Kuba mě prosil, abych nezapomněla svůj článek nějak hezky uvést, jako vždy, tak jdu na to. Nenechte se prosím zmást názvem článku, oba žijeme, ale na vysvětlení si ještě musíte chvilku počkat. Snad jste teď dostatečně nalákaní!
Po tom, co jsme zakončili naši velice úspěšnou kariéru trhačů kiwi, jsme se znovu nastěhovali do našeho milého pojízdného Gandalfa a jako první vyrazili přes horu Takaka Hill, do zálivu Golden Bay. Celou cestu nás honil silný déšť, ale zasekl se právě o hory a kopce, a dole v zálivu bylo krásně. Paráda. Měli jsme na tuto oblast vyhrazený zhruba týden, což se nakonec ukázalo jako dostatečný čas. Hlavním (a v podstatě jediným) městečkem v Golden Bay je Takaka, kde se nám moc líbilo. Je to taková malá osada plná bosých hipíků, barevných domků, stylových kaváren a různých eko a bio obchůdků. Taky to bylo po většinu času naše útočiště, protože je tu jedno z mála parkovišť pro kempování zadarmo. A mají tu sprchu, která po vhození dvoudolarové mince funguje 2 minuty, takže jsme v rámci úspor šli s Kubou najednou, a byl to celkem stres, všechno to mýdlo včas smýt. 😀 Ale teď už jdeme na samotné cestování.
Nejprve jsme prozkoumali východní pobřeží s majákem na Cape Farewell, odkud jsme měli výhled na tzv. Farewell Spit, což je podlouhlý pás pevniny, zejména písečné, který v podstatě zabraňuje velkým vlnám, aby se dostaly do oblasti Abel Tasman a Nelsonu. Proto jsou místní zálivy vhodné spíše pro kajakáře, než pro surfaře. Zajímavý byl hlavně podlouhlý mrak, který se držel přímo nad Farewell Spit, a připomněl nám, že maorský název pro Nový Zéland, Aotearoa, v překladu znamená “Země dlouhého bílého mraku”. Tak jsme to viděli na vlastní oči, je to pravda.
Po 4 letech jsme se vrátili také na naši oblíbenou Wharariki Beach, která nás opět nezklamala. Tentokrát jsme si zaplatili kemp přímo u ní, abychom mohli v klidu (s pivkem v ruce) sledovat, jak se skalnaté útvary v moři zbarvují do oranžova při západu slunce. Byla to nádhera. Viděli jsme tu také pár lachtanů, seřvaly nás dvě ptačí matky, tzv. Houfy žen, chránící si své teritorium, a v kempu nás překvapili divocí pávi, kteří prý rádi využívají místní kuchyň jako svůj záchod, proto jsme museli zavírat dveře.
Předpověď na další dny byla mizerná, ale i tak jsme to riskli a vydali se ještě více na jih, tam, kde končí silnice, abychom objevili nová místa, jako například jezero Otuhie. To, že nakonec nepršelo, je vám asi jasné, ale my jsme měli úplné tropické azuro! K jezeru jsme šli s jasným cílem se ochladit, ale bohužel nám cestu přehradil nejprve elektrický plot (ten jsme podlezli), pak hluboká řeka (tu jsme přebrodili), a nakonec neprostupná džungle (tam jsem si rozbila botu a museli jsme se otočit). Nebyl to úplně ten nejvíc nejlepší trek na Zélandu. Ale příroda tu připomínala Jurský park, takže půlka naší dvojčlenné skupiny byla nadšená (o pár dní později jsme navíc potkali chlápka na traktoru, co vypadal jako herec Sam Neill, který teď žije na Zélandu, takže to vyvolalo další vlnu nadšení). Naše koupací choutky jsme nakonec uspokojili na nedaleké pláži Paturau, kde jsme za odlivu prozkoumali všemožné jeskyně a podivné útvary na dně moře. Mile nás překvapilo, že jsme na této pláži mohli také kempovat zdarma, což jsme samozřejmě udělali. 🙂
