Pokračujeme na stavbě. Místy to i připomíná stavbu v Jesenici: cihly z původního domku skládáme, kam nám řeknou; za dvě hodiny je přeskládáváme na jiné místo. Zahrabáváme díru před domkem; o pár dní později jí vykopáváme, bude tam žumpa. A tak dále. A Prakash, který nás vyzvedává každé ráno a odpoledne, mívá každý den alespoň čtvrt hodinky zpoždění. Nepálský čas. Pomalu si zvykáme.
Jsou tu i rozdíly. Maltu mícháme na silnici před domem lopatou, odnášíme jí potom zedníkům na roztržených pytlích od cementu. Všímáme si, že skoro před každým domem v ulici je na silnici podobný světlý flek, jaký mícháním děláme my. Zedníci pracují v žabkách, na lešeních z bambusu, a vymýšlejí za chodu. A my se jim snažíme pomoct, jak jen můžeme. Když nemá kdo překládat, snažíme se pozorovat, co dělají, a vymyslet, jak jim to usnadnit. Komunikujeme anglicky, nepálsky a posunky. Obzvlášť mi utkvěl způsob, jakým mi zedník řekl: “Tohle množství písku mi bude pravděpodobně stačit”. Pro Nepálce velmi typicky jen pokýval hlavou ze strany na stranu. Všeříkající. Odpověď na všechno.
A zatímco u nás je zpravidla vstup na stavbu zakázaný, tady se každý den sejde celá ulice. Někteří pomáhají, jiní se nás ptají, jestli mohou pomoct za peníze. Někteří přišli poděkovat jménem komunity; v nám neznámém jazyce nám děkují lidé, které jsme nikdy neviděli, klaní se a podávají nám ruce, a my ze sebe nemůžeme setřást pocit, že si to nezasloužíme. Jiní přicházejí zpívat nebo tančit. Jeden chlapík mi přišel nabídnout koupi starého zrezivělého meče. Trochu děsivé. Ale většina přichází jen pozorovat. Nemají nic lepšího na práci. Práce tu není. A ti, kteří ji mají, dostávají zoufalé peníze. A my mezi tím vším jen začínáme chápat, že naše ruce přiložené k dílu nejsou to, co potřebují. Rukou je tu dost. Peníze jsou to, co jim chybí. Paní o pár domků dál nás postupně všechny bere za ruku a ukazuje nám její dům, podobně rozpadlý, patrně s nadějí, že můžeme pomoct i jí. Takových domků je tu nepočítaně.
Poznáváme širokou rodinu Minbahadbu a každý den dostáváme od rodiny, od sousedů a od komunity čaj a nějaké občerstvení. Sel roti (smažený kruhový indický chléb na sladko), kuře, rýži. Dcera, která se o Minbahadbu přijela starat, nám při dokončení základů nabízí buvolí maso se směsí koření a zeleniny, a my žasneme, protože je vynikající, a protože víme, že ho vařila vsedě na zemi na malém ohýnku z pár větviček bambusu. A pořád nemůžeme setřást pocit, že si to nezasloužíme.
Každý den se k nám sbíhají děti z ulice. Mezi hrou a prací nevnímají bariéru, a tak pomáhají, zpívají a tančí, hrají si s námi a rády se fotí. Před týdnem v restauraci v Káthmándú hrál v televizi bollywoodský muzikál, a já si jen říkal, jaké by to bylo, v jednom takovém žít. Práce na stavbě s desítkami zpívajicích a tančících dětí je tomu ve skutečném světě asi nejblíž. Jsou bezprostřední, upřímné, chytré a necynické. Kopou si míčkem z kousku pneumatiky a na silnici malují skákacího panáka kusem hlíny. Ukazují nám jejich oblíbenou houpačku z vysokých kmenů čtyř bambusů a nosí nám kyselé bobule z džungle – amaly. My se jim zase snažíme ukázat, jak nakládat s odpadky. Úspěch nepřišel okamžitě. První pytel jsme naplnili odpadky z ulice, děti dostaly za odměnu bonbón a obal šel okamžitě na zem. U druhého pytle už jim to ale docvaklo. Anjilu, Ridama a Lilian odvedle vychovává babička. Rodiče žijí v Kataru a posílají domů peníze, a vypadá to, že to není výjimka. Občas jsou děti tak aktivní, že se musíme jít schovat někam k maltě, byť tam pro nás třeba zrovna není práce.
