Medvědi nepřišli a my se vyspali výborně. Dnes se vyrážíme podívat na Drákulův hrad, ať tam máme taky něco jiného než hory. Naše očekávání se nicméně potvrdila a museli jsme se proto brodit mořem turistů. Hrad měl krásný park a tak trochu nám oběma připomínal Kost. Když už jsme tady, koupili jsme k základní vstupence i vstup do expozice mučících nástrojů a potom i na „Time Tunnel“, časový tunel, což byl velmi tajemný název pro rekonstruovanou šachtu a výtah vedoucí z hradu do zahrad. Z reklam to vypadalo náramně.
Když jsme tedy prošli sídlo Vlada Napichovače nebo královny Marie, která se patrně nejvíce zasloužila o rekonstrukci a zvelebení hradu, mrkli jsme se i na mučící nástroje. Tam jsme chvíli žasli nad tím, jakým zvráceným směrem lze nasměrovat lidská kreativita, a pak už jsme zamířili do zmíněného “tunelu”, kterým jsme měli hrad opustit. Po vystání další fronty jsme jeli asi půl minuty výtahem, kde byla na stěnách promítána strašidelná videa. Pak nás to u východu vyfotilo a hotovo. To byl Time Tunnel. Děkujeme, Drákula z nás sice krev nevysál, ale peníze z nás vysál docela efektivně. Jedeme zpátky do hor!
Když jsme se poprali s naprosto šíleným systémem na parkovišti, odkud měla spousta lidí problém se dostat (i Rumunů, včetně Rumunky, která musela volat na správu, načež nám vysvětlila, o co jde, a omluvila se za „Romanian Way“), dohodli jsme se, že trochu přehodnotíme náš plán a do hor půjdeme už dnes. Asi ve 4 jsme dorazili na parkoviště nad známou klikatou horskou silnicí Transfăgărășan, sbalili jsme stan a bágly a vyrazili. Po překročení prvního hřebenu nám oběma začaly řvát telefony – opakovaně nás varovaly, že v nedalekém okolí byl spatřen medvěd. Zpráva sice byla rumunsky, ale nějak jsme si poradili. Zajímavé je, že v každé dosavadní zemi jsme si našli minimálně překlad pro „Dobrý den“ a „Děkuji“, ale rumunsky jsme uměli jen jedno slovo – “ursus” (medvěd).
No nic. Nejlepší postup je prý medvědům dávat najevo, že jdeme. Aby námi nebyli zaskočení a ze strachu nezaútočili. Tak jsme si zbytek cesty prozpěvovali. Po klasikách jako „Medvědi nevědí“ nebo „Brum, brum brum, zazpíváme medvědům“ zazněly i šlágry jako “Ach ursus ursus“, nebo „Kde ursus můj?“.
Tak po dvou hodinách chůze jsme došli na křižovatku, která nabízela buď náročnější hřebenovku, nebo cestu k chatě Podragu, která podle našeho průvodce Jardy měla být o něco snazší. Už se pomalu smrákalo, tak jsme zvolili jednodušší variantu. Za neustálého zpěvu medvědích hitů jsme sestoupili do údolí, kde jsme zahlédli nejprve baculatého sysla a pak super rychlou horskou kozu, kterou jsme nejdřív mylně měli za medvěda. Uf. Potkali jsme jen jednu skupinku Rumunů, kteří šli proti nám a taky měli v plánu v horách kempovat. Řekli nám také, že asi půl hodiny před námi jdou nějací starší lidé, kteří nemají žádné kempingové vybavení a mají v plánu dojít až k chatě Podragu. Shodli jsme se, že to je dost nereálné a každý jsme šli vlastní cestou. Slunce už bylo téměř za obzorem, takže do posledního hřebenu jsme si dost mákli a ještě před setměním jsme v údolí u jezera Podragel stavěli stan. Na exkluzivním místě. Byli jsme jedno údolí před chatou Podragu a před námi jsme slyšeli zmíněnou skupinu starších turistů, velmi pomalu stoupajících do posledního hřebenu. Do úplné tmy to asi bylo stihnutelné, ale slyšeli jsme je i po tom, co jsme povečeřeli, vyčistili zuby a šli spát. Asi po dvou hodinách se stále s čelovkami drali nahoru. Rozsvítili jsme jim tedy stan, kdyby se náhodou chtěli vrátit, ale oni stále stoupali. Občas se ozývalo mluvení, jednou i zvracení. No, snad to dojdou, nebo si přivolají pomoc. My jsme se uložili ke spánku mezi medvědy. Dnes děkujeme za to, že už se v Evropě nepoužívají mučící nástroje, fuj. Děkujeme, že nás parkomat nakonec pustil ze zaturistělého Branu zpátky do hor. A děkujeme, že nás v horách (zatím) nic nezbaštilo.
