Cesta byla trnitá, nervy drásající, a místy to i vypadalo, že to neklapne. Ale nakonec tu můžeme na druhém konci světa přivítat první návštěvu. Skupinu č. 1, aneb Chicagské jezdce na invalidních vozíčcích, Pestrobarevné mistry grilu a Vášnivé ochutnavače Zélandských prášků proti mořské nemoci. Po týdenním prozkoumání Severního ostrova přilétají do Christchurch (pro lekci správné výslovnosti prosím kontaktujte Petra Mendu), kde jsme je našli, důkladně objali, a zahájili společné dobrodružství. Jejich příbytky na kolech jsou vedle Gandalfa nemotorní obři (Droběna a Smraďoch), vybavené vším možným. Ačkoli, postupem času se polovina té výbavy pozvolna ukazuje jako nefunkční. Ale jede to. Dobrý.
Začneme ostřeji a vydáváme se do NP Aoraki (Mt Cook). Po cestě stavíme u jezera Tekapo pro dvě frajerská sombréra pro dva Divoké Kiwi, a noc trávíme u nedalekého průzračně modrého Pukaki. Neodolali jsme večernímu plavání s výhledem na Mt Cook, připili jsme vínem z Riwaky, a spát.
Když jsme plánovali navrhnout odjezd na trek v 5 ráno, čekali jsme od skupiny výrazně silnější hnutí odporu. A v 5 ráno jsme čekali výrazně silnější zadrhávání v provádění. Byli jsme ale naprosto šokováni a zahanbeni, protože Skupina č. 1 je prostě skupina drsňáků. V pět jsme vyjeli směrem k Aoraki (Mt Cook), který se už teď v brzkých růžových paprscích beze studu předváděl. Na parkovišti se už jen stačilo posilnit Nimesilem či Aulinem (my si nedali), a okolo půl sedmé už jsme funěli na schodech na červenou Mueller Hut. Schodů má být dva tisíce; my napočítali 1832, je nicméně na místě dodat, že sem tam bylo sporné, jestli daný schod uznat za plnohodnotný (započitatelný), nebo jen za takový šolích.
Asi po pěti vydýchávacích “Pane Bože, to je krása” pauzách jsme vystoupali na poslední schod, k Sealy Tarns. Tady jsme z batohu vytáhli náš cestovní Starbucks a konečně posnídali. A pak pokračovali na chatu. Po cestě jsme nejprv poslouchali, a potom i pozorovali, jak jsme si rozvrtali planetu. Tají ledy a padají laviny; dojímá to krásou a zároveň nutí k pláči; ledovce jsou vymírajícím druhem. Později dopoledne se slunce opřelo i do nás, a my se nedivíme, že ledovce už v tom vedru nechtějí být.
Po návratu dolů jsme se namočili v potoce, který byl naštěstí tak studený, že i kdyby rodinka procházející na mostě nad potokem zrak ostřila sebeusilovněji, na členech výpravy, kteří šli na Adama, by nevykoukala nic nevhodného. A přestože jsme plánovali naší skupinu pohostit grilovačkou teprve až v místech, kde to bude legální, dnes večer rozhodl velký hlad. A taky fakt, že Vláďa s tátou skoupili v Christchurch asi tak dvě a půl krávy ve steacích. Po večeři jsme ještě na mapě s měřítkem blížícím se 1:1 naplánovali program na další dny, a spát.
Ráno jsme si přispali, posnídali, a vyrazili na Hooker Valley Track. Shovívavých pět kilometrů údolím, vinoucím se k Aoraki. V jezírku na konci jsem si našel svůj malý ledovec. Po návratu ještě krátké plavání v Pukaki a jedeme do Wanaky. Tady, v nejluxusnějším kempu, ve kterém jsme za těch šest měsíců byli, se naše cesty chvilkově rozdělí. Rodiče vyrážejí na plavbu do Milford Sound, a my zůstáváme ve Wanace. Musíme to trochu vydýchat, protože jejich tempo je vražedné, na to my už jsme staří.
