Když místňák v národním parku na Balkáně dojí svojí sušenku, vezme tisíce-let-se-rozkládající obal a řádně ho uklidí pod nějaký kámen. V Čechách si poklepeš na čelo, když to někdo udělá – někteří poklepou na čelo dotyčnému. A tady… Tady dostaneš za uši, když hodíš do lesa okousané jablko.
Už teď víme, že nám bude chybět ta bizarní, šílenství-se-blížící péče o krajinu. Na spoustě treků najdete brány s kartáčem na boty a dezinfekcí, abyste nepropašovali nějakého brouka nebo semínko někam, kam nepatří. Někde kontrolují prý i batohy. Jsou tu pasti na nechtěné škůdce z Evropy, protože ti zabíjejí nebo jinak škodí místním ptákům. Buďme upřímní, hlavní důvod je, že někteří místní ptáci nejsou zrovna nejostřejší pastelky v penálu – to je holt evoluce na izolovaném ostrově bez suchozemských dravců. No, a my na to jen koukáme a závidíme, jak si díky tomu jsou schopní zachovat svoje krásné a bizarní ekosystémy a endemická zvířata.
Z Aucklandu jsme ujeli do menšího městečka Whangarei (čti Fangarej), a to v pořádném dešti, naším novým, stále houkajícím autem (EDIT: zhruba po týdnu jsme ale přišli na to, jaké procedury je třeba udělat, aby nezačalo houkat při každém startování, takže jednoznačný úspěch). Ve Whangarei jsme kontaktovali několik lidí, kteří tu pronajímají pokoj; ozvali se nám zpět dva – Ashley a Calvin, a panejo, to bylo těžké rozhodování. Všichni byli neuvěřitelně milí a bydlení krásné; nakonec jsme zvolili variantu bližší centru města, kvůli hledání práce. Bydlíme tedy v parádním domě s velkou terasou a výhledem, se třemi Zelánďany zhruba v našem věku, kočkou a příležitostnými gekony a šváby. Nezatepluje se tu (tady na severu se to nenosí). Nezamyká se tu.
Calvin je surfující farmář. Bronzový medailista na soutěži New Zealand Young Farmer. A už procestoval velký kus světa; v říjnu se stěhuje na dva roky do Kanady, na podobné cestování jako my. Je to vášnivý rybář, ale moc nepoužívá prut. Prý je zábavnější se potápět a střílet po kořisti harpunou. Sem tam loví i zvěřinu, která tu je považovaná taky za nechtěné škůdce. A taky rád vaří, což je náhoda, protože my rádi jíme.
Elsie je Calvinova přítelkyně. Křehká duše. Chrání přírodu. Dala Calvinovi maorský náhrdelník vyjadřující jeho hodnoty, a nám dala kartičky, z kterých se teď učíme maorštinu (5 kartiček denně). Proto pokud bude ve zbytku slovo, které umíme, napíšeme ho Maorsky. Elsie taky jede do Kanady. A vysvětlila nám, že Maorové se představují „Můj iwi (kmen) je …, moje awa (řeka) je …, moje hora je …, můj oceán je …“; to prý o člověku řekne nejvíc. Musíme si taky zvolit to „naše“, dáme vám pak vědět.
Mikeymu nerozumíme. 😁Je to Calvinův bratranec, hraje na kytaru a má tak silný přízvuk, že dost často jen kýváme a usmíváme se. Dost se nám zalíbil výraz, co použil pro rozmrzelé Evropany – „Shitcunts“. Má vedle našeho pokoje pouaka makariri (ledničku) jen na piva; přísná pravidla zakazují její použití pro cokoli jiného. Říkal, že v Austrálii byl naposledy před patnácti lety, což ho přivedlo k tomu, že dost stárne, což ho přivedlo k tomu, že nám vysvětlil, že kulich nosí, protože ztrácí vlasy.
A Puma („Puss-Puss“) je asi dvouletá ngero (kočka), která si dost oblíbila spaní v Kubově klíně, když Kuba pracuje z domova. Ve volném čase ráda loví gekony.
Světlo se tu rozsvicí dolů, auta tu jezdí nalevo, zamyká se na opačnou stranu, všechno naruby. A na severu je tepleji než na jihu, proto máme v plánu ve Whangarei přečkat zimu. A někdy v září se naplno nastěhovat do auta. Kuba s Pumou pracuje z domova, a Káťa si našla práci v kavárně. Tedy na druhý pokus. Napoprvé (v Nectar Café) si plácla s nějakým Indem, který (jak zjistila později) s kávou asi moc nepřišel do styku, a vedl kavárnu dost ležérně. Po tom, co si plácli, Káťa vyšla ven a na otázku „A za kolik?“ řekla, že se zapomněla zeptat… V některých věcech se prostě neměníme… Ve druhé kavárně (Sabio Coffee) ale lepší. Hodně práce, ale dobré práce.
O víkendech zatím děláme hvězdicovité výpady po Northlandu. Nebo se spíš snažíme, počasí tu má totiž svou hlavu a Norové (yr.no) tady nemají téměř žádnou moc. A když tu prší, tak vydatně.
Northland je ale krásný – rozlehlé pláže, vysoké útesy, zelené pralesy. Zatím jsme navštívili na východním pobřeží Ocean Beach, kde jsme si vychutnali první z mnoha západů slunce.
Sandy Bay, kde i přes zimu místňáci surfují do tmy.
Tutukaku, kde jsme se rovnou Calvinova kamaráda zeptali na surfařský kurz – aby jsme se k těm mísťnákům mohli přidat.
Taky Matapouri, kde jsme koukali po místních domcích v přírodě a „vybírali“. Nakonec jsme si ale raději vynalezli heslo „Nezáviď (Zélanďanům) a vstřebávej (přírodu)“.
Puriri Bay, kde jsme se naučili, jak (skvěle) překládají „kadiboudu“ – „long drop“. A kde si osamělý Maor na pláži prospěvoval popové hitovky. Další ráno jsme na stejném místě poslouchali koncert ptáků Tui, kteří mají dvoje hlasivky a vydávají tucet různých zvuků. Maor má ještě co dohánět.
Tapeka Point a městečko Russell, odkud jsme vzali trajekt.
A západní pobřeží… Západní pobřeží je na mapě dlooouuuhá rovná čára. Ve skutečnosti taky – desítky kilometrů rovné bílé pláže, na které naráží silný příboj, a po kterých se proháněli Zélanďané na motorkách nebo v autech s pohonem na všech čtyřech. Na Baylys Beach jsme se po té pláži prošli. Na Manganui Bluff jsme jí pak viděli z výšky.
V Tounsonu jsme narazili na enty. Kauri jsou obrovské prastaré stromy, pastýři lesa. A my jsme tu hodiny trávili civěním do výšky s otevřenou pusou.
A v pralese Waipoua jsme viděli největšího z nich, Tane Mahuta (Pán Pralesa). Tane je syn Ranginui (Otce Oblohy) a Papatuanaku (Matky Země), považovaný za životodárce, otce všech živých bytostí.
Ještě nás čeká úplný sever. Takže ngā mihi, že jsme mohli vidět Pána Pralesa. Je hlídaný a my jsme přijeli 5 minut před zavíračkou, takže jsme měli docela kliku. Ngā mihi za naše nové spolubydlící, jsou super. A ngā mihi za tu druhou kavárnu.
