Noc byla chladnější (paráda), a hvězdná obloha tu byla opravdu vyvedená – už se těšíme, až ji uvidíme dnes v noci z hor. Po klasických rituálech jsme zamkli a vyrazili na nejvyšší bulharský vrchol, Musalu. Musala (“Mus Allah”, blízko alláhovi), je o několik metrů vyšší než Olymp, což ji dělá nejvyšší balkánskou horou a dovedeme si představit, že i trnem v oku Řekům.
Po chvíli na asfaltce a chvíli lesní cestou jsme se napojili na oficiální cestu až na vrchol. Dnes jsme se rozhodli nebýt buřtíci a jít po svých, přesto, že zhruba do půli cesty nás mohla vytáhnout lanovka. Větší část cesty jsme skoro nikoho nepotkali. Jen dva bulharské kluky, co říkali, že dnes jdou poprvé nahoru až zezdola, že prý všichni jezdí lanovkou. A potom až nedaleko výstupní stanice lanovky jsme viděli namakaného týpka, co běžel dolů. Dal se s námi do řeči a povídal, že vyběhl v 6 ráno, teď už běží z vrcholu dolů a po snídani prý možná půjde znovu. OK. Možná trochu blázen – ale sympaťák. Jsme zvědaví, jestli se dnes ještě setkáme.
Čím více jsme se blížili k první chatě Musala, tím více lidí jsme začali potkávat. Napojovala se tady totiž cesta od lanovky, což znamenalo spoustu tanků… A jéje. U chaty už seděly davy lidí plnících si svá břicha párečky a pivem. Tomu druhému jsme neodolali ani my. Dali jsme si napůl plechovku piva Burgasko, zbaštili tortilly a chvíli odpočívali na kameni nedaleko jezera. Na tuto chatu jsme slyšeli spíš negativní reakce (citujeme “strašidelná, místo duchů”)… Takže jsme měli od začátku jasno, že chceme spát až na chatě Ledeno ezero, která leží asi 200 výškových metrů pod vrcholem. Bohužel kolem této chaty musí projít každý, kdo chce stanout na Musale, takže další část cesty nás doprovázely doslova davy turistů. Krapítek nás to oba otrávilo, jelikož cesta byla celkem do kopce, a lanovkáři si moc rádi sedali na kameny přímo nám pod nohy. Ale nějak jsme zatli zuby a šlapali dál směrem naše chata.
Asi v půl druhé jsme vyšplhali poslední stoupák a octli se před zvláštní, pyramidu připomínající budovou, u které se shlukovaly mraky lidí. Kuba skočil dovnitř domluvit svou perfektní bulharštinou naše ubytování (nakonec prý skončili radši u angličtiny), načež jsme si šli hodit bágly nahoru do veliké noclehárny. Byli jsme skoro první, tak jsme si zabrali nejlepší místečka, a měli jsme chuť si už dát šlofíka… Uvnitř byla ale docela zima, tak jsme se šli vyvalit ven na velký kámen hezky na sluníčko. Tam jsme dojedli zbytky tortil, rozjímali a pozorovali, jak postupně všechny skupinky scházejí do údolí na lanovku (poslední jela v šest, takže jsme hádali, kdo jí ještě stihne a kdo bude mít smůlu).
Nakonec nás na chatě zůstalo tak 25 až 30, nějaké rodinky s dětmi, ale většinou mlaďoši. Dali jsme si s Kubou na zahřátí horké kakao a asi v půl sedmé jsme se nachystali na výšlap na vrchol. Venku před chatou jsme ještě narazili na Běžce, kluka, kterého jsme ráno viděli sbíhat dolů! Podařilo se mu opravdu vyběhnout na Musalu podruhé a teď už zase kráčel dolů. Borec! Trošku jsme se dali do řeči, tak nám prozradil, že pracuje v kamenolomu poblíž města Pernik a že moc nemá rád svojí práci, protože ničí hory, které miluje. Zítra jde sice do práce, ale tyto rychlo-výběhy na nejvyšší horu a zpět podniká prý dost často. Byl moc fajn a jako jeden z mála Bulharů uměl výborně anglicky. Popřáli jsme mu šťastnou cestu a sami jsme zahájili výstup na vrchol.
Cesta byla pěkná a nebylo to daleko, takže asi za půl hodiny jsme stanuli ve výšce 2 925 m. n. m., tedy nejvýše, co jsme zatím byli! Navíc se nám otevřel výhled na druhou stranu Rilského pohoří a byli jsme fakt ohromeni. Sedli jsme si tam do závětří a spolu s našimi sousedy z chaty (a lidmi, kteří spali nahoře nahoře ve stanu) jsme sledovali nádherný západ slunce. Nějak po půl deváté jsme už za šera slezli dolů a upřímně, byla nám docela kosa! V jídelně jsme si dali horký čaj, poslouchali malé děti, jak pěli bulharskou hymnu, a čekali jsme, než bude venku tma, abychom mohli jít fotit hvězdy. Trvalo to. Asi v 10 jsme vyšli ven a spatřili oblohu posetou tisícovkami hvězd. V bulharských horách jsou jedny z nejlépe viditelných hvězd v Evropě. Fotky se nám sice nevydařily, ale vzpomínku máme dobře uloženou… Když nám už cvakaly zuby, vyčistili jsme je a šli do noclehárny na kutě. Snad nebude nikdo chrápat! Ráno máme budíček tradičně na 5:30. 😊 Děkujeme borci, který miluje hory, ale který je kvůli zaměstnání musí ničit. Zní to jako metafora pro celou generaci. Děkujeme za další západ slunce nad horami; utvrdil nás v tom, že do pohoří Rila se chceme vrátit. A děkujeme za krásně čistou hvězdnou oblohu.
