Tak je to tady, jsme oficiálně bezdomovci. Opustili jsme komfort teplého domova, velké postele a horké sprchy, a vydali se na cestu plnou nepohodlí, zimy a zmoklého oblečení, ale taky hromady božích zážitků. V sobotu ráno jsme naposledy zamávali Whangarei a po dálnici SH1 jsme vyrazili na jih. Tato “nejhlavnější zélandská silnice spojující všechna velká města” nás po pár kilometrech lehce zaskočila cedulí “road closed” – objížďka vedla po děravé štěrkové cestě, byla delší o pár desítek kilometrů a jeli jsme totálním pralesem, spolu se všemi kamiony a karavany.. no, už by nás to asi mělo přestat překvapovat.. 🙂
První zastávkou našeho výletu byla pláž Muriwai na západním pobřeží nad Aucklandem. Kromě toho, že to byla naše první pláž s černým pískem (sopečným podložím), je zajímavá hlavně kvůli obří kolonií ptáků zvaných gannets, kteří zde celoročně přebývají. Vybrali si to tu kvůli silnému větru, který jim pomáhá se vzletem a přistáváním. Byla to upřímně fakt srandovní podívaná, sledovat tisíce ptáčků s oranžovou hlavičkou, jak se perou o nejlepší místo na “zaparkování”, občas přistanou na hlavě jinému kolegovi, který si to samozřejmě nenechá líbit, z čehož pak vzniknou situace, kdy deset lidí na vyhlídkové terase povzbuzuje peroucí se ptáky jak bojovníky v ringu. Byl to sice napínavý souboj, ale bojovníci se nakonec rozhodli usmířit a zpečetili to pohlavním stykem, což publikum taky velice podpořilo. 😀
Díky tomu, že jsme na Zélandu v mimosezóně, jsme měli možnost vidět asi nejznámější pláž Piha krásně prázdnou a opuštěnou. Byla tak opuštěná, že jsme se rozhodli tam nadivoko strávit noc na parkovišti, neb se nám nechtělo platit za kemp. Všechno proběhlo v pořádku, nikdo nás nevyhmátnul a Kuba se navíc hezky od srdce zasmál, když jsme si potichu čistili zuby na záchodcích a já omylem strčila hlavu pod sušák. No, proběhl tam nějaký úlek a lehký výkřik, ale nevím, jestli si to zasloužilo takový výtlem… Pláž Piha byla tedy nádherná, vyšplhali jsme si na Lion Rock a ještě prozkoumali malá zákoutí pláže, kde nás fascinovaly obrovské vlny rozbíjející se o skály kousek od nás. Tohle bylo vážně děsivý, ne jako sušák na ruce.
Navštívili jsme taky záliv Whatipu, kde jsme si vyšlápli mraky schodů na vyhlídkovou lavičku, a taky jsme tu prozkoumali 4 jeskyně. Ty byly původně na samém okraji pevniny, u moře, a vedla kolem nich tramvajová trať vozící materiál vytěžený v ostatních částech ostrova (původně myšleno kolem roku 1900). Dnes dělí jeskyně od moře asi 2 kilometry nové pevniny, která vznikla navršením písku v posledních 150 letech. Bohužel písek zasypal i vnitřek jeskyní, což je fakt škoda, protože v té největší se v minulém století trsalo na obřím dřevěném parketu! 😍 tak třeba ho někdy někdo vyhrabe.. Whatipu bylo poslední místo, které jsme navštívili ještě nad Aucklandem, pak už nás čekala dlouhá jízda po dálnici skrz tohle gigantické město a zakempili jsme v malém městečku Te Kauwhata. Předpověď hlásila déšť na další dva dny, takže jsme se zachumlali do spacáků, dali si čaj a hodně dlouho takhle zůstali, vlastně i na naše druhé svatební výročí. Chvilku jsme pobyli taky v místní knihovně, hezky v suchu a na internetu, a ještě jsme se zvládli trošku ztrapnit v obchůdku s domácími potřebami, kam jsme přišli pro nový frenchpress. Tato kávová pomůcka se anglicky řekne “plunger”, na což starý pán prodavač znalecky pokýval hlavou a ihned mě odvedl ke správné poličce. Bohužel jsme stáli u sekce “Zvony do záchodu”. Takže, chtělo to chvilku vysvětlování, ale dopátrali jsme se toho, že i tato šikovná WC pomůcka se řekne “plunger”. No, dobré vědět!
Z Te Kauwhata to byla už jen půlhodinka cesty na poloostrov Coromandel, náš další cíl. Tento úchvatný kousek zélandské přírody je bohužel známý svým nevyzpytatelným počasím, a to jsme si vyzkoušeli na vlastní pěst hned několikrát. Takové ostrovní počasí na druhou. Ačkoliv Kuba nastudoval předpovědi ze všech možných zdrojů (tatínek Petr by byl pyšný!), počasí tady mělo vlastní hlavu a posílalo nám déšť a silný vítr úplně náhodně. První tři dny na Coromandelu jsme ale měli velké štěstí, protože nespadla ani kapka (ačkoliv dle předpovědi měla), takže jsme je využili na maximum.