V dalších (opět slunečných) dnech jsme navštívili opuštěná jezera Kaihoka Lakes s průzračnou vodou vyzývající ke koupačce, také jeskyně Aorere, kde jsme se brodili s čelovkami blátem a postupovali hloub a hloub do útrob těchto krásných ohromných jeskyní. Když jsme čelovky zhasli, vykukovaly na nás mezi stalaktity na stropě svítící zadečky červíků. Tyto jeskyně byly vážně boží, ale možná ještě víc na nás zapůsobila jeskyně Rawhiti (v maorštině východ slunce). K ní jsme se museli vyškrábat po dvoukilometrové strmé cestičce pokryté blátem, ale o to víc jsme si pak užívali pohled do této masivní síně, kde nad námi všude byly stalaktity (snad si tu poučku pamatuju dobře) a pod námi jen hluboká černočerná tma. To byl mazec. Cesta dolů k autu teda taky. V podstatě jsme si zkusili sjet 2 km dlouhý blátivý tobogán. Před 100 lety prý k jeskyni dělal nějaký pán organizované exkurze, kdy turistům nahoře uvařil čaj z krápníkové vody. Upřímně bych chtěla vidět ty elegantní dámy v dlouhých šatech a obřích kloboucích, jak toto zvládaly. Po jeskyni jsme ještě rychle omrkli také Pupu Springs, průzračné prameny s průhledností vody do hloubky 60 metrů, které jsou pro Maory posvátným místem, no a pak už jsme se přesunuli do kempu Totaranui, neboť byl Štědrý den. 🙂
Totaranui je sice obří kemp pro 850 lidí, ale je rozdělený do několika sekcí a cítili jsme se tam moc příjemně. Chtěli jsme si na Vánoce užít pohodu, což tohle krásné místo na pláži rozhodně splňovalo. Půlku Štědrého dne jsme proleželi u moře, svítilo sluníčko, místo rybí polévky byla k obědu tortilla s tuňákem, no a odpoledne jsme se vydali na další plavbu na našem kajaku. Jak jsem již zmínila, celá oblast národního parku Abel Tasman je díky písečnému pásu Farewell Spit úplně bez vln, takže by byl hřích toho nevyužít! Dopluli jsme na malou opuštěnou pláž, zkusili omrknout nějaký podmořský život pomocí potápěčských brýlí, ale nejvíc nás asi zaujala medúza plující u břehu. Po návratu do kempu jsme pomalu začali chystat štědrovečerní hostinu, která se skládala ze sýrů halloumi, camembert, několika druhů zeleniny a veganských párečků. Tohle všechno Kuba ugriloval na našem mini grilu, a se sklínkou červeného jsme pak povečeřeli vedle auta. Kolem nás běhali lstiví ptáci wēka, doufajíc v nějaké zbytky (jednou se jim podařilo ukrást nám krajíc chleba – no jo, wēka k vece sedá..). V půl osmé jsme se ještě připojili k ostatním obyvatelům kempu na seanci zpívání vánočních koled (znali jsme tak tři..), pak jsme si v autě dali dárečky pod naše aloe vera a šli spát s pocitem, že takové Vánoce nejspíš hned tak znovu nezažijeme, ale byla to super zkušenost. Ráno jsme z pláže zavolali domů, pozdravili všechny u stromečků, a pak si ještě stříhli krátký trek, kdy jsme se málem upekli vedrem, ale naštěstí moře bylo vždycky po ruce.
