Na úvod tohoto článku bych chtěla poděkovat Kubovi za to, že je muž. Kdyby totiž byl Kuba ženou, musela bych myslet u každé shody podmětu s přísudkem na tvrdé y na konci slovesa, přijely nám totiž 3 ženy. Takhle je to všechno v pořádku, děkuji Kubo, usnadňuješ mi život. 🙂
A jdeme na článek!
Ve středu 25.1. jsme s Kubou opět vyrazili na letiště v Christchurch, už jsme tam skoro jako doma. Tentokrát jsme ale přijeli s předstihem, tak, abychom naši druhou skupinku přivítali s vítací cedulí hned u východu z brány. To se podařilo, mamku, Verďu a Šárku jsme překvapili, zakřičeli jsme si radostí na celé letiště a společně jsme vyrazili vyzvednout jejich pojízdný příbytek na následující 3 týdny.
Bohužel nová a moderní auta na Zélandu moc nefrčí, takže holky dostaly lehce rezavou a postarší Toyotu, kterou jsme kvůli jejímu zápachu pojmenovali Prateta Tessie. Předání proběhlo hladce, jen při výjezdu se Šárka trochu zapotila za volantem, poprvé v životě v levém pruhu, ale nakonec se nám podařilo dojet nakoupit a bezpečně se vymotat z Christchurch.
Plán na náš společný první den byl dostat se co nejdále na jih. Pár zastávek jsme samozřejmě udělali, ale hlavní cíl byl jasný – sžít se s řízením Pratety, a to se holkám podařilo skvěle. Čím více jsme opouštěli civilizaci, tím více jsme potkávali ovcí, krav, oslíků, koní, zajíců, lam, a pozor – taky kiwíků. Nebo ježků se zobákem, záleží, jak velkou máte představivost. Jo a taky jsme viděli moře – teda oceán. Je to matoucí, viď Šárko.. 🙂 Při západu slunce jsme chtěli navštívit Moeraki Boulders, ale bohužel bylo zataženo, takže jsme se na proslulé šutry v moři podívali skoro za tmy. Ale i tak se nám to líbilo a mamka nadšeně lítala po pláži (ne naposled!). 🙂
První noc jsme strávili v nepříliš klidném kempu přímo u silnice, takže nás v pravidelných intervalech budily projíždějící kamiony, ale nějak jsme to přežili. Nejlíp se asi spalo mamce v “rakvičce” neboli v uzavřeném prostoru v horní části Pratety bez oken, velice útulná postýlka. Jediné okno tam je střešní, ale jak jsme brzy zjistili, skrz něj do auta teklo.
Rozespalí jsme se ještě před snídaní přesunuli na Shag Point, kde nás přivítaly desítky lachtanů na pobřeží. Šli jsme k nim co nejblíž (doporučenou vzdálenost 20 metrů jsme ale dodrželi) a pak jsme sledovali jejich hrátky v bazéncích a v moři, a taky jsme poprvé byli svědky čůrajícího lachtana. Nasnídali jsme se, když vycházelo slunce, a byla to paráda. Jak dobře tento den odstartoval, tak také i pokračoval – další naše zastávka byla pláž Tunnel Beach, nádherná, ale bohužel nevhodná ke koupání kvůli silným vlnám (zato jsme tam viděli obřího spícího lachtana). Cesta na ostrém sluníčku nás dost zahřála, takže jsme uvítali ledovou spršku u jezera Waihola – i Verďa se překonala. To ještě netušila, kolikrát se během dovolené bude muset ponořit do studené vody, neb jiná prostě nebude k dispozici. 🙂
Mysleli jsme si, že naší poslední zastávkou tohoto dne bude maják Nugget Point, ale nakonec jsme se navzájem vyhecovali, a rozhodli se dojet až na Curio Bay, tedy ještě asi o hodinu jízdy dále. A vyplatilo se to. Záliv Curio Bay je totiž známý pro svou pozorovatelnu tučňáků, kteří vyplouvají na pláž většinou pár hodin před západem slunce. Čekali jsme asi půl hodiny, když v 19:30 najednou přicupital na pláž pod námi tučňáček – mamčiným dalekohledem jsme sledovali, jak chvilku hopkal po kamenech, a pak se schoval. Jmenoval se Kowalski. Líbilo se nám, že místní obyvatelé chodí na pláž sledovat tučňáky místo každovečerní televize – tzv. Penguin & Chill.
