Bylo jasné, že náš poslední měsíc na Zélandu budeme trávit prací. Výšlap na vrchol Taranaki a pobyt v jeskyni ve Waitomo byly takovou pomyslnou dvojitou třešničkou na našem třípatrovém dortu zážitků. Nechtělo se nám, ale bylo na čase obepsat několik zaměstnavatelů a zkusit štěstí. Můj horký favorit byl sběr malin a borůvek, ale asi bylo dobře, že jsem nedostala jejich odpověď. Řekla bych, že by mi po měsíci dali místo výplaty spíš účet k proplacení snědeného ovoce. Zvolili jsme tedy bezpečnější variantu – sběr sladkých brambor, neboli kūmar. Ty se syrové jist nedají. Nebo ano?
Farma se nacházela v městečku Dargaville, asi 50 km od Whangarei, kde jsme svoje roční dobrodružství v červenci zahájili. Kruh se nám tedy hezky symbolicky uzavřel. Byli jsme zpět v Northlandu. Gandalfa jsme zaparkovali pod vysokou střechou a šli se seznámit s našimi novými kolegy a spolubydlícími. Překvapilo nás, že z celkem osmi lidí byly tři páry z Británie. Plus dva kluci z Maďarska. Všichni se shodli na tom, že ubytování je super, že práce by mohlo být víc a že v Dargaville chcípl pes. No, nechtěli jsme dělat předčasné závěry, byli jsme rádi, že máme zase kde bydlet. A společné prostory s vybavenou kuchyní a koupelnou vypadaly slibně. Nejvíc nás potěšila krabice plná batátů k volnému užití. A třeba to s tou prací nebude tak zlé, doufali jsme.
První pracovní den nám dal zabrat. A to i přesto, že trval jen 3 hodiny. Začal totiž foukat tak silný vítr, že jsme nemohli pokračovat. Naše původní představa, že budeme chodit po poli s kyblíčkem a vykopávat brambory krumpáčem byla poněkud naivní. Místo toho na poli stály 4 ohromné stroje (zvané harvestery) zapřažené za traktory, z nichž každý pojmul cca 6-7 lidí. Já byla poslána na žlutý harvester, Kuba na modrý. Stoupla jsem si na levou stranu stroje jako třetí v pořadí a čekala, co se bude dít. Traktor se rozjel, harvester zabořil svou přední část do hlíny, no a najednou se na pásu přede mnou začaly promenádovat oranžové brambory obalené v hlíně. Byly všude. Moje ruce ihned pochopily pokyn a začaly bleskurychle vytahovat kūmary a házet je na další, vrchní, pás. S každou další řadou, na kterou harvester najel, jsme se v týmu vystřídali, posouvala jsem se neúprosně dopředu na první místo, což znamenalo, že mě čekalo tzv. stripování. To obnáší zapojení v podstatě všech svalů v těle, zvednutí velkého těžkého trsu kořenů a jeho oklepáním osvobození co největšího počtu brambor. Druhý a třetí člověk v řadě už mají lehčí roli, méně fyzickou. Často u práce přemýšlím, jestli si připadám víc jako chobotnice, nebo jako storuký zaměstnanec pošty z Mužů v černém. Ale člověk si zvykne na všechno. Aspoň nám k tomu hraje hudba. Čím dál víc tady přicházím na chuť novým hudebním směrům, třeba technu a drumcům (Šárko!), to pak ty batáty lítají na pás úplně samy.
