Bohužel dnešní noc nám nevyšla podle našich představ. Ačkoliv kemp byl super a rozhodně za to nemůže, nevyspali jsme se ani jeden. Důvodem bylo brutální horko, které jsme se snažili vyřešit otevřenými dveřmi, což bohužel přilákalo snad všechny komáry světa, aby si na nás smlsli. V 5 ráno jsme se tedy vzbudili totálně zpocení a s milionem štípanců. Celý kemp ještě spal, tak jsme se co nejtišeji začali chystat, ještě téměř v polospánku, ale zvládli jsme to a okolo šesté jsme vyjížděli z brány. Neměli jsme to dnes daleko, mířili jsme do národního parku Paklenica, který byl jen 10 minut jízdy. U hlavní brány jsme zaplatili asi 20 € za vstup (no jo…) a pak nechali Dory na prázdném parkovišti.
Trek na dnešní den byla takzvaná Jurasova Glavica, 10 km dlouhý se sedmisetmetrovým převýšením. Hlásili, že dnes mělo být až 35° C, proto jsme vyrazili takhle brzy. Byli jsme za to fakt rádi, nepotkali jsme totiž skoro ani nohu. 😊
Paklenica byla takhle po ránu krásná, tyčily se nad námi vysoké skály (prý ráj horolezců) a Kuba se nemohl rozmyslet, jestli si hrát na Vinnetoua nebo na Jurský park (ale zpíval si něco celou cestu). Nejprve nás čekalo docela pozvolné stoupání, které se ale brzy změnilo v poměrně brutální a dlouhý výšlap. Šli jsme do kopce asi 2 km, ale jak bylo dusno, doplazili jsme se nahoru celí zpocení… Odměnou však byl výhled na hory a moře, dva za cenu jednoho.
Samozřejmě jsme ihned zasedli k svačince a Kuba si zalétal s dronem. Dále nás už kromě krátkého výstupu na kopeček Malá Močila čekala jen cesta po rovině nebo z kopce. To bylo příjemné zjištění, protože teplota prudce stoupala a bylo mnohem snazší se jenom valit dolů z hory. Společnost nám dělal krásný motýlek (strašidýlko) Emílek, kterému moc chutnal nektar na mých rukou. Proti gustu…
Když jsme sešli dolů, velmi jsme se zaradovali při pohledu na hospůdku Forester’s House, kde jsme si na terásce (v obležení Čechů) dali vychlazené pivo. Když jsme se trochu zregenerovali, vyrazili jsme na asi hodinovou cestu k parkovišti. Cestou jsme viděli spoustu horolezců a nechápali jsme, jak v takovém horku mohou fungovat!
U auta nesměla chybět odpolední kávička a pak jsme se pomalu začali přesouvat dále na jih. Jeli jsme po klikaté silnici podél pobřeží a bylo to moc pěkné. Před nájezdem na dálnici jsme se stavili na pláži v jedné zátoce na rychlou koupačku, kdy se zrovna zatáhlo a začalo foukat, ale nám to vlastně vůbec nevadilo. Dali jsme si tam i sprchu a pak jsme už bez přestávky drandili směr Makarska. Měli jsme spoustu času, takže jsme už v půl šesté přijížděli na naše spací místečko. Zase jsme ho našli přes naší appku a tentokrát to byla trefa do černého!
Vyjeli jsme asi 2 km nad město po úzké štěrkovité cestě, kde se nacházel malý plácek s neskutečným výhledem. Nikdo tam nebyl, tak jsme Dory uvelebili a sebe převlékli. Rozhodli jsme se totiž, že chceme ochutnat nějakou středomořskou specialitu, tak jsme vyrazili na hodobóžovou véču dolů na riviéru. Moc jsme si pochutnali na mušlích a chobotnici, dali jsme si Aperolek a chvilku si přišli jako „normální“ turisti. Cesta zpět do toho krpálu s hladinkou v krvi a plným žaludkem byla náročná, ale asi v osm jsme se tam vyškrábali. Překvapilo nás, že Dory měla společníka – Opel s holandskou značkou!
Ukázalo se, že našimi sousedy je mladý pár, který cestuje už dva měsíce a ještě jim měsíc zbývá. Jsou moc fajn, teď jsme s nimi asi hodinku kecali o jejich a našich zkušenostech, tak jsme mnohem moudřejší. Nu, tak dobrou! Děkujeme, že jsme měli tu čest s Emilem, za středomořskou véču, i za seznámení s holandskými souputníky.
