Ačkoliv nám oběma zvonil budík v 5:30, svorně jsme ho poslali do háje, protože takhle krásně se nám už dlouho nespalo. Byla ještě tma, když Kuba zvážil naše možnosti, pak budík vypnul nadobro a my se probudili až v 8:30. To byl panečku šlofík! Trochu jsme operativně upravili náš program a rozhodli se pro klidné dopoledne. Udělali jsme si k snídani lívance s řeckým jogurtem (z Řecka!), Dlouho jsme rozjímali, a nakonec jsme vyráželi až v půl jedenácté! To tady ještě nebylo. Stavili jsme se u místní fontánky pro vodu a pak jsme asi půl hodiny jeli na parkoviště pod chatou Vihren (až k chatě jsme nemohli kvůli zvláštnímu zákazu vjezdu, který ale všichni místňáci porušovali). Nechali jsme tedy Dory dole a po dřevěných schodech jsme stoupali vzhůru. Cestou nás odchytla jakási paní, která nám doporučila návštěvu vyhlídky na velice starý strom. Tak jsme tedy šplhali ještě po extra schodech, které najednou skončily. Rozhlíželi jsme se a pátrali po prastarém obřím stromu. Pak jsme si všimli, že všichni se koukají na takový vcelku průměrně vysoký strom. Jako bylo mu prý přes tisíc let, to mu musíme nechat, ale asi už jsme potkali zajímavější kousky. Nevadí…
Pokračovali jsme tedy dál k chatě Vihren, odkud vedl asi 2 km dlouhý trek. Ano, slovy dvoukilometrový. Dnes byl zcela zjevně odpočinkový den. Příjemná cesta nás po chvilce zavedla k jezírku Okoto, kde jsme si vyčmáněli nožky a popovídali s bulharským pánem o horách a medvědech. Asi za 30 minut jsme pak byli zpět u auta. Byla to příjemná změna, ale na nás trochu moc lidí. Za tento velký výšlap jsme se odměnili v zahradní restauraci specialitou šéfkuchaře, což bylo půl kila vepřových žebírek, česnekový chléb a obří zeleninový salát. Asi dnes nebudeme v kalorickém deficitu. 😊
Přejedení jsme pak zahájili přesun do NP Rila, což byly asi dvě hodiny jízdy po dálnici. Cestou jsme se ještě stavili v Bille pro jídlo a bulharské pivo Zagorka, a zkusili jsme štěstí v obchodě Temax, neb Kuba potřeboval šroubek do svého nosiče na foťák. Temax sice všemi vnějšími znaky připomínal velké obchody pro kutily typu Bauhaus nebo Hornbach, ale očividně jsem ještě nedorazilo něco jako šrouby. První paní prodavačky se Kuba snažil zeptat nejprve anglicky, potom česky, potom jí šroubky i ukázal, načež jen zavrtěla hlavou. Zdálo se ale nemožné, že by tu neměli šrouby, tak zkusíme ještě chlapíka, třeba se víc vyzná. Ten se na šroub podíval jako kdyby něco podobného viděl poprvé, pak ho šel dozadu do skladu ukázat šéfové, vrátil se a zavrtěl hlavou, velmi podobně jako jeho kolegyně. Jak asi ten rozhovor s šéfovou vypadal? „Šéfová, máme šrouby?” – „Šrouby říkáš? Šrouby, šrouby… Ne, to mi nic neříká”. Nicméně, ani po osobním důkladném prohledání obrovského kutilského obchodu vskutku, šrouby nikde. O šroubovák, bity do šroubováků nebo montážní klíče tu nebylo nouze, byla tu s nimi celá ulička.
No nic, se zklamáním v srdcích jsme pokračovali do Sapareva Banya, městečka, kde jsme se na chvilku připojili na WiFi, a pak pokračovali vzhůru do hor. Nakonec jsme zaparkovali na odpočívadle s přístřeškem a kohoutkem na vodu (parking byl trochu náročný a málem jsme sejmuli popelnici), kde jsme se rozhodli dnes přespat Je tu strašně moc hmyzu, ale od říčky jde příjemný chládek, tak snad bude noc zase fajn. Díky za královskou snídani, díky za strom, kterému je víc než tisíc let, a díky, že si v Čechách můžeme bezskrupulózně užívat výdobytky západní civilizace – šrouby. Dobrou!