Zatímco se rodičové plavili s delfíny ve fjordu a viděli desítky ptáků kiwi (skoro jsme neměli to srdce říct jim, že to jsou wēky), my jsme se snažili sehnat vajíčka. Neúspěšně. Ano, vaječná krize na Novém Zélandu trvá a dává nám zabrat. Mimo to si během našich dvoudenních prázdnin Beruška nechala na zápěstí nakreslit Aoraki, ať má hory vždycky takříkajíc při ruce. Tatérka Míša ve Wanace žije čtyři roky a dala nám spousty tipů na objevování okolí. A ještě jsme stihli vylézt na Rocky Peak, menšího bráchu Roys Peaku. Když jsme slezli dolů, vykoupali jsme se ve Wanace a znovushledali se s naší skupinou.
Následující ráno znovu vstáváme do tmy a vyrážíme na Roys Peak, takový místní Baraniec. Tady už všichni zdravíme Hey ya (Skupina č. 1 už se téměř zcela asimilovala). A i tady se vede nelítostná fotobitva, kterou mezi sebou svádějí táta a Vláďa. Oběma pak drahé polovičky připomněly vrcholové pivko (tomu se říká láska), a šlapalo se dolů, na zbytek horkého odpoledne u jezera a u grilu.
Po pozdní snídani vyrážíme zpět na západní pobřeží. Sandfly Headquarters. Nechápu, proč musíme následovat sandflies. Proč nemůžeme následovat třeba motýly? Zastavili jsme se osvěžit v Blue Pools, u vodopádů Fantail Falls, a zbytek cesty už jsme se jen kochali krajinou. Když jsme se Google map zeptali na nejbližší potraviny, nabídl nám Potraviny Špičáková, Jihlava. Ne, díky. Tak jsme dojeli až do deště na Franze Josefa, kde jsme se ubytovali v kempu Orange Sheep a už jen doufali, že do rána se počasí zlepší.
Ráno se počasí nezlepšilo – nic hrozného, ale na helikoptéru nad ledovcem to nebylo. Tak jsme rodiče zásobili informacemi a vyslali do krajů, které my už máme prozkoumané, a shledáme se u Christchurch večer před odletem. My se zatím porozhlédneme v okolí Franze Josefa a pak to do Christchurch vezmeme skrze náš oblíbený Arthur’s Pass. Takže zatímco se v Čechách sváděla bitva mezi Pavlem a Andrejem, my jsme řešili mnohem hmatatelnější problém – u Okarito Bay jsme spolu s místňáky chytali tři ovčí uprchlíky (úspěšně). Prošli jsme se tam po pláži, kde jsme potkali volavku Charlieho (nosil kraťasy jak Charlie Sheen).
Den na to nás ve freedom kempu probudila hlídka, co chtěla vidět self-containment certifikát – což by nebyl problém, kdybychom věděli, kde je. Hledali jsme ho asi pět minut, během kterých nám do Gandalfa nalétalo k padesáti sandflies, tak jsme před odjezdem museli ještě vraždit. Těm muškám přerušovaný půst asi fakt nic neříká. Jestli opravdu jste to, co jíte, tak našich klonů už jsou na West Coastu stovky.
