se nad námi ještě slitoval, dostalo se nám několik posledních milosrdných paprsků.
Desítky trajektů mezi ostrovy byly v posledních týdnech a měsících rušené, kvůli větru či poruchám. Plavby jsou zaplněné až do konce dubna, lidé čekají v Pictonu na první volný trajekt. Nám se podařilo místo ukořistit, stačilo jen celý den několikrát za hodinu obnovovat jejich web a místo se našlo. A trajekt nám nezrušili, jedeme.
V pondělí desátého dubna se budíme na Severním ostrově, v městečku Porirua. Náš darovaný gril to tu dobře poznává. Je tu citelně tepleji, takže se s radostí po týdnech vracíme ze spacáků do peřin. Jeli jsme nočním trajektem, o půlnoci jsme se už jen z Wellingtonu posunuli sem. A dneska se začneme přesouvat k Taranaki. Máme tu totiž jeden nevyřízený restík.
Jedeme přes Whanganui. Místní mluvící papoušek je dnes nemluvný – ale pozdravil. Aspoň tak. Jedeme přes Castlecliff a přes Waverley Beach. A zpátky do Ōpunake, naší oblíbené chcípl-tu-pes vesničky. Znovu jsme se tu zkusili postavit na surf. Několikrát se nám to i podařilo, ale kvůli tomu to neděláme – většinu času jsme pili slanou vodu, nechali se pleskat příbojem a bezmocně pádlovali proti vlnám – to na tom totiž máme nejraději.
A jednoho krásného dne nám předpověď počasí řekla: “Nic neslibuju,” (předpověď tady nikdy nic neslibuje, zvlášť v horách), “ale zítra by to možná mohlo jít.” – tak jsme vyrazili na Taranaki. Jdeme za tmy, v půl páté ráno už šlapeme.
Vždycky se nám líbilo, když jsou části hory (a treku) pojmenované. Zní to tak profi. Čeká nás Puffer, Boulders, Scree a Lizard. A my jen doufáme, že nám vydrží počasí, protože na Taranaki se mění s podobnou rychlostí a podobně chaoticky jako ministři zdravotnictví za pandemie.
Cestou nahoru skoro nikoho nepotkáváme. Jen Base. To je takový milý postarší gentleman na ceduli, který nás průběžně varuje před podmínkami a terénem. Těm, co se na to necítí, doporučuje to otočit. My jsme ale v bezpečí – všechny mraky jsou pod námi. Na nás nedosáhnou. A když nad nimi začalo svítat, měli jsme z nich pod sebou narůžovělou a nadýchanou peřinu, jen se zachumlat.
Docela to utíká. Dokud se nedostaneme na Scree. Prudký svah a na něm drobný sopečný kámen – krok nahoru, půl kroku dolů. “Nechoď nahoru, co nechceš jít dolů,” zní nám v hlavě naše oblíbená poučka. Nicméně, dostali jsme se přes Scree, vyšplhali po Lizardu, a ocitli se v lehce zasněženém kráteru. Odtud už je to jen kousek na špičku. Z vrcholu Taranaki vidíme hluboko dole oblačnou pokrývku rozprostřenou do všech stran. Kdykoli se mraky na chvíli rozestoupí, vidíme černý sopečný kámen, pod ním zářivě žlutozelený mech, žluté trsy trávy a pod nimi téměř dokonalý kruh pralesa kolem hory. Kružítko muselo být zapíchnuté tam, co stojíme. Za políčky a vesničkami oceán. V dálce peřinu z mraků propichují Ngauruhoe, Ruapehu a Tongariro. A hluboko pod námi jezírka, u kterých jsme před půl rokem čekali, jestli ta sopka někdy vyleze z mraků.
Dolů musíme skrz mrak, moc toho nevidíme. To nevadí. Co jsme viděli nahoře, nám vydrží dlouho. Napořád, možná. Na Scree se nám do hlavy vrátí: “Nechoď nahoru, co nechceš jít dolů”. Sklouzli jsme se, otloukli se, a ke Gandalfovi jsme přišli zase úplně vyčerpaní, ale zase s hlavou pořád někde v těch mracích. Popojeli jsme k jezeru za New Plymouth a spali, až hanba.
Pokračujeme na sever. Na Three Sisters zase zkoušíme štěstí a jdeme do bahna na ústřice. Tentokrát bohužel vyžrané. Našli jsme jen tři malé ústřičky. Příliš malé. Házíme je zpátky, ať mají příležitost vyrůst v dospělé ústřice, prožít plnohodnotný život, první láska, ústřičátka, hypotéka, a tak.
A další zastávka je Waitomo, nekonečná síť jeskyní. Po příjezdu sedáme k Joelovi do dodávky, po dvaceti minutách jízdy dostáváme slušivé kombinézy, přilby s čelovkami a robustní sedák. Oblékáme se na nejdelší komerčně provozované slaňování, sto metrů do chřtánu ohromného jeskynního komplexu. Na webu mají napsané, že Tom Cruise už tu byl čtyřikrát, takže si to přirozeně nemůžeme nechat ujít. Zpravidla chodí skupinky po osmi, my máme ale zase kliku a máme soukromou prohlídku. Svým způsobem jsme si na čtyři hodiny pronajali celou jeskyni.
Po laně se spouštíme asi dvacet minut. Joel, bledý pihatý zrzek (jo, trefil se povoláním), nám mezitím povídá bizarní historky o bizarních hostech. Třeba japonská televizní soutěžní show, ve které shora házel japonský soutěžící marshmallow do pusy dalšímu japonskému soutěžícímu dole v jeskyni. Ten se prý nehýbal. A nechytil nic. Ven prý tahali zhruba čtyřicet kilo nechycených marshmallows… Jiná kultura.
Nicméně, jak jsme se blížili dnu jeskyně, ocitli jsme se ve ztraceném světě. Mlha a kapradí, shora prosvítají pruhy denního světla. Po chvíli chůze jsme se ze zeleného koberce dostali do temného tunelu, stěny, jak kdyby sem přestěhovali kulisy z Vetřelce. A celou tu dobu jsme měli k dispozici osobního fotografa, který si sám užíval, že nemusí dohlížet na osm lidí, a nadšeně zachytil každý náš krok. Došli jsme do prostoru s nízkým stropem, zhasli jsme čelovky a sledovali, jak se nám nad hlavami ještě jednou objevují glowworms, září jak hvězdné nebe. Devět měsíců žijí jako larvy a chytají hmyz, a když se vyvinou v dospělého jedince, mušku, nemají trávicí ústrojí. Udělají to nejlepší, co můžou. Obětují se, odevzdají se svým potomkům a nakrmí je sami sebou… A toto je moje ultimátní odpověď na tátovu oblíbenou anekdotu o Jelíncích a jejich rodičovské rentě.
Na povrch lezeme po dlouhém žebříku, zajištění. Já jsem poslední. Zhasnu čelovku a pozoruju, jak Berušky světýlko pomalu mizí v tunelu vysoko nade mnou. Koukám na červí nebe. Poslouchám ozvěnu potoku podle mnou. Zase, neskutečná klika. Neskutečnej život.
Za chvíli už mi neúprosně jede dolů jištění. Blíží se nám čas tohle neskutečné místo opustit.
Děkujeme za sezónu feijoi (místní ovoce, v Evropě není, chuť nepopsatelná). Nakoupili jsme u silnice šest kilo za tři dolary. Hojnost. Děkujeme, že jsme úspěšně dopluli zpátky na sever. A děkujeme za tu kliku, která nás provázela. Svět nás musí mít rád. Lásku opětujeme.
