K snídani máme ovesnou kaši s banánem, k obědu wrap s tuňákem a k večeři vajíčka na sto způsobů. A fazole. Když se zadaří, dáme si kuskus. Takhle už měsíc v kuse. Máme hlad. Hlad… Mimochodem, číslo našeho účtu myslím všichni znáte.
…Ve skutečnosti se nemůžeme mít lépe. Z Coromandelu jsme se totiž přesunuli do Zátoky hojnosti (Bay of Plenty). A dokonce uvažujeme o sestavení kuchařky (smíchejte alespoň tři druhy fazolí, přidejte libovolné koření, povařte na mírném ohni a budete překvapení, jaká dobrota vám z toho vznikne).
Waiorongomai je vesnička, která pod Coromandelem vyrostla v devatenáctém století na základě přesvědčení, že okolní kopce jsou bohatými zásobárnami zlata (nejsou, jak se zjistilo později). Zůstal tu tedy prales a jen pár vzpomínek na člověka (sem tam kusy kolejí nebo zarostlé vlnité plechy). Což je fajn. Jak rychle se dokáže země vzpamatovat z kravin typu těžba zlata. Důlní vozíky nám nedaly neuspořádat komorní inscenaci Indiany Jonese, a pokračovali jsme dál, na pláž Waihi. Noc jsme tu strávili ve free kempu naplněném obrovskými obytňáky (naplněnými Zélandskými důchodci křižujícími svojí zemi). Důchod v obytňáku. To je život. A protože se tady znatelně začínáme zlepšovat ve smalltalku (“we are on our Working Holiday” a “from the Czech Republic” už říkáme i ze spaní), s jednou obyvatelkou jsme se dali do řeči. Nakonec se smalltalk o snídaních přesunul na život v Evropě a na Zélandu, milé lidi a krásný Jižní ostrov. A než se Jane nadála, měli jsme vyfocenou jí i její z útulku zachráněnou psici Cashew (Kešu).
A o den později jsme měli ještě vydatnější pokec. Nad vodopády Kaiate Falls jsme potkali Ophira a Jonatana, dva kluky z Izraele, co vařili špagety a cestovali po Zélandu. V dodávce, jako my. Akorát my jsme měli vajíčka místo špaget, a dřez používáme jako dřez; oni jako přihrádku na nachos. Kecali jsme o nesrozumitelném přízvuku Zélanďanů, o cestování, nebezpečné Jižní Americe, o Praze,Tel Avivu, jejich tříleté povinnosti v armádě, o vyrůstání ve válčícím státě i o tom, že kvůli nikdy nekončícímu palestinském konfliktu Izraelci nemůžou vycestovat do velké části světa (ne že by to bylo na válce to nejhorší). A kecali jsme do noci (rozuměj 22:00, to je na nás až až. Déšť nás naštěstí zahnal do svých domečků).
Ráno jsme si konečně prohlédli i vodopády (tuze parádní) a vyrazili do města Rotorua, což je pomyslné centrum maorské kultury. Země je tu vulkanicky aktivní, takže v podstatě po celém kouřícím městě nacházíme vroucí jezírka a všude smrdí síra. My jsme, jakožto nenapravitelní objímači stromů, jako první zamířili do místního Redwoods parku, kde byly vysázeny v roce 1901 kalifornské giganty. I za 121 let dorostly do úctyhodných rozměrů, takže pro nás slouží jako taková upoutávka (snad se nám někdy podaří vidět ty tisícileté ve Státech). Prošli jsme potom ještě Kuirau Park, plný kouřících jezírek. Podle Maorů se jmenuje po dívce, které se zmocnila jezerní bytost taniwha, stáhla jí pod vodu a nevrátila zpět. Bohy to tak rozčílilo, že učinili jezera vroucími, aby taniwhu potrestali. I v historické maorské části města se různě kouří z vody, z kanálů, z domů, z chodníku… Musí to být neuvěřitelné, mít každý den na dosah ruky důkaz, že země je pořád ještě živá. Ale postavit si na tom dům…
Po Rotorue jsme se rozhodli si v jednom z horkých pramenů trochu zaplavat. Následovali jsme jeden tip (následovali jsme ho až do zákazu vstupu), a našli jsme tu malý vodopád s jezírkem. Nikdo další tu nebyl, tak jsme pramen prohlásili za nudistický a na pár hodin se v něm naložili.
