Dnešní noc byla asi největrnější, co jsme v dodávce zažili. Dokonce se nám samo zabouchlo střešní okno a když jsme ráno otevřeli dveře auta, všude všechno létalo. No jo, byli jsme na pobřeží. Za to nás ale čekal prima výhled na moře.
Zase jsme se najedli u dřevěného stolečku, odkud nám po dojedení odlétl talíř a bohužel let nepřežil. Ještě jsme si doplnili vodu do všech nádob, rozloučili se s milou paní domů (a zahrady) a vyrazili jsme. Dnes jsme neměli žádný konkrétní plán, jen jsme si přáli ještě chvilku zůstat v Černé Hoře. Nastavili jsme si navigaci na jakousi rozhlednu u Skadarského jezera, jenže nás po pár minutách jízdy napadlo, že bychom vlastně mohli volný den využít k nákupu plynových bomb do vařiče, které začínáme docela akutně potřebovat. Rozhodli jsme se tedy navštívit Podgoricu, hlavní město Černé Hory. Cestu jsme si jízdu zpříjemnili naprosto luxusními zelenými fíky koupenými u silnice, k nimž jsme zdarma dostali také blumy.
Hlavní město nás trochu překvapilo, protože zejména ve srovnání s Budvou působila Podgorica jako celkem nudné město s překvapivě nízkými domy a anglicky nemluvícími obyvateli. Potkali jsme hromady odpadků, žebrající holčičku na parkovišti i požár. No nic, nepozastavujeme se nad tím, naše návštěva byla účelová. Kvůli plynové bombě jsme projeli 2 obchodní centra (v jednom z nich jsme narazili na velký trh s ovocem, kde jsme nakoupili), sport a 3 obchody s kutilskými potřebami (2 “Okovy” a 1 “Kips”). Jo, a tři pumpy. Bombu jsme našli jednu – v jednom z Okovů. A to jsme jí ještě vyfoukli zákazníkovi, který měl objednané a nachystané 4. Hodný pan prodavač se ani nenechal příliš přemlouvat.
Z Podgorici jsme jeli na zmíněnou rozhlednu. Bohužel jí ale zrovna natírali, tak jsme se jen mrkli na jezero Skadar (víceméně bažina, ale i tak pěkné) a vyrazili do Albánie. Na hranicích jsme se trochu zasekli v koloně. Páni celníci byli zřejmě důkladní. Ale byli jsme šťastní, neb má naše Dory klimatizaci a to nám pomohlo přežít v obrovském vedru (teploměr ukazoval v jednu chvíli 50 °C!!). Když na nás přišla řada, pan hraničář byl asi unavený z horka, ale ani se na nic neptal a nechal nás jet. Byli jsme tedy v další balkánské zemi! Protože jsme nechtěli přijít o krásné hory lemující hranice s Černou Horou, odbočili jsme ještě na panoramatickou silničku, abychom se trochu pokochali. Přišlo nám dost úsměvné, že první vesnice, kterou jsme projížděli, nesla příznačný název “HOT”. Pro ty, kdo nerozumí – znamená to “horko”. To bylo.
Serpentiny nás vyvezly krásnou krajinou až na vyhlídku, kde byl stánek s občerstvením a grilovalo se tam maso. Dali jsme si limču za 20 Kč, no nekup to! Pak jsme se chvilku poflakovali, než se s námi dal do řeči snědý mladík s velkými brýlemi. Byl dost ukecaný, takže jsme se dozvěděli vše o jeho kariéře umělce a terapeuta, že je z New Yorku a že léčí lidi rakijí. Mluvil také o tetovacím salonu v Tiraně a dal nám tipy na nejlepší DJ a kluby v Albánii i Řecku – jestli prý máme rádi noční život… No, radši v noci spíme, co si budeme povídat. Informace o plynové bombě bychom uvítali víc. Ale byl fajn, koupil nám čevabčiči. Pak nás nasdílel na svůj Instagram jako super úlovek z východní Evropy a my vyrazili o dům dál. Čekalo nás městečko Shkoder, a to tedy byl zážitek.
Už po cestě jsme si všímali nepatrných nedopatření v silničním provozu. Osly na vozovce už jsme zažili, ale oblíbené je tu například i chvilkové ježdění v protisměru (nutno říct, že plná čára nebo značky nic moc neznamenají). Pobavila nás i babča, která s autem zastavila na kulaťáku, a po chvíli rozmýšlení to střihla výjezdem do protisměru. Nicméně ta pravá legrace začala až ve městě. Řízení tady připomíná počítačovou hru ve finálním kole, kdy je třeba zapojit všechny smysly a vyhýbat se tisícům překážek najednou. V hustém provozu auta běžně stála na silnicích zaparkovaná i ve dvou řadách, cyklisté jezdili vedle sebe a do toho náhodně silnici přecházeli lidé, psi nebo jiná zvířata. Na jednom kulaťáku jsme potkali osla, který zmateně stál uprostřed (kvůli provozu zřejmě nevěděl, jak odtud), a na dalším (dvouproudém, v centru města), jsme potkali paní, která vedla kolo do protisměru prostředkem silnice (mezi dvěma pruhy kruhového objezdu). Nicméně, tenhle složitý ekosystém očividně zkrátka funguje, protože mraky aut prostě jen proudily okolo ní. Taky jsme pochopili, že základní složkou řízení na Balkáně je troubení. Tady se troubením upozorňuje, vynadává, děkuje, zdraví, přeje k narozeninám, atd. Prostě paráda.
Zároveň nás zaskočil všudypřítomný nápis “lavazh”. Netušili jsme, co to znamená, ale časem nám došlo že je to slovíčko pro automyčku. Nepřeháním, když řeknu, že každý třetí barák je “lavazh”. Zajímavý byznys.
Měli jsme z internetu tip na kemp Legjenda, ale upřímně, po tom, co jsme viděli ve městě, jsme neměli moc velká očekávání. O to víc nás pak zaskočil kemp se vším všudy za super cenu, kde nám slečna perfektní angličtinou řekla, že máme i bazén! K tomu sprchy, pračku, restauraci, no úžasný! Samozřejmě jsme se šli hned vykoupat, pak jsme si vyprali, nachystali svačinu na zítřejší den a na závěr tohoto hektického dne jsme si zašli na moc dobrou večeři (jen za 350,- Kč). Restaurace se nacházela v nádherné rajské zahradě, kde byly stromy, světýlka… No boží. Víno mají teda extrémně silné, máme podezření, že do něj míchají rakiji… Ale aspoň se nám bude hezky spinkat. Děkujeme zákazníkovi “Okovu”, který nám nevědomky obětoval jednu plynovou bombu. Využijeme ji dobře a s láskou. Děkujeme Párty šamanovi z New Yorku za jeho rady, ikdyž jsme je nechtěli. A děkujeme Legjendě za zcela nečekanou rajskou zahradu uprostřed zcela šíleného města.