Batátové pyré s kousky brokolice. Jo, přesně tak vypadají tisíce kilometrů australské (polo)pouště, kterou projíždíme cestou z Ningaloo. Vyměnili jsme paletu barev, úplně – Austrálie je prostě neskutečně oranžová. Nebo růžová, jak by řekl můj táta.
Jedeme do Karijini. ‘Batátový’ písek nám tu místy tmavne a stává se sytějším, až do řepových odstínů. Projíždíme stovky kilometrů ničeho, proťatého asfaltovou přímkou, a projíždíme i pár stovek po udusaném oranžovém písku, díky čemuž se nám na autě vybarvilo slušivé oranžové hombre. A sem tam tu přibude i strom – eukalypty s bílými kmeny; přibývají skály, kopce a místy i řeky. Karijini je plné soutěsek, roklí a kaňonů – bizarních vrstev, vrásek a linií. Některé prohlížíme, některé procházíme, v některých plaveme. A čerstvě vyplivnutí z letadla letícího z míst, kde je všechna krajina mladá a živá, zíráme na přesný opak – ohromné kaňony vyhloubené říčkami v průběhu miliard let. A ozvěna ptačího zpěvu je v nich znamenitá.
Mimo nás tu všichni řídí ohromné čtyřkolky a táhnou za sebou ještě ohromnější karavany. A navíc s těmi klobouky ani nemůžou nepřipomínat vysloužilého Krokodýla Dundeeho. V Karijini jsme se i vylezli rozhlédnout po kraji na Mount Bruce (Punurrunha po aboriginsku). Oranžová placka, kam oko dohlédne. Ale nikdy jsme nic podobného neviděli.
Prý jsou tu hadi a další netýkavky, tak koukáme pod nohy při každém kroku. Taky se otáčíme při každém šustnutí. A taky velmi obezřetně vyklápíme v autě sluneční clonu (přerostlý osminohý huntsman spider se tam prý s oblibou schovává. Není jedovatý, ale jeho ‘baf’ ze sluneční clony prý australanům často cvičí srdíčka). Nicméně… Zatím nic…
Z Karijini nás čeká dlouhá jízda australskou pustinou zpátky do Perthu. Vzdálenosti, které tu projíždíme ‘ničím’, nemají v Evropě obdoby. Na patnácti stech kilometrech na této tepně potkáváme asi tak tři a půl vesničky, jejichž obyvatelstvo by dohromady patrně ani nenaplnilo Lidový dům městské části Kbely. Převážně hornická města. Jedno z nich má neodolatelný slogan: ‘Dědictví stejně bohaté jako krajina’. Když jsme se rozhlédli a stovky kilometrů jakýmkoli směrem jsme v krajině neviděli zhola nic, nebyli jsme si jistí, co si z toho sdělení odnést.
Doly tu těží všechno – od zlata přes lithium po železnou rudu. A mezi těžební technikou se cítíme jak Gulliver v zemi obrů – obrovské náklaďáky, obrovské bagry, bezmála dvoukilometrové vlaky, konec vlaku v nedohlednu. Někdo by dokonce řekl, ‘dlouhý jak Lovosice’.
Jinak prostě jedeme. A poznáváme, jaké je jet (polo)pouští. V poušti není moc zatáček a docela dobře se tu sleduje zakřivení země. Skutečně je kulatá. V poušti nejezdí moc aut. Proto si s každým, koho minete, máváte. Občas máte skoro nutkání zastavit a pokecat si. V poušti je málo vody. A buket není nic moc. Jízda pouští moc neutíká. Žádné zatáčky a žádné řízení v noci (kvůli klokanům). Jednou za patnáct minut musíte uhnout kamionu (‘Road Train’), co veze kus přerostlého bagru do nějaké místní vesničky s bohatým dědictvím a krajinou, a roztahuje se přes oba pruhy. V poušti nehraje rádio a není tu signál. A vzhledem k tomu, že naše playlisty už nám lezou krkem, napojili jsme iPad na autorádio a pustili si prodloužené verze Pána prstenů. A i bez obrazu – nejlepší filmy, které jsme kdy slyšeli. Ale to je asi pořad v pohodě – potkali jsme kluka, co si na sebe při dlouhé jízdě pustinou otočí zrcátko a debatuje… V poušti je v noci zima. V zemáku nám to říkali, ale teď jsme to zakusili na vlastní spacáky. A hlavně, v poušti je neskutečný klid. Tiché hvězdné noci, nádherné chladné východy slunce.
Po dvou a půl dnech ‘Jak se ti jede?’ … ‘Rovně’, jsme dorazili do Perthu. Probrodili jsme se betonem a za městem jsme se ocitli v úplně nové krajině. Batát s brokolicí se proměnil v louky, lesy, políčka. Pokračujeme k pobřeží Bunburry a Margaret River, potom Denmark a Albany. A vinice všude okolo nápadně připomínají Moravu (občasný vačnatec hopkající u cesty nás ale vždycky spolehlivě vrátí z Moravy do Austrálie). Skoro všude se to tu jmenuje ‘-up’. Yalgorup. Nannup. Gnowangerup. Jerramangup… Dokonce Jacup.
A hlavně… Ochladilo se a prší. Jo, prší. ‘Jeďte do Austrálie’, říkali. ‘Tam je i v zimě příjemně,’ říkali. Tady na jihu je pěkná kosa! Až se nechce věřit, že jsme pořád na stejném kontinentu. Alespoň nemusíme kupovat led do chladicího boxu.
Často nás odněkud žene déšť. Nebo vítr. Nebo kroupy. Ale i tak jsme stihli v desetiminutovkách mezi přeháňkami vidět pláže, útesy, skály, a dokonce další velryby. Tentokrát jsme plácání ocasu zpozorovali přímo ze břehu. A na nádherně bílé Little Beach vidíme i lachtana. Rozhodli jsme se to zkusit až do Esperance, tak snad se nám zlepší počasí.
Děkujeme za ty teplé a slunné (zimní) dny na severu – teď si jich vážíme o to víc. Za to, že se před námi pořád nestydí divoká zvířata – klokani hopsají, pštrosi běhají, lachtani lachtají a velryby plácají. Jako v kině. A taky jsme rádi, že nás zatím nechtělo nic kousnout.