Některé dny bere Prakash naši Mo, zdravotní sestru, namísto stavby na návštěvy do chudých komunit, pomáhat starším. Návštěvu doktora si mnohdy nemohou dovolit. V přepočtu stojí asi stopadesát korun. Káťa jede jeden den s nimi. Ve většině případů Mo předepisuje lidem mnohem víc vody a mnohem míň cukru, ale rozdává i sirup proti kašli a mastičky na různé vyrážky. Většina lidí vypadá tak o patnáct let starší, než ve skutečnosti je. Těžká fyzická práce a nedostatek živin člověka asi brzy unaví. K obědu holky dostanou slavnostní buvolí maso s rýží. Buvol byl prý tak tuhý, že ho raději spolkly bez kousání, než aby odmítaly. I tady je nadšeně vítají desítky dětí, a varují je, aby se nepřibližovaly ke zdi mezi slumem a džunglí, kvůli tygrům.
Od dvanácti do tří, v největším horku, míváme pauzu, a odpoledne pracujeme zhruba do šesti, do tmy. Po cestě tam i zpátky nás nepřestává bavit koukat z okna. Potkáváme “pojízdné supermarkety” – prodavače zeleniny nebo sladkostí na kole nebo v rikšách. Na silnici se suší rýže, běhají slepice, polehávají psi, děti si kopou s míčem. Ženy s deštníky chránícími před sluncem sbírají na polích marigold a vijí věnce kvůli přicházejícímu Tiharu, největšímu hinduistickému svátku v Nepálu. A čas tu běží jinak. Nepálský čas.
Nedlouho po začátku stavby odjíždí Sofia, která tu byla už nějakou dobu před námi a čeká jí trek v údolí Langtang. Loučíme se a přejeme jí krásné měsíce cestování, které jí čekají. Bydlela vedle nás, takže jakmile odjíždí, stěhují se k nám z její koupelny pavouci, na které si stěžovala. Ámosové, velcí jak dlaň. Uznávám, asi ne moje dlaň, ale jako něčí dlaň určitě. Kromě nich máme v koupelně každý večer několik černých šneků a v ložnici nám přibývají bobky ještěrek. Ale kromě jejich občasného nočního pípnutí nebo zašustění, kdy se navzájem prohánějí Ámosové a ještěrky, o zvířatech v našem pokojíčku prakticky nevíme. A přitom tu nepochybně každou noc probíhají zápasy na život a na smrt. Zvenčí se pokaždé ozývá nespočet ptáků a sbor šakalů. Ti dovnitř ale nechodí.
Po odjezdu Sofie zůstáváme čtyři – my a Dan s Mo. Kanadskoaustralský pár, čerstvý důchod užívají cestováním. My jsme jen vděční, ze sdílíme tuto zkušenost s nimi. Kvůli jejich společnosti, ale i kvůli tomu, že především díky nim můžeme pracovat na domku pro Minbahadbu a jeho rodinu. První domek jde z jejich kapsy, navíc založili online sbírku na druhý.