První den jsme tedy pracovali jen 3 hodiny. Ale i tak nám to stačilo. Sešli jsme se pak s Kubou v autě a nemohli jsme se přestat smát. Vítr nám nafoukal do obličeje tolik hlíny, že jsme vypadali jako zvláštní kombinace emo-gothic dělníků. Hlína nám vytvořila černé linky v očích, měli jsme ji v uších, vlasech, i v pupíku! Kdysi jsem se někde na internetu dočetla význam svého jména – Kateřina prý znamená “vždy čistá”. Ehm.. Kdybych aspoň měla svoje rodné příjmení, to by se sem hodilo víc! 🙂
Bylo nám jasné, že tohle bude práce, na kterou jen tak nezapomeneme. Když z nás pak večer ve sprše stekla všechna ta hlína, a byli jsme to zase my, došlo nám, jak jsme unavení. A to se vlastně nezměnilo až do našeho posledního dne na bramborách. Nejvíc trpěly naše ruce, zápěstí a dlaně. Z otevírání lahve nebo vymáčknutí zubní pasty se stal nadlidský úkol. Tak snad jsme tu třeba získali nějaké svaly, aspoň na těch dlaních. Pracovní dny by se daly rozdělit na několik fází – začneme s Kubou snídaní v tiché kuchyni, předtím, než všichni ostatní začnou vylézat z postelí, dále jedeme na pole v rozhrkané staré dodávce, kde není už volného místa, po práci do ní zase všichni naskočíme a celí špinaví jedeme domů. Tam se postupně vystřídáme ve dvou sprchách a na závěr dne se všichni sejdeme v kuchyni při přípravě večeře. Kuchyň není veliká a 12 lidí se tam tedy vejde jen díky opatrnému tanci plnému vyhýbání a omlouvání se a plánování každého dalšího kroku. Bývá to sranda.
Bohužel naši kolegové měli pravdu, když říkali, že práce není moc. Počasí má svoji hlavu a je mu asi úplně jedno, jestli si něco vyděláme, nebo ne. Kromě silného větru je Dargaville v podstatě denně bičován silným deštěm, který vždycky přijde absolutně znenadání, jako když pustíte sprchu na maximum. Několikrát jsme tedy mokří utíkali z práce domů, ale většinou už ráno u snídaně čekáme na zprávy od velkého šéfa George, jestli má cenu v tomhle počasí pracovat, nebo ne. V 50 % případů napíše “no work today, hopefully tomorrow”. Naše reakce jsou často rozpačité – chtěli bychom sice pracovat, ale zároveň i ty volné deštivé dny si umíme užit. A čím se tady bavíme? No, pro začátek hodně jíme. Fyzická práce má na nás dopad v podobě neustálého hladu. Takže já peču různé dezerty z batátů a Kuba všechno ochutnává. Děláme batátové hranolky, taky kaši a přidáváme je v podstatě do všeho. Mňam. Kromě jídla si hodně čteme, cvičíme mezi gauči, hrajeme karty, Monopoly, nebo šachy, taky vyrábíme sošky ze sádry a největším dobrodružstvím dne je pro nás výlet do supermarketu. Večer si s Kubou dáme sklenku červeného vína (pro regeneraci svalů) a kdykoliv zavřeme oči, vidíme jedoucí pás plný batátů. To nám asi ještě chvilku zůstane.
Jak jsem už psala, Dargaville nás zaskočil svou “chcíplpesností”. Vůbec nic se tu neděje. Žijí tu hlavně farmáři s muletem na hlavě (kdo by náhodou neznal, je to typ účesu “vpředu business, vzadu párty”), město je takové nijaké a jediné vyžití, co tu bylo – místní kino – nadobro zavřelo týden po našem příjezdu. Nestihli jsme to. Samozřejmě se na to dá nahlížet optimistickýma očima – aspoň nemáme kde utrácet ty těžce vydělané peníze. Co do výletů po okolí to také není žádná sláva, protože je pořád mokro. Jeden den jsme alespoň vyšplhali na kopeček Tokatoka, navštívili jsme znovu pláž Baylys Beach a byli jsme párkrát ve Whangarei, které nám teď přijde jako velkoměsto. Byla jsem tam pozdravit své bývalé kolegy ze Sabio coffee, prodali jsme kytaru a díkybohu se nám podařilo po 10 měsících vyřešit opravu Gandalfova katalyzátoru, takže je připraven k prodeji, chlapík náš. Taky jsme do Whangarei s Kubou několikrát odváželi tříděný odpad – Dargaville je totiž taková díra, že tu můžete odevzdat odpad na jednom jediném místě, ale musíte zaplatit 2 dolary. To je prostě totální nesmysl. Předpokládáme, že 99 % místních farmářů hází lahve od pivka rovnou na zahradu. Ach jo. Tak jsme se s Kubou ujali role popelářů a snažíme se udělat dobrý skutek pro planetu. Vlastně si ve více různých ohledech přijdeme jako takoví rodiče našich spolubydlících. Uklízíme ráno po večerní party, zhasínáme po nich, myjeme nádobí, učíme je třídit.. nedá se nic dělat. Jsme prostě nejstarší, no.