Rozmočení jsme se jeli podívat na slavné, neuvěřitelně modré vodopády Huka Falls na řece Waikato. Waikato s kaskádou přehrad produkuje zhruba 15% energie Nového Zélandu. U jedné z přehrad, Aratiatia, jsme přespali, a ráno jsme sledovali, jak tu v obrovském objemu pouští (v intervalech) vodu přehradou a zaplavují údolí. V roce 2011 tu prý zachytili na kameru bandu trpaslíků a hobita v sudech, jak uhánějí po proudu. My jsme ale to štěstí neměli.
Předpověď na další dny nevypadala nejlépe (5 dní deště), tak jsme se rozhodli to na pár dní zapíchnout u jezera Taupō. Taupō je oblíbená rekreační destinace, nehledě na to, že celé jezero je podřimující sopečný kráter. A jak jsme se dozvěděli z místního tisku, snad porpvé v historii se Taupō ocitlo na první úrovni nebezpečí erupce (první z pěti, žádné velké dobrodružství). Takže nám to přirozeně přišlo jako skvělé místo na trávení několika dalších dní. Nic tu nevybuchlo, a ani předpověď se nenaplnila (většinou tu předpověď na dobu delší než půl hodiny dopředu moc nefunguje). Dokonce jsme na Taupō vytáhli kajak. Plavba zpátky se sice proměnila ve vcelku intenzivní intervalový trénink, protože jsme ujížděli bouřce, nicméně Káti pounamu chrání na cestách přes vodu, proto jsme zůstali ledově klidní. Celkové hodnocení velmi kladné. Po pár dnech jsme ještě shlédli na Taupō z hory Tauhara a vydali se víceméně při řece Waikato na sever.
Když jsme tu byli v roce 2019, zamilovali jsme si free kemp ve vesničce Mangakino, přímo na břehu jezera Maraetai. Takže jsme vyrazili sem, trochu dobít baterky (obrazně i doslova, můj přenosný solární panýlek nás tu živí vskutku obstojně). Maraetai je takový místní Orlík (ach, jak mi chybíš). Zase jsme to tu na pár dní zapíchli a žili tu. A grilovali.. A divili jsme se náplavám plovoucích kamenů (důsledek erupcí v jezeře Taupō). A zarmoutili jsme se, když nám vedoucí místní kavárny (obytného autobusu) řekl, že po sedmnácti letech musí zavřít krám. Stejně tak kemp se bude rušit, a to na úkor developerského projektu. Peníze. Ach ouvej. Nevidíme tu podobné tendence poprvé. Prosím, Kiwis, nedělejte si tyhle věci. Nelákejte boháče místo baťůžkářů, nezaplňujte si ty velkolepé pláže lehátky po vzoru středomořských resortů a nezasévejte si hory lanovkami a bufíky se štrůdlem a cappucinem. Pan Bělohradský má s růstem Růstem pravdu, pan Havel měl pravdu se samopohybem. My jsme každopádně rádi, že jsme to tu ještě jednou stihli.
Zbytek cesty po řece Waikato se nesl v duchu mých zoufale neúspěšných pokusů o rybaření. Nevadí, o to větší euforie to bude, až se jednou nějaká čudla chytne. Zamířili jsme se podívat na Wairere Falls a sledovali dlouhý vodopád. Káťa tu navíc na zemi našla zánovní sluneční brýle, asi dětské, ale o to lépe drží na hlavě. Což se náramně hodí, protože ty předchozí si rozbila (pokud to někoho překvapí, asi moc dobře nezná Káťu, ale nabourala při chůzi do stromu).
A nakonec jsme navštívili ještě kulisy Hobitína. Podruhé (2019 už jsme je viděli). A kdo se musí ptát, jestli nám stalo za to jít tam podruhé, ten zase nezná mě. Místňáci tu zrovna nebyli, takže jsme udělali obhlídku několika nemovitostí, jakožto potenciální inspiraci pro vlastní noru.
Takže děkujeme, že tu předpověď nefunguje, protože zatím nám to vychází vcelku pěkně. Děkujeme Honzovi za tipy na rybaření. Zatím sice tahám jen řasy, ale věřím, že když budu dost dlouho napodobovat ostatní rybáře, úspěch je nevyhnutelný. A děkujeme, že nejsme jediní, kdo tomu místnímu přízvuku nerozumí.