Kromě nich poznáváme krásnou, velkou a vřelou rodinu Bamboo Lodge, našeho hotýlku. Raju býval šéfkuchařem a tón jeho nakažlivého smíchu leží někde mezi Amadeem a Jabbovým skřítkem ze Star Wars. Jeho žena Durga nás denně hostí a rozmazluje naprosto neskutečnými pokrmy (naši australští přátelé toho tolik nesnědí, takže se nestydím a chytám příležitost za pačesy – dojídám ta božská jídla i z jejich talířů!). I Durga se často a ráda směje a usmívá, tančí a na své ruce má vytetovanou celou svou rodinu. Syn Raaz je mimořádně uctivý dobrák a pomáhá nám nejen s překladem z angličtiny do nepálštiny. Dcera Razmi kolem nás jen občas proběhne, úsměje se, ukloní se, zatančí. Raazův kamarád Rajesh je tu taky “na návštěvě”, většinu času ale tráví s námi, několikrát s námi vyráží i na stavbu. Když Raaz odjíždí na okruh okolo Manaslu, aby se tam zaučoval jako průvodce, Rajesh do velké míry přebírá jeho roli: překládá, učí nás nepálská slovíčka a vysvětluje nám zvyklosti, uvádí nás do nepálské kultury. Vlastní rodiče nezná, ale je součástí téhle rodiny; Durga na něho volá babu (dítě). Kope za národní fotbalový tým, několik měsíců se teď ale zotavuje ze zranění. A my jen žasneme, jakou pokoru, úctu a skromnost v sobě má. Neodmyslitelnou součástí Bamboo Lodge je Aitaram Kumal (všichni mu ale říkají AK). Večer nám nosí dhal bat od Durgy, především je to ale průvodce a při návštěvách džungle nám skoro připomíná nějakou tu vedlejší postavu z hollywoodského filmu, která přihlouplým bělochům v hlavních rolích pomáhá v džungli neumřít, a která podle stopy nosorožce v písku identifikuje věk, hmotnost, pohlaví a oblíbenou zeleninu. Říká mi Jackson (později se z toho vyklube Jack, sir) a u řeky mu roste největší strom marihuany, co jsme kdy viděli. Každé úspěšné safari slaví svým rakši v nenápadné láhvi od Spritu. To nám trochu znesnadňuje život; prakticky každý večer, když nám něco vykládá, přijde chvíle, ve které už dešifrování jeho angličtiny vzdáváme. Vzdávají to často ale i Dan a Mo, rodilí mluvčí, což nás trochu uklidňuje. Často vídáme i Kalpanu, která pomáhá v kuchyni, na poli s rýží a s úklidem. Je tichá a jen občas si vyměníme spíš několik úsměvů než slov. A v neposlední řadě Prakash a Ajit. Prakash s námi nebydlí, ale to on nám nabídl možnost podílet se na budování nového domova v místním slumu. Typ člověka, který se se všemi zná a snaží se přijít na způsob, jak pomoci, kde je to potřeba. Je jedním z mála nepálských křesťanů. Každý den nás vozí na stavbu, a když může, pracuje s námi. A většinou s námi pracuje i Ajit, jeho synovec. Dobrosrdečný kluk, který se snaží jít v Prakashových stopách.
Jedno odpoledne je žádáme, jestli můžeme večeři vařit s nimi, a oni s širokým úsměvem na rtech souhlasí. A tak jdeme s AK na trh, kupujeme maso a čerstvou zeleninu (některé druhy jsme nikdy předtím neviděli). Potom se v kuchyni motáme v sedmi – my, Dan, Mo, Raju, Durga, Kalpana. Různé jazyky jdou stranou, všechno nám ukazují a my opakujeme. Připravujeme asi deset chodů, pro nás i pro širší rodinu, která se sem začíná sjíždět kvůli Tiharu. Téměř do všeho patří kurkuma a chilli. Já dostávám, patrně dle mých schopností, úkol venku před kuchyní, kde na ohni v kotlíku smažím vepřové s jablky, rajčatovo česnekovou masalou a spoustou dalších dobrot. Večer venku skládáme stoly do dlouhé nudle, mísíme se s rodinou a hodujeme. Krásně to potom pojmenuje Dan, když říká, že, byť daleko od domova, když vás někdo pustí do své kuchyně, cítíte se jako doma.