Bydlíme tu tedy hlavně s Brity, a to je prostě zajímavá sortička. Všichni jsou nějakým způsobem cool. Mají odbarvené nebo nabarvené vlasy, piercingy, jsou to muzikanti, umělci, hodně kouří, hodně pijou, hrají poker a spí do 12, když je volno. Ale máme je rádi, je s nima sranda. Máme tu Thomase a Gee, ti jsou posedlí kartami a deskovkami a na Zéland přijeli hlavně ochutnávat místní pivo. Thomas studoval historii a chce být učitel, a Gee studovala lingvistiku. Dále tu je Innes a Maddie, pár ze Skotska, to jsou umělci každým coulem. Innes hraje v několika kapelách, Maddie ráda tvoří a maluje, oba si často čtou, cvičí jógu a překvapivě nepijí alkohol. Jamie a Annabel, další skotský pár, těm je teprve 18 a vydali se na druhou stranu světa. Rádi koukají na filmy a vaří všemožné dobroty. Pak tu máme dva maďarské kamarády, Balasze a Dominika. Ti mají svůj vlastní svět, ve kterém spolu mluví šílenou maďarštinou, Balasz každý den peče chleba a Dominik, normálně spíš nemluvný drsňák, nás často zaskočí, když si zpívá ve sprše, dělá ráno palačinky, nebo smaží koblížky. Nedávno se k nám připojili další zástupci evropských velmocí. Máme tu dva Němce, Ninu a Laurina, taky teprve osmnáctileté, a pak Daniela a Clementine z Francie. Ti se chystají za měsíc přeplout přes oceán až na Fidži.
Kromě našich spolubydlících se v práci setkáváme hlavně s Maory, což je skvělý kulturní zážitek, jsme s nimi vlastně poprvé v blízkém kontaktu a moc nás to baví. Jejich nátura je totiž úplně jiná než ta naše. Jsou živí, silní, hluční, bujaří (snad je to skutečně slovo), rádi si zpívají, pokřikují po sobě, jejich rodiny jsou obrovské, každý má minimálně 10 bratranců a sestřenic, bez cigarety je nepotkáte a když jich je na harvesteru víc pohromadě, pracují neskutečně rychle a ještě křičí “Faster, faster!”. A je s nima sranda, protože všichni mluví jako dlaždiči, a to včetně žen ve věku našich maminek a babiček. Kuba by mohl vyprávět, jak mu jedna zhruba šedesátiletá Maorka řekla “ku***, sorry, ty vole” a o pár minut později mu nabídla usmiřovací joint. Jen vkus na hudbu mají úplně příšerný, jejich remixy a disco písničky nás při práci doháněly k šílenství. Ale jak říkám, byla to super zkušenost.
Celý sběr batátů byl skvělý! Nakonec to uteklo jako voda a kupodivu si kromě zážitků odvážíme i nějaký ten dolárek na přilepšenou. Článek dopisuji bohužel až o pár dní později, sběr brambor máme touto dobou už za sebou a přesunuli jsme se na poslední zastávku našeho pobytu na Zélandu, do Leigh. Ale o tom až příště.
Mějte se zatím krásně, K+K
