Čas vážně letí jako blázen. Jsme tady už víc než měsíc!
V tuhle chvíli je náš život pomyslně rozdělený na cca 3-4 dny práce a pak prodloužený víkend plný zábavy a objevování.
Kuba v minulém článku zmiňoval, že já se v kavárně usadila až na podruhé, a byla to fakt šťastná volba, protože wow, v Sabio coffee to prostě šlape jako hodinky! Majitelé Penny a Craig jsou skvělí lidi, sourozenci s irskými kořeny, kteří jsou svou prací úplně posedlí a občas, i když mají mít day off, tak se přijdou podívat a jen tak náhodou si nandají zástěru a jsou s námi za barem. Kromě nich jsou tam ještě dvě super šéfkuchařky a zbytek jsme my, baristi. Musím říct, že si pomalu zvykám i na práci na kase, ačkoliv je to pro mě trochu stres a radši jsem zalezlá ve svém kávovém koutku. Rozumět totiž místňákům, co mají pro každou kávu nějakou zkratku nebo přezdívku, je fakt obří ořech, takže to hodně ráda přenechávám kolegům, když to jde, a raději připravuju jeden flat white za druhým (tento nápoj vznikl totiž tady, na Zélandu, a lidi ho tu milují).
Během pracovního týdne se vracím domů kolem čtvrté, kdy Kuba pomalu doprogramovává a máme tedy volné večery (pokud zrovna není na programu nějaký pracovní meeting v nočních hodinách). Většinou se sejdeme s ostatními spolubydlícími v kuchyni a probíráme, jaký kdo měl den. U toho si my dva dáme vajíčka, Calvin s Elsie nějaké bio maso z farmy a Mikey svou každodenní bagetu s kuřetem. Občas máme štěstí a někdo nám uvaří, jak třeba minulou neděli, kdy Calvin griloval jehněčí maso a pozval nás a další dva jejich kamarády na luxusní véču. Byl to super večer, který jsme zakončili sledováním Kubových videí z dronu, kdy zejména to zélandské mělo velký úspěch. 🙂
Taky tady fakt hodně spíme. Máme teorii, že jsme se přenastavili na zimní režim a spát 9-10 hodin v kuse nám nedělá problém. Tak ono komu by se chtělo vstávat, do tmy a deště?! Ještě lepší spaní je ale v autě, tam se vždycky zachumláme do péřových spacáků, zatáhneme závěsy a pak usneme buď za zvuku deště bubnujícího do střechy, nebo šumícího moře, a probudí nás jenom divoký kohout připomínající nám domov. Stali se z nás spánkomilci.
Samozřejmě spánek není to, proč jsme sem v první řadě jeli, takže nezapomínáme ani na cestování a objevování. Zatím každý víkend jsme strávili alespoň částečně v přírodě, a je to nádhera, jak máme oceán a divoké pralesy na dosah ruky. Poslední dva víkendy jsme navštívili jak západní pobřeží, tak úplný sever Zélandu, neboli Far North. Západ jsme jednou už prozkoumávali, ale ne dostatečně, takže jsme si sem udělali ještě jeden výlet, a to do oblasti Hokianga Harbour. Jedná se o 30 km dlouhé ústí několika řek do Tasmánského moře, kde jsme navštívili vyhlídkové místo Signal Point ležící právě na úplné hranici mezi řekou a mořem. Sledovali jsme odsud, jak se dva různé proudy vody mísí dohromady ve velkém víru a dočetli jsme se, že na konci 19. století se sem snažil doplout jakýsi John Martin se svou posádkou, lodní kapitán z Anglie. Jeho počínání sledovala jistá maorská dívka ze břehu a protože věděla, jak těžké je těmito vodami proplout, rozhodla se plavat Johnovi naproti a varovat ho. Všechno dobře dopadlo, ti dva se vzali a měli kupu dětí a celé toto místo nese jejich jméno, tadaa, happy end jako hrom. 🙂
Máme pro vás ještě jeden příběh z oblasti Hokianga, a to o přátelské delfínce Opo. Ta připlula do města Opononi v roce 1955 a okamžitě se stala senzací, protože se spřátelila s místními dětmi, hrála si s nimi s míčem, no prostě milovala společnost. Nakonec do Opononi jezdili lidi z celého Zélandu, aby se s Opo vyfotili a pohladili si ji, byla ta taková místní celebrita. Bohužel pak jednoho dne v roce 1956 našli místní obyvatelé Opo mrtvou, nejspíš ji zabili rybáři.. 🙁 ale dodnes má ve městě svůj pomník a v informačním centru promítají černobílé filmy z té doby (jsou i na YouTube, pro velké zájemce). 🙂 Další pohádky ale dostanete až příště, teď vám ještě budu vyprávět o našich výletech, pardon..