V nedalekém kempu si holky konečně zorganizovaly život, ráno jsme si dali lívance za 5 minut déšť a uháněli od moře do hor. Juchu! Navštívili jsme nejprve malé městečko Manapouri u jezera Manapouri, kde jsme neodolali spontánní polonahaté koupačce, a pak pokračovali přes Te Anau až do kempu v národním parku Fiordland. Tahle část jízdy je opravdu velice kochací, vrcholky hor, kam se podíváš. V kempu nás přivítaly otravné sandflies, poťouchlé weky a také zákaz rozdělávání ohně. Po diskuzi s milým pánem rangerem jsme ale dostali velmi opatrné svolení použít náš malý gril – takže k večeři byly Kubovy slavné vege burgery. Lahůdka.
Další den nás čekal náročný výšlap na Gertrude Saddle. Nikdo z návštěvy naštěstí netušil, co ho čeká, takže všechny ženy souhlasily, a ráno v 6:30 jsme už vyráželi z parkoviště pod horou. Cesta nahoru nám šla překvapivě dobře, zrovna vycházelo slunce, ale bylo zatím příjemně chladno, takže jsme se pomalu, ale jistě, přibližovali k sedlu, které bylo naším cílem. Cestou jsme míjeli cedule varující před chůzí ve špatném počasí, ale to tentokrát opravdu nebyl náš případ (4 roky zpátky jsme tady s Kubou zažili nepříjemnější podmínky). Trvalo nám asi 2 hodiny, než jsme stanuli na vrcholu a kochali se krásným výhledem na fjord Milford Sound pod námi. Pořádně tu foukalo, takže jsme svou snídaňovou párty uspořádali o kousek níž. Ovesná kaše, káva s mlékem, ovoce, oříšky.. pro nás je to už celkem klasika, ale holky byly nadšené. Každý z nás pak pocítil sílu této nebezpečné kombinace a zanechal v horách svou stopu. Hupsli jsme pak ještě do extrémně ledového jezera, no a pomalu zahájili sestup. Ten nám dal zabrat – naší mamce asi nejvíc, párkrát se projela po zadku, ale zfetovala se asi nějakými horskými endorfiny a její nálada byla navzdory utrpení skvělá, nepřestávala zpívat a citovat filmy, které kromě ní nikdo neznal. Dobrá práce! Když jsme se pak dostali dolů k autu, byli jsme asi poprvé v životě svědky unavené mamky – konečně – mohli jsme jít brzy spát. 🙂 Tak snad nám tu Gertrudu jednou odpustí.
Po vydatném regeneračním spánku jsme si další ráno zajeli na plavbu lodí po Milford Sound, což ve zkratce obnášelo dvouhodinovou projížďku, kávu zdarma, páreček delfínů v moři a úchvatné výhledy na všechny strany. Boží to bylo. Pak jsme při obědě v lese sledovali dva papoušky kea v korunách stromů a u toho asi pětkrát změnili plány našeho dalšího putování. Mamka vytáhla svoje dva seznamy Co stihnout a Co neminout, kde se nacházela třeba položka “vidět kiwiho”, ale prý to bylo jen takové orientační, nic závazného. Tak jsme se nakonec rozhodli dojet až do Wanaky. Cesta to byla dlouhá, a v tom vedru trošku úmorná, tak jsme si ji zpestřili zastávkou u jezera Wakatipu, což je podle mamčina vševědoucího bedekru druhé nejčistší jezero na světě. Můžeme potvrdit. Přes horský průsmyk, kde jsme jeli asi tak 20 km/h (Prateta i Gandalf jsou holt staří bardi), jsme se dostali až do Wanaky, poblíž národnímu parku Mount Aspirin – mamky název, který jsme od ní převzali a jinak už horu nenazveme. 🙂 Za tmy jsme dorazili do free campu a ještě se nachystali na další dlouhý hike – Roys Peak. Tentokrát ale bez mamky, rozhodla se počkat dole, kochat se wanackým stromem a povídat si s pánem na veřejných záchodcích. Naordinovala si odpočinkový den, a to je naprosto v pořádku. 🙂