No každopádně, naše coromandelské putování jsme zahájili v městečku Thames. Hned ráno jsme měli první krásný zážitek – na dveře dodávky nám zaťukala paní ze sousedního karavanu s prosbou, jestli bychom nechtěli jejich přebývající jídlo, že dneska odlétají a museli by to vyhodit. No cože? Jasně! Naběhla jsem k nim s taškou a za chvilku si odnášela sýr, kečup, tatarku, brokolici, špenát, banány a asi 4 plechovky piva. A po dlouhých letech jsme opět okusili tousťák namazaný margarínem. K tomu jsme si hezky popovídali, byl to postarší pár z Austrálie a znali ČR! Nádhera. Z Thamesu jsme pokračovali na východní pobřeží – v městě Tairua jsme si vyšlápli na sopku, na pláži Cooks Beach jsme viděli nádherný západ slunce (spojili jsme ho s grilováním) a dočetli jsme se, že právě zde v roce 1769 zakotvila loď Jamese Cooka, který se snažil navázat kontakt s maorským obyvatelstvem. To se mu podařilo, měli dokonce nějaký uvítací ceremoniál, na kterém Maoři poprvé ochutnali brambory. Je to sranda, ten kolonialismus – přijede jakýsi Evropan, v míru dá domorodcům brambory a o pár desítek let později mají všechna místa anglické názvy a vládu nad zemí převezme britská královna Viktorie. A nejvíc šílený je, že tohle všechno se dělo jen před cca 200 lety (oficiální “dohoda” mezi Maory a Brity byla podepsaná v roce 1840). Ale to jsme odbočili..
Na východním pobřeží Coromandelu jsme samozřejmě nemohli minout hlavní přírodní lákadla, a to Hot Water Beach a Cathedral Cove. Obojí byla naprostá pecka a zase jsme se utvrdili v tom, jak skvělý je být tu v mimosezóně! Hot Water Beach je nádherná pláž, kde na dvou místech vyvěrají na povrch horké prameny o teplotě cca 65 stupňů. Zdá se to jako dost, a taky to je dost. Každý návštěvník si při odlivu vykope do písku libovolně velký bazének, který se naplní touto vařící vodou.. návštěvník se pak do vody naloží a relaxuje do té doby, než přijde příliv a všechny bazénky spláchne. My dorazili vybaveni velmi speciálním kopacím nářadím – měli jsme starý french press a nefunkční moka konvičku. Díkybohu se nás zželelo dvěma lidem naloženým ve vedlejším bazénku a půjčili nám svoji lopatu, jinak bychom asi kopali díru dodnes. Ale wow, to byla pecka, to termální podloží má něco do sebe. A to se prý 2 kilometry pod námi nacházela voda o teplotě 170 stupňů. Asi nám stačilo těch 60.. V jeden moment vyskočil jeden pán ze svého horkého rybníčku a zařval “DOLPHINS!!”. Takže v tu ránu jsme vyskočili všichni a normálně fakt jo! Proplouvali kolem nás tři krásný delfínci a já se z toho dojala, asi jsem měla sen, o kterém jsem ani nevěděla. 🙂 Na Cathedral Cove jsme se vydali hned potom, vede tam asi 30 minutová procházka. Je to taky pláž, ale hlavní specialitkou je ohromný skalní tunel, kterým se dá procházet a i prolétávat dronem (malý video spoiler). Pláž byla prázdná, plná mušlí (už není..) a skvělá na oběd, relax a cvičení.
Z dalších coromandelských zážitků určitě stojí za zmínku naše kajakování. Bylo znovu krásně, takže jsme se v městečku Whangapoua poprvé nalodili do našeho plavidla a vyrazili na krátký výlet po moři. Kuba kormidloval, já háčkovala a mířili jsme na pláž New Chums Beach. Našli jsme ji snadno, jen jsme trochu neodhadli sílu vln a ačkoliv jsme měli plán, jak nejlépe zaparkovat, byli jsme nečekaně vychrstnuti z lodi jako vorvani. O to větší sranda nastala, když jsme se rozhodli pláž opustit. Jako trosečník se svým Wilsonem jsme bojovali s vlnami, až se nám nakonec podařilo dostat se na klidné moře. Byl to parádní zážitek! Při sušení věcí jsme potkali sympatického Nora, rybáře, který se sem na rok se ženou přistěhoval, a také prvního nepříjemného místňáka – paní, která nám nechtěla propůjčit svou popelnici na vyhození odpadků. No jo, hodně jsme si troufali.
Naše další cesty vedly do zálivu Waikawau (ano, taky máme pocit, že všechny místní názvy znějí stejně) – tam jsme kempovali s Peterem, Zélanďanem v důchodu, který si koupil obří karavan a objíždí v něm svou rodnou zemi. Peter se nám svěřil, že před 40 lety odjel na výlet do Evropy s přestupem v Austrálii, kde se mu ale natolik zalíbilo, že si tam vybudoval kariéru a zůstal tam 40 let. Teď se nedávno vrátil do Queenstownu, odkud pochází. Hodně nám kladl na srdce, ať neděláme v životě práci, co by nás nebavila a otravovala, protože přeci jen v ní strávíme téměř polovinu života. On svoji práci prý miloval, byl jakýmsi manažerem v průmyslu s cukrovou třtinou. Několikrát taky navštívil Prahu a uměl “dobrý den” a “děkuji”. Zasloužil si být vyfocen, byl to fajn chlapík.
