Dnešní noc byla moc fajn, spali jsme zachumlaní a bylo nám natolik příjemně, že jsme posouvali budík asi o půl hodiny. Původně jsme chtěli vyrážet v 7:15, protože nás dnes čekal výjezd lanovkou, která (asi) otevírala v 8. Bohužel jsme po ránu takoví zpomalení a nakonec jsme opustili náš kopeček až právě v 8. No, tak snad se svět nezblázní. V 8:30 jsme sjížděli ze serpentinové silničky na parkoviště pod lanovkou, koupili jsme si zpáteční lístek za 20 leva na osobu (poslední lanovka dolů odjížděla v 5, říkali jsme si tedy, že máme spoustu času), a počkali ve frontě na lanovku. Ta byla dost dobrodružná – stará dvojsedačka, která nijak nepřibrzdila, takže člověk nasednul, když mu narazila zezadu do kolen. V půlce jízdy byla mezistanice, takže jsme museli vystoupit a nástup absolvovat znovu. Výstup byl taky srandovní, museli jsme hbitě vyskočit, a měli nám to usnadnit dva muži, kteří člověka chytli za ruku a strhli ho do strany. Vzrůšo! Musí to být náročná práce, celý den takhle házet s lidmi. Nahoře jsme vystoupili u chaty Bezbog a odtud jsme vyrazili na asi 13 km dlouhý výlet. Stoupání nebylo příliš prudké, a tak se nám šlo pěkně. Jen jednou jsme udělali menší faux pas, když jsme oba, asi dvě vteřiny po sobě, při míjení protijdoucí skupinky upadli. Jednoduchá, ale efektní choreografie.
Zanedlouho jsme dorazili na vrcholek, odkud se otevřel výhled na horská jezera pod námi. Co do vzdálenosti, byli jsme zhruba v půli cesty, a tak jsme po vychutnání panoramat i našich tradičních tuňákových wrapů započali sestup. Čas jsme sice měli krásný, ale sestup byl plný kamenů a poměrně strmý, výrazně jsme proto zpomalili. Zhruba v půl třetí jsme si při pohledu do mapy řekli, že by možná nebylo od věci přidat do kroku, abychom stihli lanovku. Což se snadno řekne, ale možná, že výšlap na Olymp jsme ještě nestihli úplně zregenerovat. Takže nijak závratně rychlí jsme nebyli. Nicméně, stihli jsme to, i s nějakou tou rezervou. Kuba ještě narazil na veselý bulharský pár, který se s ním dal do řeči. Poradili mu návštěvu Rilského kláštera (rusko-bulharsky) a chválili Prahu i české pivo. Byli fajn, jen vypadali trochu zmateně, když jim Kuba bulharsky děkoval. Trochu ho zdrželi, takže poslední půlkilák byl pro Kubu běh. Na chatě nad lanovkou jsme ještě stihli dát rychlé kafe. Slečna v chatě vypadala taky dost zaskočeně, když jí Káťa řekla “Dekuži”, proto se jí raději zeptala, jak se v Bulharsku děkuje. Odpověděla “blagodarya”. Aha, Google Translator si z nás trochu vystřelil. Po kávě jsme si už jen s bolavými nožičkami užívali vyhlídkovou jízdu dolů.
Zítra bychom se v NP Pirin ještě rádi prošli kolem horského jezírka Okoto, a pak se přesunuli severněji, do NP Rila. Začali jsme proto hledat ještě jedno místo ke spaní někde poblíž. Měli jsme více favoritů, ale nakonec jsme zakotvili nedaleko městečka Bansko. Projeli jsme velikým turistickým střediskem, takže opuštěné místo v lese nás příjemně překvapilo. Ještě bylo světlo, tak jsme vytáhli židličky, něco málo snědli a pak dlouho rozjímali. Vytáhli jsme po dlouhé době naši solární sprchu, a zrovna když jsme ukazovali zadky, přišla za námi na návštěvu velmi přátelská liška. Vůbec se nebála a z nějakého důvodu jí moc chutnaly naše černohorské židle, tak jsme si radši na noc zavřeli dveře, kdyby se chtěla vejít do naší postýlky. Stočtyřicítka není nafukovací. Na kutě jsme šli brzy a zase bylo příjemně! Děkujeme našim nohám, že nás přes tu bolest stihly donést na tu poslední lanovku, Google Translatoru, že má smysl pro humor a Bulharsku za další parádní ložnici. ❤️