Tímto jsme se tedy definitivně rozloučili s Golden Bay, a na pár dní také obecně s pobřežím, neboť naše další cesta směřovala zpět do Motueka, a pak dále do vnitrozemí, do národního parku Kahurangi. Nejvyšší hora v tomto parku se jmenuje Mount Owen, má 1876 metrů nad mořem, a my se ji rozhodli zdolat. Věděli jsme, že to nebude žádný med, na internetu jsme se dočetli, že je nejlepší si cestu rozdělit na dva dny a přespat buď v chatě Granity Pass, nebo stanovat nadivoko. Vzali jsme si s sebou plachtu pro případ, že by v chatě nebylo místo, sbalili krosny s jídlem na dva dny, a vyrazili jsme z kempu Courthouse Flat na náš výšlap. Kuba prokázal své navigační schopnosti již na začátku, když na mapě u začátku treku nemohl najít, kde se právě nacházíme (přestože tam byla velká červená tečka “Nacházíte se zde”)… s ním se mi nemohlo nic stát! Asi nejzásadnější důvod, proč jsme si vybrali právě Mt Owen je ten, že se zde natáčela scéna z Pána prstenů, a to konkrétně Moria. Když jsem Kubu varovala, že tenhle trek nám dá zabrat a je jenom pro zkušené, šlo to asi druhým uchem ven, a jen opakoval “jasný, já chci vidět Morii”. Když jsme se ale dostali do části, kde na 1 kilometru musí člověk zdolat 500 výškových metrů, Kuba sípal, že to přece měla být lehká procházka.. No, upřímně, ani já to nečekala. Trvalo nám 4 hodiny, než jsme se dostali do trošku “rovnější” pasáže, a pak další 2 hodiny, než jsme dorazili na chatu. Odsud to byly ještě další 2 hodiny na vrchol, což bychom už za světla nestihli, ale rozhodli jsme se posunout se co nejblíž pod něj, abychom ráno měli pěkné ranní světlo. Takže odpočinek na chatě se bohužel nekonal a pokračovali jsme ve stoupání až do skalnatého úseku, kde jsme chtěli přespat. Nebylo tam moc možností, tak jsme nakonec plachtu zachytili o jednu ze skal a vytvořili si takový improvizovaný přístřešek. Uvařili jsme si večeři s krásným výhledem, a asi v 8 večer jsme ulehli na hrbolaté podloží (Kuba si vytvořil polštář z kamenné hromady). Měli jsme sice karimatky, ale šutry byly ostřejší. Ačkoliv noc byla úplně klidná, my byli jako princezny na hrášku a moc jsme se nevyspali. Kuba se k ránu přesunul zpod plachty na jednu ze skal, kde nebyly šutry a navíc měl výhled na hvězdami pokropené nebe – zahlédli jsme dokonce znovu Starlink od Elona Muska!
Ráno nás probudilo slunce asi v půl 6., tak jsme si nechali věci pod plachtou a asi za hodinu jsme vystoupali na vrchol Mt Owenu. Výhled odsud byl neskutečný. Viděli jsme tolik hor v dálce, panoval tu úplný klid a mír a ticho, absolutní bezvětří. Posnídali jsme za zvuků žabího koncertu od nedalekých jezírek, všechno vyfotili a pak se vrátili dolů k plachtě. Cestou jsme potkali jen pár lidí, a to Barbaru s Mikem, moc moc milý postarší pár původně z Británie, který už 20 let žije v Nelsonu, s těmi jsme si pokecali o všem možném, Barbara je terapeutka a vyprávěla nám spoustu zajímavých příběhů, no a pak jsme také potkali Aslana, kluka z Turecka. To by byl takový úplně normální sympaťák, pokud bychom nezjistili, že tento kluk dává dohromady mapu všech lokací z Pána prstenů, podle které s Kubou už půl roku hledáme místa, a Mt Owen je tou poslední chybějící. Osud. Přála bych vám vidět, jak se Kubíkovi rozsvítily oči, když zjistil, s kým mluví. Poskytli jsme Aslanovi trochu naší vody, udělali si s ním selfie a slíbili si, že někdy vyrazíme na pivo. Tak uvidíme. Ale i pro takový náhody milujeme cestování. 🙂 Asi v 10 hodin ráno jsme začali sestupovat zpět k autu. Ptáčkové tui nám k tomu našemu klouzání a padání hezky zpívali a slejvák díkybohu přišel až asi 20 minut před cílem, takže všechno dobře dopadlo. Byli jsme ale vyřízení, takže jsme se rozhodli nikam už nepřesouvat a spát dole v kempu, ačkoliv to bylo totální epicentrum sandflies. Ráno se nám náš pavouk Břéťa snažil pomoci s vražděním mušek, ale stejně jich asi 40 proniklo dovnitř.. no, a to byl teprve začátek našeho mušího dobrodružství. Ale Mount Owen hodnotíme jako úžasný zážitek, ikdyž brutálně náročný. 🙂
Z parku Kahurangi vedla naše cesta do jiného národního parku, a to Nelson Lakes. Tady jsme plánovali vylézt na horu Mt Robert, což měl být o moc lehčí trek než Mt Owen. A taky že byl, uf. Celý okruh nám trval asi 3 hodiny, ale nebyla nouze o krásné výhledy! Šli jsme cikcak plynule nahoru a viděli jsme celé jezero Rotoiti i vysoké zasněžené hory v dálce. Moc hezký trek. Takový, u kterého si lidé zvládnou i povídat, ne jen popadat dech. Spali jsme pak v jednom free kempu, kde bohužel znovu útočila mračna sandflies, takže tu všichni seděli zavření v autech a čekali, až zapadne slunce. Ale ve tmě to bylo moc příjemné místo! Bohužel ráno se situace opakovala, takže jsme tady oficiálně odstartovali nové krizové řešení – vaříme v autě, jíme v autě, čteme si v autě, cvičíme v autě (on se totiž plank stává nesnesitelným, když jste konstantně ožíráni) a větráme, jen když to jinak nejde. Prostě jsme se museli adaptovat, čekal nás totiž přesun na západní pobřeží jižního ostrova, West Coast, a to je bohužel muší ráj. Také je známé svým extrémně deštivým počasím, které nás ale naprosto zázračně minulo, díky díky díky!