Nás čtyři vzbudil budík ve čtyři. Už zase. Takže jízda po tmě, čelovky nasadit, hůlky připravit, a šlo se. Asi po hodině a půl chůze na nás poprvé zasvítilo sluníčko, a už nepřestalo. Když jsme v 8 rozbalovali naše snídaňové bistro u vyhlídky, už nám bylo celkem teplíčko. Naštěstí už nás čekal jen krátký výstup na úplný vrcholek hory, povinné selfie, a mohli jsme seběhnout dolů za mamkou a Pratetou. Po návratu už jsme se jen rozmazlovali. Koupačka v jezeře, placený kemp, lívance k snídani, kafe, kafe, kafe … protahovali jsme všechno, co nejvíc to šlo. Byl to totiž náš poslední společný den. Holky se měly přesouvat na Mt Cook a my chtěli přečkat deštivé dny někde u obchodu a knihovny. Nakonec ale i poslední doušek kávy došel, a nastal čas se rozloučit. Krásně jsme si zabulily (teď to tvrdé y musím použít). Zamávali jsme Pratetě, a byli jsme rádi, že tu emočně náročnou situaci máme za sebou. Pár minut na to ale byly zpátky pro mamčinu mikinu, takže se stavidla znovu otevřela. Pak už ale skutečně odjely a my doufáme, že se vám tu, holky, co nejvíc líbilo. Že jste si odsud odvezly kromě lásky k wrapům, skořicovým oreo, kakau v kaši, koupačkám ve studené vodě, rannímu vstávání a kafi v horách, taky super zážitky. Už se nám stýská.
No, každopádně.. Holky odjely a my očekávali několik propršených dnů. Jak už to tak na Zélandu bývá, předpověď prostě nesedí, takže světe div se, pršelo jednou. My ale potřebovali do knihovny, protřídit fotky a zorganizovat si život, takže jsme zůstali ve Wanace. Většinu času u jezera, v knihovně, na malinkém kopečku Mt Iron, ale taky jsme si vyšlápli na poměrně vysoký Isthmus Peak. Bohužel se nám nepodařilo jít brzy ráno, takže jsme vyrazili v půl 12. (bláznovství!) a krásně jsme se cestou nahoru osmažili. Isthmus je známý pro své “falešné vrcholy”, kdy už máte triumfální pocit, ale vždycky se za horizontem objeví další. Každopádně, byla to makačka a moje propocené kraťasy toho byly důkazem – jeden protijdoucí kluk po mně hodil velmi soucitný pohled, nedivím se. Po návratu dolů jsme se vyčerpaní vrhli do studených vod jezera Hawea, kde převlékající se Kuba vyděsil nevinnou dívku, takže jsme radši sedli do auta a ujeli 60 km do Lindis Pass. Směřovali jsme sice k našemu milému Mt Cookovi, ale počasí bohužel nevypadalo moc dobře, takže jsme cestou navštívili alespoň zajímavé útvary Clay Cliffs, jezero Tekapo při západu slunce, a přespali u Mt Somers, v kempu u kohoutů. Noc tady byla bohužel bezesná – přišla vichřice, Gandalf se kolíbal na všechny strany a v našich hlavách na nás padaly vzrostlé borovice. Naštěstí jsme se dožili rána. Čekalo nás vstáváníčko v pět a jízda po tmě na další trek. Byli jsme sice dost rozbití, ale probrali jsme se díky slalomu mezi králíky a ježky přecházejícími prázdnou silnici.
Ten den jsme si vyšlápli na Woolshed Creek Hut – cestu nám zpříjemnil krásný východ slunce a (nejspíš) malinký klokan, který se schovával mezi stromy a sledoval nás z povzdálí. Na Zélandu se jim říká wallabe a přijeli jak jinak než z Austrálie. Bohužel se už stihli přemnožit, ale my jsme našeho wallabeho nikomu nenahlásili. Na chatě jsme si u snídaně popovídali s milým izraelským párem a poslouchali jsme historky o včerejší šíleně větrné noci, kdy lidem popadaly stany a museli přespávat v jídelně. Z chaty jsme se dostali zpět k autu přes úplně nesmyslnou autobusovou zastávku na skalnatém útesu (byla i v mapách.cz!), no a dále naše cesta vedla do nádherného údolí řeky Rangitata, které všichni známe jako Edoras. Když Kuba při příjezdu pustil soundtrack z Pána prstenů, netrvalo to dlouho a já bulela jak želva. Bylo to prostě neskutečně krásný. Trošku ilegálně jsme zakempili na parkovišti pod Mount Sunday a vyrazili tam jak na západ slunce, tak ráno i na východ slunce. Fičelo tam, ale byla to nádhera a samozřejmě jsme museli natočit další dílek naší pánprstenovské verze.