Far North – odlehlý sever Zélandu, kam vede sto kilometrů dlouhá slepá silnice. Vlastně dálnice. Taková naše D1, jen končí v moři. A nedrncá.
Trochu spontánně jsme se rozhodli navštívit úplný sever, kde leží Cape Reinga, asi nejznámější maják na Zélandu a vůbec nejsevernější bod téhle země. Každoročně ho prý navštíví 150 000 turistů, my měli štěstí, jelikož je zima, bylo nás tam asi 10. Procházka k majáku je krátká, ale nádherná, zvlášť v hezkém počasí. Cestu lemují informační tabule se zajímavostmi, kde jsme se mimo jiné dozvěděli, že pro Maory je Cape Reinga posvátným místem, kam míří všechny duše zemřelých lidí. Po tom, co sem jejich duše doputují, vyhledají posvátný strom pohutukawa, po jehož kmeni a kořenech sešplhají pod hladinu moře. Pod vodou putují na nedaleké ostrovy Three Kings Islands, kde se naposledy ohlédnou směrem k Novému Zélandu a poté odejdou do země svých předků, tzv. Hawaiiki.
Musíme uznat, že ačkoliv sami nejsme maorského původu, bylo to moc zajímavé čtení a skutečně na nás dýchla spiritualita tohoto místa. Asi si s Maory čím dál tím víc rozumíme v lásce k přírodě a taky ve víře v různé přírodní symboly a úkazy. Například to, že se na Cape Reinga setkávají ve vodních vírech dvě různé vodní masy, Tasmánské moře a Pacifický oceán, si Maorové vykládají jako střet mužského (Te Moana Tapokopoko a Tawhaki) a ženského moře (Te Tai o Whitireia), jejich vzájemný tanec, a tedy vznik nového života. 🙂 Když jsme se podívali pořádně, skutečně jsme viděli dva různé odstíny modré, jak se pod námi melou a vytvářejí jeden nový celek. Byla to prostě krása. 🙂
Po prohlídce majáku jsme si ještě udělali odbočku na pláž Te Werahi a pak už jsme autem pokračovali k velkým písečným dunám Te Paki. Plán byl vyzkoušet si tady tzv. sand-surfing, neboli sjet si duny na prkně. Bohužel vlastní prkna jsme neměli a půjčovna byla zavřená, tak jsme vzali za vděk sedačkami z naší kanoe, že to zkusíme sjet na nich. No, nebudu to protahovat, plán nám nevyšel. Textilní sedačky se na písku ani nehnuly, takže jsme zůstali nehybně trčet na strmém svahu velké písečné duny a chytali záchvaty smíchu. Nevadí! Aspoň že jsme měli potápěčské brýle, které nás chránily před nárazy písku do očí. O to byla celá situace absurdnější. 😀
Po neúspěchu na dunách jsme se přesunuli do kempu u pláže Rarawa, která nám vyrazila dech. Přijeli jsme tam zrovna při západu slunce, pláž byla zalitá zlatým sluncem, písek úplně bílý, no prostě nádhera, nádhera, nádhera. A jak dobře se tam spalo! Další den jsme ještě navštívili Maitai Bay, což je tyrkysový záliv na poloostrově Karikari, kde jsme si našli náš nejoblíbenější strom. Jakoby takhle, my se na ty vysoký hory a obří sopky vážně strašně těšíme, ale vlastně ani ty pláže nejsou úplně k zahození, pomalu jim asi přicházíme na chuť. ❤️