Přijeli jsme do městečka Westport, nebe bylo jako vymetené, slunce nás ohřívalo a nejlepší na tom bylo, že foukal silný vítr, což znamenalo jediné – mušky nemohou létat! Užívali jsme si naplno života mimo auto, dokud to šlo. Na koupačku je bohužel západní pobřeží moc nebezpečné, vlny tu mají fakt sílu, takže spíš jen rychle ponořit a zdrhat. Naštěstí jsme tu našli spoustu vod sladkých i brakických, takže jsme si poradili. Zvažovali jsme, jestli se vydat na úplný sever tohoto pobřeží, do městečka Karamea, což je 100 km dlouhá silnice plná serpentin končící uprostřed ničeho… a nakonec jsme si řekli: a proč ne? Jeli jsme hlavně omrknout Heaphy Track, jeden ze zélandských Great Walks. Neměli jsme čas na celých 60 km, tak jsme šli aspoň 2 hodiny tam, 2 zpátky, ale i tak to bylo krásné – nenáročná procházka podél pobřeží, mezi palmami, viděli jsme i lachtana a spousty různých ptáků. Abychom večer v kempu unikli muškám, šli jsme si sednout na chvíli do řeky, což by hezky fungovalo, pokud bych si nesedla na raka, který si to nenechal líbit a ďobnul mě do stehna. Mám já to ale pech…
Abychom se netrmáceli 100 km jen kvůli pár hodinám na Heaphy Tracku, zařadili jsme do programu také přírodní oblast Oparara. Všude jí lidi chválí, ale často zmiňují hrůznou štěrkovou silnici, která tam vede. No, asi všichni víte, že jsme s Kubou velcí optimisté, takže jsme doufali, že to nebude tak hrozné a přece jen vyrazili. Často jsme si tu na Zélandu říkali, že žádná příšerná silnice se nevyrovná těm albánským… tak změna. Ta do Oparara se albánskému typu přiblížila tak na 90 %. A bohužel byla dost do kopce, takže kdybychom jeli moc pomalu, možná bychom se už nerozjeli. Náš milovaný Gandalf tedy skučel, vrčel, skákal, hopsal, drncal, až nás nějakým zázrakem dostal jak do Oparara, tak hlavně zpátky na asfalt. Gandalfe, tímto se ti veřejně omlouvám za to utrpení, máš u nás třeba skleničku kvalitního benzinu. No, každopádně přírodní vápencové oblouky Oparara Arch a Moria Arch byly hodně působivé, jen by k nim mohli udělat novou silnici…
Silvestr jsme oslavili v městečku duchů jménem Hector – pršelo, nikde nikdo, tak jsme si pustili Harryho, dali si každý jedno kiwi, a šli v 10 na kutě. Asi stárnem, ale vůbec nám to nevadilo. 🙂 V dalších dnech nám počasí přálo, takže jsme pokračovali po pobřeží směrem na jih – omrkli jsme cestou Truman Track, Pororari Track, palačinkové skály Punakaiki (díkybohu brzo ráno, takže bez turistů) a také pláž Motukiekie. Ta na nás asi z celého West Coastu udělala největší dojem – počkali jsme si na odliv a pak jsme byli schopní přejít asi 2 km po mořském dně a písku ke krásným skalnatým útvarům čouhajícím z moře. To byla skutečně nádhera. Místní rackové nás však neviděli moc rádi, a když Kuba vylétl s dronem, málem na něj začali útočit. Moc dlouho jsme je tedy neprovokovali a šli raději hledat na pláž vzácný kámen zvaný greenstone, neboli jade. Z něj se vyrábí přívěšky pounamu, které s Kubou už od července nosíme na krku. A nějaký máme!