Blíží se Tihar, nepálský hinduistický svátek světla. Nepálci opouštějí města a jedou za rodinou, Tihar slaví pospolu. Tihar trvá pět dní. Kaag Tihar je dnem vrány, a tak vrány dostávají najíst, a my se snažíme vnímat, o čem Tihar bude. Napříč Meghauli, na bohatých i chudých domcích, se začínají rozsvěcovat barevná “vánoční” světýlka. Místní tvoří velké skupiny, děti, dospělí, i stařečkové, chodí dům od domu. A tančí. A zanedlouho vytáhnou i vás – tančit. I mě. První večer tančíme jen s rodinou z Bamboo Lodge, každý následující den ale vítáme skupiny místních. Každý večer slyšíme stejných šest sedm písniček, zhruba desetiminutových, a každé ráno se jich potom nemůžeme zbavit. A místní je milují. Zpívají texty, zas a zas nás berou dokola a osobní prostor jim nic neříká. Nakonec recitují a domu žehnají, jako poděkování dostávají v každém domě rýži a pár peněz.
Druhý den je dnem psa, Kukur Tihar. Už od rána vídáme na silnici psy s červenou tikkou na čele a věncem okolo krku. Dostávají sváteční hostinu, a stejných privilegií se dostává našemu oblíbenému Snoopovi z Bamboo Lodge. Když večer jedeme ze stavby, vidíme, jak i před těmi nejchudšími hliněnými domečky ve slumu zapalují nádherné Rongoli – barevné symboly přede dveřmi, od kterých vedou cestičky do domu a okolo kterých hoří mističky s olejem. Pod všemi těmi barvami je jako základ Rongoli vrstva kravského lejna. Kráva je v hinduismu posvátné zvíře. Za zabití krávy hrozí v Nepálu deset let vězení.
Gai Tihar, třetí den, je právě dnem krávy; Govardhan Puja dnem vola. Každý den se sjíždějí další členové rodiny, kvůli pátému dni. Přijíždí i Rajuův bratr Ram. Pracuje a žije ve Švýcarsku, z výplat buduje Bamboo Lodge, pomáhá v Meghauli a okolí celé široké komunitě. O jeho příjezdu všichni mluví už dlouho dopředu, zní skoro jako taková celebrita. Je to ale velký pohodář, který všechny kamarády hned po příjezdu skolil Jägermeisterem, a který svým chechtáním Rajua a Durgu dokonale doplňuje.
V neděli je poslední den Tiharu, kdy bratr tikkou žehná sestře a sestra bratrovi. My jsme posazeni na koberec Durgou. Lije okolo nás na zem kruh, z kterého nesmíme vystoupit. Hlavu nám zlehka pokape olejem a na čelo nám maluje linii z mouky s vodou. Potom na linii postupně nanáší šest barev. Nad hlavou nám láme větvičku – negativní energii, a okolo krku nám věší girlandu. Nakonec nám do pusy z dlaně sype jídlo a dává nám dárek, malý kapesníček. Je zvykem darovat člověku, který tikku dává, a tak po měsíci v Nepálu vytahujeme z báglu Kolonády a doufáme, že takhle šíleně zmuchlaný je jen ten papírový obal. A potom sledujeme, jak tímtéž prochází celá rodina – bratr sestře, sestra bratrovi. Raaz, Razmi, Raju, Ram. Babičky a dědečkové, jejich bratři a sestry.
Náš let se blíží. V posledních dnech čím dál tím víc lidí okolo nás pozoruje v džungli tygry. My už tam ale nejdeme. Snad příště. Ještě ale vyjíždíme do Saurahy. Je to takový “turističtější” konec Chitwanu. Zatímco v Meghauli na naše bílé obličeje zvědavě pokukují a restauraci musí člověk zřejmě velmi pečlivě hledat, jestli tu vůbec nějaká je, Sauraha je naproti tomu hotel vedle hotelu. Vyrůstají tu místy budovy západního typu a v restauracích pro turisty tančí skupiny v krojích. Opravdovost se nějak vytrácí. Jedeme se podívat do záchranné stanice slonů, kde mají pomáhat udržovat sloní populaci. To, co vidíme, je ale něco jiného. Sloní samice jsou v řetězech, zřejmě celý život; a slůňata jsou od matky odtrhávána a cvičena pro práci nebo vození turistů na zádech. Saurahu opouštíme s nahořklou pachutí v ústech, viděli jsme ale další stránku zdejší reality a jsme za to rádi. Oči otevřené.
