Nejspíš jsme museli dospávat nějaký deficit, protože těch 10 hodin jsme spali jako zabití. V šest hodin jsme dostali snídani od paní domu (obrovskou, jak je tady zvykem) a byli jsme vděční, že místo kontinentálních lupínků můžeme ochutnat sýr od její krávy a domácí buchtu. U snídaně jsme ještě poklábosili s naší “spolubydlící”, která včera večer přišla opačným směrem z Valbony (kam my dnes míříme). Byla to starší paní, nejspíš britka s perfektní angličtinou. Tahle starší paní chodící po horách je zase Káti vzor. Potkávat se budeme v přístavech, kde Kuba zaparkuje tu svou jachtu.
Po snídani jsme nasadili batohy a začali šplhat. Takhle ráno jsme skoro nikoho nepotkávali, předběhl nás snad jen jeden muž-kamzík, a to celkem závratnou rychlostí. Kéž bychom také měli fyzičku.
První 3 a půl hodiny jsme celkem vydatně stoupali, cesta byla ale většinou schovaná v lese, a tak se šlo příjemně. No a na to jsme dorazili na rozcestí, odkud se do Valbony už šlo zase jen dolů. Je tu krátká odbočka na “vrchol”, kam jsme se šli mrknout (a samozřejmě najíst), a kde jsme potkali dva Čechy, kamarády cestující spolu po Balkáně.
Na vrcholku jsme si ale všimli úzké cestičky vedoucí ještě o trochu výš, na (námi pojmenovaný) “True Peak”. Tam jsme tedy ještě rychle vydali a výhledy byly mnohem překrásnější. Kuba pak okořenil někomu video z dronu svým holým pozadím a šlo se dolů. Cesta byla hezká, ale bylo už pořádné horko, takže jsme s radostí uvítali mini “kavárnu” uprostřed ničeho (rozuměj přístřešek s turkem a sladkými nápoji chlazenými proudící vodou). Dali jsme si pivo (kosovské) a pravou albánskou kávu, což nebyla nejlepší volba, protože to byl super silný turek. Dal se tam s námi do řeči ten kamzík z Francie, který nás ráno v Thethu doslova předběhl. Říkal, že žije už tak 5 let v Albánii, ale letos se chystá vrátit do Francie. Že má v ČR nejlepšího kamaráda, a na to nám ještě doporučil albánské pivo, které prý musíme vyzkoušet.
Když jsme s pánem pokecali a dopili pivo (kafe ne, to bohužel nešlo 😞), vydali jsme se na cestu dolů do Valbony. Nejdřív jsme šli ještě chvíli lesem, ale pak nás cesta zavedla na vyschlé koryto řeky Valbony, kterým jsme ještě tak hodinku pokračovali. Sranda byla, když proti nám jel terénní minibus, který někam do hor vezl nevěstu a svatebčany!
Po vstupu do “města” Valbona vedla dál cesta po asfaltové silnici. Neměli jsme žádnou rezervaci, ale potřebovali jsme najít ubytování, kde by byli schopni nám zařídit zpáteční cestu do Shkoderu (2x bus a trajekt). Z jednoho článku na internetu jsme si přečetli o hotelu Margjeka, tak jsme se rozhodli ho zkusit. K hotelu vedla asi kilometrová odbočka z hlavní silnice a nám někdy na této cestě došlo, že už se nám fakt nechce chodit nikam dál, tak jsme jen doufali, že v hotelu bude ještě místo. Byl to takový kamenný domek s krásným výhledem a obří dřevěnou pergolou. V restauraci nám pan provozní řekl, že má 1 volný pokoj pro 4 osoby, ale že nám ho dá za 5000 LEK / noc (to je asi 1000 Kč,-). Bylo to sice víc, než jsme platili u albánské paní se sýrem a krávou, ale rozhodli jsme se to vzít, nechtělo se nám zoufale běhat po Valboně. Pokoj byl prostorný, postel pohodlná, tak jsme se osprchovali a šli dolů do pergoly na večeři. Spolu s námi tam seděla skupinka Rusů, kteří šli předtím s námi korytem vyschlé řeky, a kterým dal Kuba dost najevo, že nemá rád, když mu někdo neodpoví na pozdrav. Ale asi si nás nepamatovali.
Ještě jsme si u večeře sami zařídili přes internet zítřejší odvoz a lístek na trajekt (nebo jsme si to alespoň mysleli), nabaštili jsme se a asi v půl desáté jsme šli na kutě. Těsně před spaním venku před naším oknem začal kňučet malinkatý vlčák, ještě štěně, tak jsme ho zdravili a utěšovali aspoň z okna. ❤️ Dnes jsme vděční za další životní vzor, za výhled z True Peaku, ale i za to, že už jsme se z hotelu Margjeka nemuseli plahočit nikam dál.