Z Waikawau jsme vyrazili na trek s krásným názvem – Matamataharakeke. Byl sice oficiálně zavřený, ale nepotkali jsme žádné nebezpečí, a díky závoře ani žádné další lidi. Ještě bych určitě chtěla zmínit Kuby zážitek, který ho prý poznamenal na celý život. Poprvé byl ošplouchnut tekutinou z kadibudky. Prý to bylo tuze transformační. 😀
Nemohli jsme samozřejmě vynechat ani jízdu na úplný severní cíp Coromandelu, která je hodnocená jako jedna z nejhezčích zélandských silnic. Vede podél pobřeží, občas se zvedne na vysoký útes, občas je ani ne metr od moře, no je to velká nádhera. Zrovna nám k tomu zapadalo slunce, takže jsme rozhodně měli co obdivovat. Prý tady žijou i tučňáci, ale my jsme bohužel viděli jen dvě tučňáčí mrtvolky na pláži, ti živí se nám schovávali. Za to jsme měli ještě jednu možnost vidět další delfíny, když jsme se váleli na pláži v Otara Bay (pozorný čtenář si všimne, že se tu na náš vkus zatím hodně válíme u moře) – připlulo jich asi 6, a dokonce proplouvali těsně kolem surfařů. S jedním surfařem jsme potom mluvili a byl celý naměkko, že se mu splnil sen – jeden delfín ho prý těsně podplaval.
Další dva dny jsme strávili opět odpočinkem na pláži a když pršelo, tak v autě. Nemohli jsme totiž ještě opustit Coromandel, na programu jsme měli ještě poslední trek na horu Pinnacles, tak jsme si řekli, že prostě vyčkáme, a třeba nějaký den bude hezky. Nejdřív to vypadalo na úterý, ale když nám v šest zazvonil budik, venku pršelo a předpověď se naprosto nečekaně opět zhoršila. Takže tedy středa? Jo!
Vyrazili jsme ve středu brzy ráno a byl to nakonec nádherný, super dlouhý výlet, kdy jsme zmokli jen jednou. Cestu jsme si ještě malinko prodloužili, za což jsme se nakonec malinko proklínałi, ale byla to pecka, máme v nohách 24 km a za sebou první pořádný devítihodinový výšlap.
Odškrtali jsme si tedy všechny coromandelské nádhery, a musíme říct, že na to, jaký je to pidi kousek země, člověk tu najde opravdu všechno – hory, pláže, pralesy, sopky, historická místa, delfíny, krásné silnice (ne povrchem, ale výhledem), spoustu kyslíku a sem tam i sluníčko. Ještě bych tu ráda zmínila, jak skvěle se coromandelská správa staví k nám, tulákům bydlícím v autech. Ačkoliv obecně se tenhle trend spíš zhoršuje, a lidi proti dodávkářům často bojují, tady je svět ještě v pořádku a cítíme se tu vítáni. Na každém kroku tu totiž člověk narazí na tzv. Freedom campy, kde můžeme přespat zadarmo, většinou mají čistý záchodky a občas taky grilovací potřeby k dispozici, jen tak, za nic, protože tu mají hodné komunity. 🙂 Takže to se nám hodně líbilo.
Jo a jelikož jsme s Kubou v podstatě nepřetržitě spolu už 2,5 měsíce, a poslední týden žijeme v autě o rozměru 1×2 metry, všimla jsem si, že se naše komunikace začíná lehce měnit, a možná i opakovat. Často si navzájem dokončujeme věty, někdy si čteme myšlenky, ale objevují se jistá slovní spojení, která prostě převažují. Rozhodla jsem se, že vám je sem zapíšu, ať máte trochu představu, jak tady žijeme..
1- Hele, to je pěknej strom.
2- Nedáme kafe? / čaj? / vajíčka?
3- Tyjo, to je pohodička, co..
4- Chtělo by to sprchu.
5- Ty v*le, to je krásná země.
6- Hele, fantail (pták).
7- Hele, tui (pták).
8- Hele, pukeko (pták).
9- Hele, houfy žen (pták, co nám připomíná písničku od Lucie)
10- Taky bys chtěl/a být krávou na Zélandu?
11- Hurá, asfalt!
12- Ne, nepůjdeme do kavárny, beruško..
13- Tak tuhle mušli si musíme vzít, ta se nám ještě někam vejde.. 🙂
14- To je život…
Každopádně moc si to užíváme a jsme nesmírně vděční za tuhle možnost, taky za každou studenou sprchu, kterou najdeme, za místní knihovny s internetem a za každý paprsek sluníčka, co na nás posvítí. Papa, vaši K+K.