Byli jsme domluvení, že se další den sejdeme po více než 2 měsících se Simonem a Annou, našimi Němci, takže jsme se raději zajeli před naším shledáním po 6 dnech vysprchovat. Ups. Každopádně sraz jsme si dali v Mount Cook Village, protože Simon přišel s nápadem přespat na malinkaté chatičce Sefton Bivvy. A jelikož to znělo velice lákavě (neznačená cesta, 900 metrů převýšení, šílený terén), my jsme samozřejmě souhlasili. Bohužel po diskuzi s paní v infocentru jsme museli svůj plán zvážit – na vrcholcích hor prý byly poryvy větru až 80 km/h. Tak to nic.. místo toho jsme vyrazili k tasmánskému ledovci (Kuba se v jezeře plném ker vykoupal, blázen) a odpoledne jsme si cvičně vyšlápli na Sealy Tarns. No a doufali jsme v mírnější vítr nadruhý den.
Jako zázrakem jsme se probudili do klidného rána, takže bylo jasno – vyrážíme na Sefton Bivvy! Zabalili jsme si každý obří krosnu, spoustu jídla, pro jistotu jeden stan, a když se v 11 otevřel most (byl zavřený kvůli helikoptérám, které z chat v národním parku odvážely náplně kadibudek), bleskurychle jsme odstartovali, abychom se co nejdříve odpojili od davů lidí v žabkách a teniskách. Přišli jsme si dost drsně, s tím vším vybavením. No, každopádně, cesta byla náročná. Šplhali jsme nahoru nejprve podél potoka, potom jsme se škrábali po malých šutrech, pak po větších šutrech, no a poslední část cesty už byla, řekněme, lezecká. Rozhodně jsme se ale nenudili, funěli jsme celkem 4 hodiny, až jsme nakonec spatřili náš cíl – pidi červenou chatičku přímo u ledovce. Ten výhled nám vzal dech. Nebo spíš zbytky dechu. V chatce se nacházely matrace pro 4 lidi, ale bohužel nás jedna dvojice předběhla, takže jsme museli stavět stan pro Simona a Annu. Ale nakonec se ukázalo, že naši dva spolubydlící byli moc fajn, takže jsme společně v šesti strávili krásný večer – kochali jsme se, povídali, hráli nám neznámé karetní hry, vařili večeři, a pak asi hodinu a půl sledovali skupinku sedmi papoušků Kea, kteří nás přilétli navštívit (možná okrást o jídlo, ale to je vedlejší..). V chatce s námi spali James a Athena, kteří se seznámili teprve ten den ráno. Athena, Australanka (jméno je zavádějící, v Řecku nikdy nebyla, ale její maminka prý sledovala kdysi dávno pořad v televizi, kde o řecké bohyni prvně slyšela), právě putuje po nejdelší zélandské stezce, Te Araroa, vedoucí z jihu země až na sever. Měla zrovna volný den, tak si naordinovala přespání na Sefton Bivvy, trošku blázen, ale moc milá a zajímavá slečna. Ve 22 letech už zvládla žít v poušti s domorodci, chránit stromy v Tasmánii před posekáním a teď jde úplně sama tento dlouhý trek. James, Brit jako poleno, byl taky super, takový decentní vtipálek, nadšený do ekologie a přírody, který tady přechodně bydlí už víc jak 10 let. Myslím, že jsme se sešli dobrá parta (to zní jako hláška z Prostřeno).
