Vstáváme za tmy, jak už je naším zvykem, a po očistě a snídani vyrážíme směr Soluň (Thessaloniki). Jen taktak jsme se vecpali na neplacené parkoviště nedaleko centra a vyrazili jsme nejprve směrem nahoru od moře, abychom si prohlédli helénistické pevnosti, rotundy, kláštery, atd. Už se ale dělalo dost vedro, takže Kuba splnil Kátě její vroucné přání a v místní taverně s výhledem na jednu z pevnosti jsme si dali snídani (ano, druhou!). Ač se nám odtud moc nechtělo zpátky do rozpálených ulic, vydali jsme se ještě do vyhlášeného archeologického muzea, které včera Kubovi doporučili dva Řekové na Olympu.
Muzeum vystavovalo artefakty (nejen) z období Alexandra Makedonského, především tedy sochy, ukázky architektury, ale i zápisy do kamene (některé byly v podstatě účtenky), vázy s vyobrazeními mýtů, šperky, zbraně, atd. Expozice byla obrovská. A klimatizovaná!
Po muzeu jsme si dali ještě jeden úkol, protože ani v Černé Hoře ani v Albánii jsme nedokázali najít plynové bomby do našeho vařiče. Přes nákupní ulici jsme se doplahočili k Petridi Store, místnímu největšímu obchodu s kemping věcmi – a uspěli jsme, jsme zachráněni. Ještě jsme koupili Kubovi tkaničky (na Olympu se mu jedna roztrhla) nějaké potraviny, a vyrazili do Bulharska.
Na hranicích jsme si chvilku postáli. Na rozpálené silnici mezi ještě rozpálenějšími nastartovanými auty jsme klimatizaci pustili na plné koule a přežívali. Na tabuli u místního občerstvení stálo 46° C. Fuj. Samotná kontrola šla ale rychle, už máme zkušenosti. Policista chtěl sice vidět vnitřek auta (kde jsme zrovna sušili svoje velké prádlo, takže toho přes ty trička a ponožky moc neviděl), ale i tak jsme za pár vteřin jeli dál. Teplota neklesala bohužel ani po přejezdu hranic, takže s klimoškou naplno jsme pokračovali do NP Pirin. Během cesty nám ještě došlo, že bohužel v Bulharsku potřebujeme jinou měnu (leva), tak jsme si ještě zajeli do Blagoevgradu k bankomatu a do Kauflandu pro jídlo. Ceny byly více než příznivé. Paní prodavačce jsme řekli „Dekuži”, což nám poradil překladač na internetu. Usmála se, tak asi dobrý. Pak jsme se přesunuli k vesničce Banya, kde jsme si vyhlédli místo ke spánku na kopci s výhledem. Tradičně se tam jelo po děravé cestě, ale zvládli jsme to. Povečeřeli jsme při západu slunce, pak jsme chvilku jen rozjímali. No a pak proběhla ještě nezbytná příprava šesti tortil na další den. Je to divné, ale ještě nám po měsíci nelezou krkem! Po všech rituálech jsme se asi v půl jedenácté uložili ke spánku a kupodivu nám bylo chladno. Jupí! ❤️ Díky, že na světě existuje tolik lahodných snídaní s vajíčkem, za to, že v Řecku mají plynové bomby do našeho vařiče, a hlavně děkujeme za klimatizaci. Nechápeme, jak to pravěcí lovci a sběračky mohli na hraničních přejezdech přežít bez ní.
