Je září. Den šedesátý čtvrtý pátrání po příčině těžkého pohodářství místních obyvatel. Dělá to oceán? Pralesy? Nebo fakt, že tu i kráva na louce má víc prostoru k žití než člověk v Evropě? Stále nevíme. Každopádně, my už tady na Zélandu kupujeme třetí zubní pastu a každým dnem se chystáme smrsknout svůj život do dodávky, opustit pohodlí pevné postele ve Whangārei. Už jsme se oficiálně stali nezaměstnanými a jsme opravdu připravení vyrazit směrem na jih. Cestování na plný úvazek.
Northland nám ale bude chybět. V posledních týdnech jsme ho ještě důkladně objevovali. Vyjeli jsme se podívat směrem na Kerikeri a prošli se třeba okolo Rainbow Falls. A duhu jsme tam skutečně viděli. Později večer toho dne jsme ve free kempu poznali Mikea, nomáda každým coulem. Mike se na nás zpod nánosu špíny a popela pořád usmíval a na kus kartonu nám napsal, kde můžeme sehnat dobrou práci v avokádo byznysu. Taky nám řekl, že nejradši má prý Starbucks kafe a že v tomhle Free kempu (ač pravidla říkají, že by se nemělo zůstávat déle než pár dní) založí zahrádku a za pár měsíců nás pozve na papriku. Pak nám ještě prozradil tajné místo, úrodné na ústřice v bahně, a dokonce se s námi o pár těch ústřic podělil. Tak jsme se s ním podělili o vajíčka.
Další den jsme si vyšlápli na Duke’s Nose, kde jsme si k sušence vychutnali i výhledy. A potkali jsme tu svoje první Čechy, čerstvě nastěhované v Aucklandu na pracovní víza (auditoři). Později večer v Opito Bay jsme se s čelovkami vydali na náš první noční Kiwi hon, bohužel bez úspěchu. Nevadí, ještě bude příležitost. Po cestě zpět do Whangārei jsme navštívili Elsie, která se na nějakou dobu přestěhovala blíž k rodičům do Paihii. Elsie nám pomohla vybrat naše pounamu, Maorské nefritové přívěšky. Kuba dostal od Káti Koru, aby pro něj i dál bylo důležité v životě učení a poznávání, a aby u toho nezapomínal na svoje kořeny. Káťa od Kuby dostala Hei Matau, aby našla vždycky dostatek odhodlání a odvahy, a aby žila v hojnosti (rozuměj: aby měla vždy po ruce arašídové máslo). Pounamu jsme pokřtili v moři na Mimiwhangatě, kouzelně odlehlém kusu pevniny. Tak snad budou fungovat.
Další víkend propršel, stejně jako většina týdne. A měsíce. A zimy… No… nejspíš by to tu nebylo tak zelené, kdyby tolik nepršelo. A nejspíš by ta příroda nebyla tak úchvatná, kdyby na polovině území sem tam nehrozily erupce, zemětřesení, nebo tsunami. Ty poslední zmíněné jsme tu ještě nepotkali, deště jsme si ale v Northlandu užili požehnaně. A právě tenhle víkend si to počasí trochu zapřehánělo a některé kusy Zélandu zaplavilo (mezitím v ČR shořela osmina Českého Švýcarska). My jsme chytli okno bez deště a vyrazili jsme alespoň do Ngawha Springs, horkých pramenů. Bazénky smrděly už z dálky (stejně jako my dva následujícíh několik dní) a nejteplejší z nich měl 44,9° C. A za ty dvě hodiny jsme poznali, jaké je to být menšinou, bílými hubeňoury mezi většinovými Maory. Ještě jsme potom stihli vyšplhnout na Mt. Manaia, kde Maorové pohřbívali své náčelníky. Naše manželství tady prošlo opravdovou zkouškou, protože jsem sebral odvahu a navrhl, jestli bychom nemohli začít trochu víc šetřit… Na jídle… Už jsme si ale všechno vyříkali a rozhodli se zůstat spolu.
O týden později jsme se vydali do oblasti Waipu. Na pobřeží jsme se nechali fascinovat loveckými výpady hejna racků, padajících střemhlav do moře. A pak, konečně, poobědvali jsme se třemi lachtany (obědvali jsme my, oni jen hodinu váleli sudy ve vodě). Přespali jsme u vstupu do jeskyně Waipu Cave, ráno jsme vzali čelovky a vyrazili tam. Velká, opravdu velká jeskyně. Po chvíli jsme museli vypnout čelovky a počkat pár minut, než se nám zornice rozšíří přibližně do stavu zornic Kocoura v botách, abychom něco viděli. Přivykli jsme tmě a pokračovali jsme v cestě, kotníky ve vodě, a za pár kroků už jsme je viděli. Glowworms, červíci přichycení na stropě jeskyně. Ve tmě září, čímž lákají potravu. Jak naše oči přivykaly, začali jsme vidět i červíky se slabší baterkou a za chvíli se nám rozsvítila celá hvězdná obloha. Chvíli jsme s nimi pobyli a pak jsme museli zpátky do svět(l)a.
Neloučíme se jen s Northlandem, ale i s našimi Northlanďany, Elsie, Calvinem, Mikeym. I s Mikeyho sestrou Jess, která žije v Holandsku, bohužel přiletěla kvůli jejich těžce nemocnému tátovi. Na pár dní tu s námi bydlela. Po dlouhém letu prospala skoro celý den (má dvouletou dceru, takže spánek si řádně užívala). A pěkně si odplivla nad některými aspekty života na Novém Zélandu, zejména ve srovnání s EU (politika, silnice, zdravotnictví, odlehlost,…). No jo. Všude je něco. Loučíme se i s Penny, Craigem, Janou, Lisou, Evanem, Jude, Ally a Mikem z kavárny.
Odvážíme si mraky vzpomínek, některé zážitky se nám doslova a do písmene vryly pod kůži. A zatímco Kuba u toho vrývání docela skučel, Káťa dokonce usnula. Tady je vidět, kdo je ostřejší. A Paulovi děkujeme.
Taky jsme před odjezdem ještě nakrmili naše hostitele. Dostali řízek s bramborovým salátem, ať v nich taky zanecháme kousek Čech. Na rozloučenou jsme jim dali kartičky, ze kterých se, stejně jako my z těch maorských, můžou naučit ta „nejdůležitější“ česká slovíčka a fráze (typu „puťa puťa“ nebo „míchaná vajíčka“). A my naopak odjíždíme zásobeni sbírkou mušlí z různých míst Northlandu, domácím medem, a nějakými houbami.
Takže děkujeme za domov v Northlandu, za všechny ty lidi, se kterými se loučíme, a za všechny zážitky, které jsme tu ty dva měsíce sbírali. V posledních dnech zkoušíme místní lezeckou stěnu (donedávna jsme o ní nevěděli). Je malinká a plná dětí. Jediná v Northlandu. A poslední večer si objednáváme pizzu a koukáme na gauči na film, čímž se na nějakou dobu loučíme s bezbřehou hojností a pohodlím. A je načase vyrazit o dům dál.
PS – několik poznámek pro naše budoucí já: v angličtině je velký rozdíl mezi slovy „weeds“ a „weed“. Neplést. Dál, chlupy na noze nezahřívají. Ale příjemně vlají ve větru, jak si Káťa poprvé v životě mohla vyzkoušet. A nakonec, pokud budeme mít syna, měl by se jmenovat po jednom keři z parku ve Whangārei – „Heterocentron Elegans“.
Ngā mihi, Whangārei whanāu.
