Ráno jsme se jen posunuli zhruba o 10 km výš, odkud nás lanovka měla vyvézt k začátku našeho dnešního výletu. Ano, cítíme se trochu provinile, že si vozíme zadky, ale po sjezdovce se nám jít nechce. Pod lanovkou již vyškolený personál řídil parkování – paní nás nasměrovala na naše místo za neustálého líbezného odflusávání (dýňových semínek?). Bylo zhruba osm a parkoviště už se celkem plnilo. Byly tu i stánky se suvenýry – dnes nás čekal asi zalidněnější trek. Kuba si ještě před lanovkou vytrpěl hororový zážitek na toitoice (vrchol čněl téměř až nad prkénko), a pak už jsme se nechávali vyvézt po naší oblíbené nohy podsekávající dvousedačce. Nahoře nás čekalo asi desetikilometrové kolečko okolo 7 Rilských horských jezer. Ta byla propojená potůčky a každé z nich mělo vlastní „spirituální“ význam.
Trek začal stoupáním, kdy se nám celkem dařilo předbíhat všechny bulharské tanky (buď jsme už vytrénovaní, nebo jsme spíš narazili na jiný typ turistů – pojďmě jim říkat “lanovkáři”). Většina treku pak šla vesměs po rovině, jen zhruba v polovině jsme si museli vyšlápnout k výhledu na poslední jezera. Lidí přibývalo, převážně šlo o Bulhary, a někteří s sebou nosili velké kříže nebo obrazy Ježíše, a tak jsme i kvůli počtu lidí začali být přesvědčení, že je dnes v Bulharsku nějaký křesťanský svátek. Dole si to dohledáme. EDIT: Dohledali – nebyl. Tak nic.
Pak už jsme šli víceméně jen z kopce. Na chatě nedaleko od cíle jsme si dali kávičku a přímo nad lanovkou ještě točené pivo na lehátku. Pak už jsme se jen svezli dolů k autu a autem sjeli ještě podstatně níž, do městečka Sapareva Banya. Po cestě dolů jsme zastavili na odpočívadle, abychom dali odpočinout brzdám a doplnili vodu. Ve stejnou chvíli tu zaparkovala dodávka s irskou SPZ, odkud vyskočil pár s asi dvanáctiletým synátorem. Dali jsme se do řeči, a kecáním jsme tu tak strávili asi hodinu. Šlo o Chorvaty, kteří už sedm let žijí a pracují v Dublinu (pan byl ajťák). Akorát si na Dublin trochu stěžovali a že se chtějí přestěhovat do Austrálie. Že prý měli vše zajištěné, a pak udeřil covid. Tak jsme si navzájem postěžovali, že nás potkal podobný osud, vyměnili si kontakty a domluvili jsme se, že až tam půjde vycestovat, můžeme se tam sejít. Pobavilo nás, když říkali, že teď asi tři měsíce cestují dodávkou po Evropě (pán pracoval vzdáleně), a tím jsou s Evropou patrně nadobro hotoví, stačilo.
Po probrání všeho možného jsme se rozloučili a my se přesunuli zbytek kopce k městečku. Tady jsme nakoupili a uspěli jsme dokonce i se šroubkem. Přece jen je v Bulharsku mají! Předpověď vypadala na to, že celý zítřek proprší, což by byla velmi vítaná změna. Už i v českých médiích psali o desetileté vlně veder na Balkáně a o rozsáhlých požárech, dokonce s několika oběťmi. Holt si umíme vybrat dobu. Pro naše budoucí já: v létě nejezděte na jih, taková kravina.
Déšť pro nás znamená najít místo, kde můžeme den v klidu strávit a odpočinout si. Sjeli jsme proto v Saparevě Banye do kempu doslova narvaného Čechy. Když budeme jednoho citovat, tak nás tam bylo, „že bychom ty Bulhary umlátili čepicema“. Provedli jsme očistu a všechny přípravy na deštivý den, a šli spát! Děkujeme návštěvníkům lanovky za milé vzkazy na našem zadním skle, děkujeme Chorvato-Iro-Australanům za příjemný pokec, který se nečekaně protáhl, a děkujeme paní bulharské prodavačce, která nejenže znala šroubky, ale dokonce dala Kubovi jeden zadarmo.
