Spánek jsme měli doprovázený žabím kuňkání – patrně přímo za námi za plotem bylo nějaké jezírko. Vstali jsme v 5:30, posnídali v místní venkovní kuchyňce, sbalili se a v sedm nás nabral náš minibus. Ten nás dnes odveze do horské osady Theth, odkud se chystáme na pověstnou túru. Káťa už ji měla v merku předtím, ale básnili nám o ní i holanďané nad Makarskou. Šofér nabušil bágly do miniaturního kufru a my si nastoupili k dalším dvěma lidem v autě. Většina míst byla volná, tak třeba budeme mít trochu pohodlí…
Potom jsme asi hodinu objížděli město a Kuba každou buňkou vstřebával, jak se má v Albánii řídit. Během této doby jsme postupně nabírali po různých ubytování další a další pasažéry, až nás nakonec bylo 15. To je o jednoho víc, než byla kapacita už tak natěsnaných sedaček. Poslední nešťastník tedy seděl u dveří na polštáři, a když to s námi házelo, držel se neznámého pasažéra sedícího vedle něj za koleno (bezpečnost především). Pak si ještě šofér zastavil nakoupit zeleninu a další zboží, které se už nevešlo, tak ho musel gumicukem připevnit na střechu. Ve stánku se zeleninou jsme málem nechali jednoho pasažéra, dokud Káťa řidiče neupozornila. A k samotnému albánskému mistrnému řízení – pan šofér samozřejmě neustále troubil, bez toho se tady prostě nejezdí. Do toho bravurně řezal úzké horské zatáčky (s úplně zničenými svodidly), a ještě stíhal střídavě zvedat své dva neustále zvonící telefony. I se zastávkami jsme v 11 byli v Thethu. Jízda byla zážitek sama o sobě.
Kubův kamarád Jirka nám doporučil celkem levný guesthouse “Rupa”, tam bylo ale plno. Paní nám ale doporučila domek hned vedle, zavolala tam a za chvíli jsme byli ubytovaní. Jediná nevýhoda byla, že milá paní od vedle neuměla doslova jediné slovo anglicky ani francouzsky nebo německy. A čeština nám taky moc nepomáhala, protože, jak jsme zjistili, s překročením hranic se slovanské jazyky proměnily v něco nám naprosto neznámého. Tak jsme používali ruce, grimasy i slovník v mobilu. A všichni jsme se hodně usmívali, a nakonec to fungovalo. I naše jediné naučené slovo, “faleminderit” (děkuji), našlo uplatnění.
Hned po příchodu nám paní domácí nabídla kávu z mocha konvičky, a vedle na gauči zatím sedělo asi roční dítě s dědečkem a koukali na dětská videa na mobilu. Prostě domácí idylka. A my se stále jen usmívali a děkovali. Asi v 1 odpoledne jsme se vypravili na procházku po okolí. Kubovi se moc chtělo dojít až k jezírku zvanému Blue Eye, měli jsme s sebou i plavky, ale bohužel cesta tam i zpátky by byla asi na 7 hodin… A my jsme si potřebovali nechat nějakou energii i na zítra. Tak jsme se nakonec asi po třech hodinách chůze krásným údolím otočili na podpatku a vraceli se zpět do Thethu. Byli jsme navíc nějací utahaní. Asi jak nás žáby nenechaly vyspat.
Cestou zpět jsme se ještě zastavili u vodopádu Grunas, který nás hodně překvapil svou velikostí, byl krásný! Kuba bohužel při lezení přes velké šutry ztratil krytku od foťáku, po ztrátě dronu byl už ale na takové rány psychicky vybavený. Krytku jsme nenašli, ale vyčmáněli jsme si aspoň nohy v naprosto ledové vodě, to bylo super. Cestou do Thethu jsme se ještě zastavili v jedné příjemné venkovní restauraci na malou večeři. Místní šéf uměl perfektně anglicky, tak jsme si konečně trochu popovídali. Dali jsme si albánské pivo Korča, kozí a ovčí sýr, nějaký spešl balkánský koláč a moc dobré „Albánské fondue“ (taková sýrová kaše). To poslední skoro celé snědla Káťa. Pak jsme se jen přesunuli o pár metrů dál do naší měkoučké postýlky, dali si sprchu a asi v sedm večer už jsme byli připraveni ke spánku. To byl zase super den plný zážitků! Díky za řidičskou lekci, která nemá obdoby, za to, že úsměvem a kýváním se domluvíš všude, a za vesničky, kde jedí a nabízejí jen to, co sami vypěstují.