Z hmyzího obležení jsme se dostali a vyrazili jsme přenocovat na malý a malebný Brown Hut. Beruška si tu rozřízla prst o konzervu, když byl dron zrovna ve vzduchu, takže to asi bude na videu. Nocovaly tu s námi opět desítky wēk. A nocoval tu i Dom, co po horách nechodí, ale běhá, a jeho Heidi, která má tátu z Německa. A až když v dospělosti Německo navštívila, prozřela: “Aha, táta není divnej. On je Němec!”. Západ slunce jsme tu měli krásně oblačně dramatický. A co se východu slunce týče, ten vždycky trochu připomíná studenou sprchu – nechce se vám otočit kohoutkem, ale jakmile se z toho spacáku vykopete, je to prostě nepopsatelná paráda. A ten výhled z kadibudky…
Po sestupu jsme to vzali přes Hokitiku do Arthur’s Passu. Dlouhé údolí protínající pás stále ještě sněhem pocukrovaných hor. Po cestě jsme chytali malé kousky signálu, abychom mohli komunikovat s první skupinou, a na večer jsme to zapíchli v malém kempu přímo u nádraží. O skřípění brzd několika vlaků jsem se dozvěděl až po deseti hodinách ničím nerušeného spánku, takže se mi, hádám, spalo dobře. V kempu jsme si přečetli něco málo o papoušcích Kea (kýý-áá je Maorové pojmenovali podle jejich hlasu). Jsou to kluci vynalézaví a chytří (navzdory slovesnosti chytřejší než sovy). A dožívají se průměrně pětadvaceti let (nejstarší zaznamenaný veterán měl jedenapadesát), takže ty, co potkáváme, jsme dost možná potkávali už před čtyřmi lety. Dali jsme si tu sprchu ve vodopádu Devil’s Punchbowl a zítra na další ranní výšlap – Avalanche Peak.
Když vyrážíte za tmy, těžíte z nespočtu výhod. Například, vidíte jen tam, kam vám dosvítí čelovka.Tj. Ten brutální krpál před vámi je přikrytý tmou. Na Avalanche Peaku jsme opět posnídali, nad mraky povalujícími se v údolí pod námi, sami v absolutním klidu, míru a tichu. Trochu se začínáme bát, že jsme tomu tak přivykli, že už do sebe pod tisíci výškovými metry nenarveme ani sousto. Pár hodin na to jsme si zaspeleologovali na Castle Hill Cave Stream, šestset metrů dlouhé vápencové jeskyni, kterou protéká průzračný potok. Dobrodružství. Parádní dobrodružství. Místy se brodíte po pupík, místy šplháte na vodopád. A místy potkáte v protisměru úhoře jak noha. Procházeli jsme i kolem malých úhořátek a soudě dle velikosti i kolem úhoře teenagera (nebo mladé adolescentní úhorky, to nepoznáme). U ústí jeskyně jsme byli výletem nadšení. Navíc tu někdo zapomněl pánské kraťasy Made in Italy, což se Kátě zrovna hodilo, tak “nakoupila”. Navštívili jsme ještě posvátné vápencové skály, kde, hned vedle Gandalfa, ukradli auto. Jsme tedy rádi, že Gandalf je trochu otlučený, špinavý a pokrytý pavučinami – a že nám na tom parkovišti zůstal.
Pak už jsme jen vykoupili v jedné vísce celý regál vajec (kdo hledá, najde) a mířili na setkání se skupinou. V kempu u pláže jsme sdíleli víno, zážitky a ráno vajíčka. Jednadvacátého už jsme se jen přesunuli do Christchurch, vrátili Droběnu a Smraďocha, objali se a rozloučili. Byl to občas až neskutečný pocit, mít tady rodiče. Před čtyřmi lety u Wanaka Tree by mě nikdy nenapadlo, že se tam budu někdy s nimi procházet a fotit. Ale bylo to super. Doufáme, že jsou vyčerpaní a odpočatí zároveň. A doufáme, že si to tu zamilovali alespoň trochu tak, jak to tu milujeme my.
Z Christchurch jedeme na Banksův poloostrůvek, Akaroa. Než se Britům podařilo podepsat smlouvu z Waitangi, několik kořínků v Akaroa zapustili Francouzi, takže to tu má místy takový francouzský charm. Jedeme se povalovat na pláž, a podíváme se na pár míst, jako třeba na Tumble Down Bay, Hinewai Forest nebo Otepatotu. “A dáme si kafe”, což Beruška nezapomene dodat, kdykoli něco byť vzdáleně zavání klidem a pohodou. Je třeba nabrat síly. Za pár dní totiž přiletí Skupina č. 2.
My děkujeme za neskutečné a neskutečně slunečné dny, treky za východu slunce a grilovačky za západu. Za to, že zájezd Skupiny č. 1 proběhl v pořádku a se vším všudy. A hlavně rodičům za návštěvu z druhé strany Zeměkoule.