Poslední zážitek, který bych tu ráda zmínila, bylo naše první surfování. Kontaktovali jsme Simona z Tutukaka, což je shodou okolností Calvinův kamarád, který dělá surfovací kurzy a domluvili jsme se s ním na pátek, že si to přijedeme vyzkoušet. Nebyl to nakonec Simon, kdo nás učil, ale jeho přítelkyně Joe, která je původně z Jižní Afriky. Moc milá holčina, taková krásná blonďatá surfařka, co dostala na starost dvě úplný jelita, tedy nás. V kurzu s námi byli ještě dva další Zélanďani, ale těm to šlo, takže ty zmiňovat moc nemusím. 😀 Kurz probíhal na pláži Sandy Bay, dostali jsme velmi slušivé neopreny a velké surfy (7,6’ a 8’ – to je poznámka pro nás) a prvních pár minut jsme si na souši zkoušeli tzv. Pop-up neboli postavení se na surfu. Dobrý, teorii jsme zvládli, nastal čas to vyzkoušet v praxi. Myslím, že Kuba byl v pokusech o pop-up úspěšnější, postavil se poměrně rychle, tak jsem se nemohla nechat zahanbit a nakonec jsme to každý párkrát zvládli. A bylo to super! Většinu času v moři jsme ale bojovali se silnými vlnami, byli pod vodou, nebo si lokali moře, takže to ještě budeme muset vypilovat. Vzhledem k tomu, že to bylo dost náročný, šla jsem se asi v 11 napít a pro něco do auta, jenže ouha, auto nešlo dálkovým ovladačem odemknout. Normální klíč jsem ráno (na radu Joe) zamkla uvnitř auta a nechala venku jen ovladač schovaný u kola. Hm, zajímavý, že by fungoval jen pokud je poblíž normálního klíče? Bylo mi to divný, tak jsem šla odchytnout Kubu. Ten se trochu rozzuřil, proč jsem jako zamkla ten klíč uvnitř, ale za chvilku jsme stáli u auta jak dvě trubky v neoprenech, okusovaly nás mušky sandflies a nevěděli jsme, co dál. Jídlo bylo zamčený, mobily byly zamčený, neměli jsme vlastně nic. Díkybohu nám Joe pak půjčila svůj mobil, ať zkusíme zavolat na AA, místní pojišťovnu, tak jsem s nimi byla chvilku na telefonu a oni fakt řekli, že přijedou a pomůžou nám! Neskutečný. My už se skoro chystali rozbíjet okýnka. Šli jsme tedy ještě na chvilku surfovat, ale mě už to nešlo moc dobře, vlny byly nějaký silný a jedna z nich mi hodila surf do obličeje, takže jsem měla děravý ret a přišla si jako hokejista plivající krev. Bohužel, zuby mi zůstaly všechny…
Šla jsem tedy radši čekat na příjezd záchrany, což byl nakonec milý pán, který si přivezl spešl nafukovací balónek, kterým otevřel dveře u řidiče a pustil nás dovnitř (aneb Jak ukrást auto za pár vteřin v praxi). Euforii nám trochu zkazil fakt, že Gandalf nestartoval. Aha, zůstaly rozsvícený světla, to byl ten problém! Vybila se baterie! Naštěstí máme druhou – všechno tedy dobře dopadlo a navíc vinu na této zapeklité situaci neseme oba dva, což je krásný happy end. 😀
Tímto příběhem bych ráda zakončila další článek a omlouvám se za tu délku, vždycky se moc rozepíšu. Ještě si dáme tři rychlé vděčnosti – děkujeme za západ slunce na pláži Rarawa, děkujeme za úplně prázdný Cape Reinga a děkujeme za záchranu pánovi z AA.
Mějte se moc moc krásně, brzy se zase ozveme. K+K