Ve městě Greymouth jsme pak doplnili veškeré zásoby, konečně si znovu vyprali, ale hlavně jsme se asi po týdnu zase osprchovali – to byla svěžest, panečku! Vydali jsme se taky na hon momentálně nedostatkového zboží – briket na grilování, opalovacího krému, repelentu a – bohužel – vajíček. Zéland totiž postupně přechází na výhradní prodej podestýlkových a bio vajíček, jenže nějak se jim to zadrhlo, a najednou nejsou v obchodech ani jedny. O to víc mě mrzí, že minulý týden skončilo 6 vajíček rozlitých v našich peřinách – mojí vinou, uznávám. Naštěstí městečko Reefton nás svým posledním balením na pár dní (pár = dva) zachránilo. To už jsme opět opustili pobřeží a vydali se na východ – pomalounku polehounku směrem do Christchurch, vyzvednout naši první skupinku návštěvníků. Ještě nám ale zbývalo pár dní, které jsme strávili v pohoří Lewis Pass. Nejprve jsme se vydali na velmi brzký ranní výšlap na Lewis Tops Track, který obnášel 1,5 hodiny dlouhé utrpení v pralese a následně nás obdařil výhledy, které braly dech. Oslavili jsme to vysokohorskou snídaní a asi dvouhodinovým kocháním z vrcholu, a později odpoledne jsme se jeli rozmazlovat do Maruia Springs. Tento wellness hotel, jinak velmi luxusní, totiž nabízí také kemp pro lidi, jak jsme my, za poměrně rozumnou cenu, která kromě ubytování obsahuje také vstup do horkých pramenů, sauny a třeba i lekce jógy. Všechno jsme to využili, samozřejmě! Jediným problémem byly bohužel naše oblíbené sandflies.. do horkých pramenů není totiž možné ponořit hlavu, takže od krku nahoru je člověk ožírán muškami. Ale zvládli jsme to, nakonec i bez moskytiér, které jsme měli v plánu si na hlavy nasadit. 😀 Potkali jsme tam skvělého asijského pána, který měl asi 100 kilo a promenádoval se po areálu v miniaturních plavečkách. A taky spoustu malých roztomilých kohoutků, kteří díkybohu ještě neuměli kokrhat.
Z Maruia Springs vedla naše cesta do dalších Springs, tentokrát se jmenovaly Hanmer. To už je ale pořádné lázeňské město, které nám připomínalo Mariánky, nebo Karlovy Vary, a bylo to na nás už trochu moc. Všude byla spousta lidí, koňská spřežení, speciální autíčka pro turisty, no asi se nebudete divit, že jsme co nejrychleji spěchali zase do hor. Ty jsou totiž v okolí Hanmer Springs nádherné. Přespali jsme v jednom tuze hlučném kempu u města, a ráno v 6 už jsme zahajovali výšlap na Mount Isobel, krásnou horu, která nás vlastně příjemně překvapila svojí celkem snadnou cestou. Za 3 hodiny jsme byli zpátky u auta, a to jsme na vrcholu i snídali. Bylo to boží. Než jsme se vydali do Christchurch pro naši první návštěvu, potkali jsme se ještě se Stevem a Hannou, s nimiž jsme pracovali na sadu, to bylo super. No, a pak jsme už do navigace nastavili Christchurch International Airport a jeli do víru velkoměsta, ale o tom vám už napíše příště Kuba.
Chceme tedy na závěr poděkovat za krásné počasí v Golden Bay a na West Coastu, měli jsme vážně štěstí, pak také za Vánoce a Silvestr v pro nás úplně novém provedení, a hlavně za to, že jsme si ani jeden nerozmašírovali hlavu – pro více informací o těchto historkách se šťastným koncem nám prosím napište. 🙂
Děkujeme a mějte se krásně!
PS: Kdo ví, koho jsme vraždili v automobilovém kupé?
