Noc v noclehárně byla kupodivu v pohodě. Jeden pán vedle Kuby sice chrápal, ale špunty to jistily. Trošičku jsme zaspali a nakonec jsme vycházeli nahoru na vrchol až v 6… Sluníčko už pomalu zbarvovalo oblohu a čelovky nebyly třeba. Byli jsme tak 10 minut pod vrcholem, když ta červená kulička vykoukla zpoza hory a osvítila nás svým hřejivým světlem. Pravda, že zatím nehřála dostatečně na to, abychom neklepali kosu. Také na vrcholu bylo frišno, snídaňové sušenky jsme jedli schovaní v závětří. Ale i východ slunce byl prima.
Museli jsme se potom rozhodnout, jakou cestou se vydáme zpět – buďto zpátky půjdeme stejnou cestou, nebo zkusíme zajímavější hřebenovku. Bylo to sice delší, zato horší cesta… Ale ty výhledy! Zvolili jsme tedy druhou možnost. Hned na začátku nás trochu zaskočilo rozlehlé kamenné pole, které jsme museli překonat. No, a pak další, a další… Bylo jich dost. Ale šli jsme opravdu po vrcholcích hor, takže to byla nádhera.
Asi v polovině hřebenovky (po 3 km) kamenná pole skončila a my jsme pokračovali po trávě, nebo uprostřed nízkých stromků. Mířili jsme na horní stanici lanovky, neboť jsme trošku leniví a cesty dolů z hor si většinou zrovna neužíváme. Nebyli jsme si jistí, jestli nás pánové svezou dolů, protože nám zbývalo jen 24 leva v hotovosti. Díkybohu to ale nebyl problém (platí se dole) a za chvilku jsme už sjížděli do Borovce krásnou retro kabinkou. Asi za půl hoďky jsme byli dole u kasy, kde naštěstí brali karty, protože cesta stála 28 leva! No, hotovost jsme tedy museli utratit jinak. Od dolní stanice lanovky nás bohužel ještě čekalo asi 2,5 km stoupání k naší Dory. Veškerá energie ušetřená jízdou nás opustila a opravdu jsme mleli z posledního. K autu jsme se ale dostali, počkala na nás!
Když jsme se trochu vzpamatovali, uvařili jsme si tradiční kafíčko a dali si super tajnou sprchu za autem (jako na potvoru zrovna procházely skupinky diváků). A když jsme se konečně dali trochu do kupy, vyrazili jsme dál. Do Rumunska.
O bulharských silnicích jsme doteď možná smýšleli příliš shovívavě, ale ty kousky dálnic, kterými jsme teď projížděli, za moc nestály. A když jsme se blížili k hranicím, silnice plná děr a výmolů už nestála vůbec za nic. Z hor jsme se ale po dlouhé době dostali do krajin, kde jsme byli téměř přesvědčení, že jsme v Čechách. Země placatá, políčka, domy totožné jako na našem venkově. Jen azbuka nás držela v realitě.
Po cestě jsme se ještě přesvědčili, že přestože podle Novinky.cz je “Bulharsko nové Chorvatsko”, tak tu skoro nikdo neumí anglicky, eura neberou, a turisty nechtějí. 😆 No nic, uvidíme, co Rumunsko. Na poslední noc v Bulharsku jsme vybrali parkoviště u jeskyně Orlova čuka. Bylo opuštěné, tak jsme se v klidu najedli, šli se projít při západu slunce, nechali se vyděsit pánem v autě, vypadajícím, že nám jde vynadat za přespávání načerno. Ale hned zase odjel. Spát jsme šli spolu s komářím společníkem v naší ložnici. Ale to jsme ještě nevěděli, že pan komár neměl být naším největším problémem… Pokračování příště… Naše nohy děkují Bulharům, že jsme jim za lanovku mohli zaplatit dole a kartou. My děkujeme za hřebenovky a že ačkoli ty vesničky místy už vypadají česky, ještě nás tak týden na cestách čeká.
