Budíček nám zazvonil ve 4:00, fuj. Kuba se jako vždy probral první a pokusil se probudit také mě, jenže to tak docela nevyšlo, protože moje první rozespalá slova byla: „Ty už jdeš?“. Nabídl mi, že může jít sám, ale to bych si nikdy neodpustila, takže jsem se taky postupně vyškrábala ven ze spacáku. V noci se nám spalo luxusně, byl krásný chládek, nikdo nechrápal a my byli nakonec rádi, že v chatičce (osmnáctilůžkovém pokoji) nebylo už místo. V 5 jsme nasadili rukavice, rozsvítili čelovky, a vyrazili do chladného rána. Za úplné tmy jsme došli po rovince k úpatí hory Olymp, přesněji k vrcholu Mytikas. Tam jsme potkali skupinku Řeků s horským vůdcem, který je uvazoval na lano. Všichni měli jištění a helmy, což pro nás měl být první impuls k nervozitě. Vesele jsme je předběhli, „Kalimera“, „Kalimera“, a začali jsme šplhat. Nemělo to už být daleko, ale místy to spíš připomínalo skalní lezení, tak jsme byli obezřetní, a hledali nejlepší chyty, a dvakrát zkoušeli, jestli nejsou kameny uvolněné. Tím, že jsme se nemuseli zdržovat s jištěním, dohnali jsme ještě jednu skupinu, se kterou jsme vylezli na vrchol na minutu přesně v moment, kdy se nad mořem pomalu začalo klubat slunce. Kdybychom to chtěli načasovat, nevyjde to, ale takhle jsme si mohli vychutnat východ slunce v plné své kráse.
Když bylo slunce dostatečně vysoko a vrchol se plnil, vyrazili jsme na snídani. Po stejné cestě dolů se nám bez jištění a helem nechtělo – jednak dolů je to vždycky nebezpečnější, jednak tudy chodili lidé nahoru a hrozil tak pád uvolněných kamenů. Našli jsme ale v mapách cestu okolo. Sice delší, ale podle místňáků na vrcholu o něco bezpečnější. Vydali jsme se tam. Byl to patrně osud, protože asi po čtvrt hodině sestupu jsme potkali 2 Řeky mířící nahoru a šel s nimi Zeus! Toho jsme včera ztratili někde zhruba v půli cesty na chatě Spilios Agapitos, ale očividně je to tu opravdu jeho domovina. Nepřidal se tentokrát k nám, mířil na vrchol, patrně aby se připojil k ostatním bohům.
Párkrát jsme cestou dolů na Christos Kakalos zabloudili a sestup to byl celkem náročný, ale zanedlouho už jsme baštili chleby s marmeládou, medem a nutelou. Ještě jsme zaplatili účet u místního šéfíka, který měl účes navlas stejný jako Ragnar Lothbrok, dali jsme si kávičku, sbalili stan, a s těžkým srdíčkem jsme se s Olympem rozloučili. Byl to zážitek.
Dolů už jsme šli přes poledne, takže čím níž jsme byli, tím víc nás zmáhalo sluníčko. Na Agapitosu jsme si samozřejmě dali zase radler. A už tam nás nohy bolely až dost. Asi v jednu jsme pokračovali v sestupu dolů. Slunce dnes pralo ostošest, tak jsme byli rádi, když jsme se schovali v zalesněné části cesty. Naše nohy ale neskutečně skuhraly. Navíc se za nás zařadila obrovská skupina turistů s holemi, a jejich neustále cvakání nás popohánělo kupředu. Jejich slaměné kloboučky budeme dlouho vídat v nočních můrách. Kuba je nazval “Mechanickým pavoukem o tisíci cvakajících nohou”. Ačkoliv byli skutečně rychlý, podařilo se nám jim uniknout.
Téměř dole jsme narazili na starého Řeka, kterému bylo tak 70 a statečně šlapal (trochu pomalu) vzhůru. Dokonce mluvil dobře anglicky a jako bonus měl jednu pohorku ovázanou plastovými řemínky, aby se mu nedělal žralok. Sympaťák. Těsně u parkoviště jsme se ještě zastavili u vodopádu, ale už jsme neměli sílu nazbyt, tak jsme jenom unaveně sledovali, jak si ve vodě lidé máchají své zpocené nohy, hned vedle cedule „Nekoupat – pitná voda“.
Dolů k autu jsme se došourali asi v 5, tedy 12 hodin po našem dnešním zahájení chůze. Byli jsme fakt hotoví. Restaurace byla bohužel úplně narvaná, tak jsme se posilnili z vlastních zdrojů u auta. Opravdu jsme se potřebovali pořádně umýt a vyprat si, tak jsme si našli kemp (Stanos) poblíž městečka Litochoro a vyrazili jsme.
Paní správcová kempu nám nabídla místo na noc za příjemnou cenu i s pračkou, tak jsme neváhali a v hezkém kempu u moře zůstali na noc, udělali jsme velké prádlo, šli jsme se (asi naposledy 😞) vykoupat do moře (bylo teplé!), a pak ze sebe smýt nánosy špíny a potu. Pozorný čtenář si povšimne, že už bylo opravdu na čase. To byla taková paráda. Ještě jsme se rozhodli navštívit místní restauraci, kde jsme ochutnali tzatziki, sýr feta a kuřecí souvlaki. Poprvé během dovči jsme narazili na Mojito, tak jsme neváhali a ještě to všechno spláchli panákem ouza. To byla žranice! Protože se v autě pořád nedalo moc dýchat, rozhodli jsme se pro spaní vedle, tedy pod širákem… Snad to bude lepší, dobrou. Děkujeme za dechberoucí východ slunce z nejvyššího vrcholu Olympu. Děkujeme Řekům, že se s námi o Olymp podělili. A děkujeme za tradiční řeckou žranici.