U dokončení domu nemůžeme být, letadlo nečeká. V náš poslední den nás Prakash vyzvedává, na korbě do Bamboo Lodge přiveze asi osm děti ze slumu. Oči dokořán, běhají všude okolo a říkají nám, jak máme nádherný domov. Potom nasedáme k nim na korbu a jedeme na stavbu. Mávají na všechny okolo, zpívají, učí nás nepálské věty a ukazují kolem sebe. Je to pro ně nové. Znají svou ulici a cestu do školy.
Po příjezdu jsme usazení do plastových židliček na silnici a ulice se s námi dvěma loučí. Dospělí nám třesou rukama a několik z nich má proslov, Prakash překládá. I stopětiletý Minbahadbu nám děkuje. Děti nám zpívají, tančí, objímají nás a některé pláčou, že odjíždíme. Dostáváme girlandu a snad každý v ulici nám ze své zahrady trhá květinu, nedokážeme je všechny udržet. Děkujeme jim. Tančíme. A zase se nemůžeme zbavit pocitu, že si nic z toho nezasloužíme. Kousek té atmosféry chceme poslat Denisovi s Mončou, kteří svým příspěvkem do sbírky dotáhli vytyčený cíl. I díky nim se mohlo stavět.
Večer přijíždíme emočně úplně vyždímaní a čeká nás loučení s naší nepálskoaustralskou rodinou. Slyšíme proslovy a i my všem děkujeme. Před dvěma týdny bych si nedovedl představit, že budeme v životě z ubytování odjíždět takhle naměkko. Nějak jsme tu s tím vším srostli. Úžasní, upřímní, vřelí a krasní lidé. Brzy ráno v den odjezdu nám Durga znovu žehná tikkou. Objímáme jí, nasedáme do auta, a Raju, Ram a AK s námi jedou do Bharatpuru. A my z okýnka zase jako naschvál koukáme na Manaslu. Z Bharatpuru chytáme autobus do Káthmándú. Po pár hodinách kodrcání a přemítání nad posledními dny si do sluchátek pouštíme písničky z Tiharu, které jsme se tolik dní snažili vytlouct z hlavy. Mimoděk používáme anglickonepálská slovíčka typická pro Himeshe, Navina nebo AK: Siur, aj aks (jistě, zeptám se) nebo dýr maj gests (drazí moji hosté). Říkáme si Kytý a Jack Sir. A na otázky kýváme hlavou ze strany na stranu. Ani ano, ani ne. Posibl.
Káthmándú nás opět vítá po svém. Po vystoupení z autobusu se na turisty vrhají taxikáři a hlouček droboučkých, vyhublých a špinavých dětí, některé mají v náruči miminka. Ukazují si na otevřená ústa, dáváme jim alespoň jablka a pár set rupií. Potom to jedeme zpátky do Melo Pomelo vydýchat.
Nepál v nás zanechává hlubokou vzpomínku. Jsme vděční, že jsme ho mohli zažít v jeho různých podobách, a že se nám díky posledním dvěma týdnům podařilo snad alespoň částečně pobourat tu zeď, kterou má turista v takové zemi přímo před očima a nevidí jí. Poslední den v Nepálu odpočíváme, procházíme se po Káthmándú, a už nám nepřipadá zdaleka tak cizí a šílené, jako v první den. A hlavně jíme, loučíme se hostinou. A chutná nám to jako Nepál. Stovky chutí na jednom talíři; místy pikantní, ale nemůžeme přestat hltat.