V 7 hodin večer se najednou rozeznělo rádio v chatě, což znamenalo jediné – hlášení, zda všichni lidi došli bezpečně tam, kam dole v infocentru nahlásili. Poslouchali jsme tedy, jak z každé chaty v národním parku zaznívají počty osob a aktuální stav počasí, načež zaznělo “Sefton Bivvy, slyšíte nás?”. Slova se ujal James. Řekl, že kromě 6 osob na chatě je tu s námi také 7 papoušků, počasí je krásné a máme se dobře. Paní v rádiu se pak zeptala na názvy přítomných skupin, které jsme uváděli dole v infocentru. James řekl “Athena, James a…?” Podíval se na mě, jaký je náš název a já musela říct to, co jsme dole v infocentru ze srandy vyplnili: “Tequilla Party”. Myslím, že chudák James nevěděl, jestli si z něj nedělám srandu, ale váhavě to do rádia oznámil a paní řekla jen “výborně, dobrou noc a pozdravujte papoušky”. V noci nás občas probudila lavina padající z ledovce, což bylo fascinující, a v 6 hodin ráno jsme se všichni shromáždili venku na krásný východ slunce. Pak jsme posnídali a pomalu jako šneci jsme se v řadě za sebou sunuli dolů z hory. Byl to naprosto nezapomenutelný zážitek, ale podruhé bych tam šla jen s padákem, protože ta cesta dolů byla snad ještě horší. 🙂
Asi jsme všichni měli dost, protože následující 2 dny jsme strávili v kempu u jezera Poaka s Annou a Simonem, a nedělali ale VŮBEC nic. A bylo to skvělý. Náš program zahrnoval hektolitry kafe, karty, kostky, hraní na kytaru a učení Simona česky – nejvíc ho bavilo slovní spojení “zvláštní zvíře”. Jedno takové tam s námi přebývalo, a to ptáček pojmenovaný Edward, který měl tělo kosa, ale hlavičku malého vrabčáka. Než jsme se zase na nějakou dobu rozloučili s naší německou dvojicí, uspořádali jsme si opravdu luxusní hostinu – Simon ulovil dva pstruhy, Kuba je ugriloval a my s Annou připravily pečené brambory v alobalu a zeleninu. Bylo to lahodný a krásný zakončení naší společné pohody, tak snad se tady ještě setkáme. 🙂
My s Kubou jsme se vydali do Wanaky. Už potřetí. Máme to tam prostě rádi. Cestou jsme stihli jeden brzkoranní hike na Lindis Peak plný krav a ovcí, kde jsem si sice zvládla hodit mobil do řeky, ale celou jízdu jsme nervózně kontrolovali zprávy nejdřív z Aucklandu, jestli holky stihly odletět před cyklónem Gabrielle, a následně z Chicaga, jestli se jim podařilo doběhnout letadlo. Všechno klaplo, díkybohu! My se mezitím dostali do Wanaky, dokoupili jsme tu zásoby a vycídili Gandalfa před jeho velkou zkouškou – šel na technickou. Naštěstí byli v servisu extrémně benevolentní a odpustili mu všechny nedostatky, takže nálepku na okýnko dostal. To jsme nečekali. Za odměnu jsme mu dopřáli jízdu po 30 km dlouhé štěrkové cestě s celkem 9 brody, jsme to ale hodní rodiče, že? 🙂 Jeli jsme totiž omrknout ledovec Rob Roy, k němuž vede z parkoviště asi 5 km trek. Ten jsme si nakonec dali až po večeři, takže na poslední vyhlídce nám zrovna zapadalo slunce, vůbec nikdo tam nebyl a my nechápali, jak může být na Zélandu tolik nádherných míst. Připadali jsme si jak někde mezi Islandem a Norskem, kolem nás byly vodopády, špičaté hory a potkali jsme taky spoustu malinkých ptáčků s vtipným jménem – riflemen. Jsou to nejmenší zélandští ptáčci, co váží asi 7 gramů a byli strašně rozkošní. Cestu na parkoviště nám osvítily naše čelovky a usnuli jsme během pár vteřin po ulehnutí. Ráno nás čekala jen jízda zpět do Wanaky a pak už čekání na skupinku č. 3 – Denise a Monču, ale to už je jiná kapitola.
Děkujeme tedy holkám, že nás přijely navštívit a potěšit svými skvělými hláškami, taky děkuji Kubovi, který mě v noci zachraňoval před pádem ze skály a ráno si to nepamatoval, a děkujeme řidiči, který nás v kempu ve Wanace vždy vzbudí v 5:48 svým troubením za jeho odhodlání a dochvilnost. 🙂 Mějte se krásně, vaši K+K.
